Můj příběh - 3. část

Bab nestudoval, takže mu taky bylo jedno, kdy se něco sežene. S vypětím sil jsme hlavně zásluhou Zuldy získali hodně luxusní privát v Židenicích. Jak jsem už ale psal, semestr bohužel začínal týden předtím, než jsme se mohli nastěhovat. Proto jsem musel nějak přežít první týden bez pevného ubytování. Dva dny se mi podařilo přespat na kolejích, další u Zuldy doma a poslední jsem jel bez spaní v CPS (centrální počítačový systém MUNI - v podstatě systém místnosti s cca 200 počítači, který je v Brně proto, aby zajistil dostupnost k internetu všem studentům MUNI).

Další týden jsme se už mohli vesele nastěhovat do našeho nového bydlení. Chtěl bych se tu na chvíli zastavit a říct, že mnohé události, včetně hlubokých neshod mezi jednotlivými členy naší „domácnosti“ v průběhu našeho soužití, už byly několikrát popsány, proto se jim tentokrát budu snažit vyhnout a spíš to vezmu z těch příjemnějších nebo dříve nezmíněných situací.

Když jsem přicházel na privát, měl jsem BR kolem 1000$ a zdálo se, že dokážu aspoň trochu porážet NL25 SH. Během pár týdnů jsem doslova přeběhl přes NL25 a NL50 a dostal se znovu na hranici 2000$. Tentokrát však v SH, z čehož jsem měl radost.

Během těchto pár týdnů jsem ale také ztratil iluze o svém vysněném oboru. Snad za dva týdny po nástupu do školy jsem zjistil, že tento obor pro mě opravdu nebyl stvořený. Legendární historkou se stal příběh o tom, jak jsme v anglické literatuře 53 minut (!!!) probírali, jestli když Hamlet probodává Horatia, tak při tom řekne "dead for a ducat" (ve staré angličtině: "vsadím se, že jsi mrtvý"). Nebo jestli ho probodne a teprve potom to řekne, anebo jestli to nejdříve řekne a pak ho probodne. Proto jsem se rozhodl, že s touhle školou skončím, a to i přes obrovský tlak mé rodiny a zvlášť mojí tehdejší přítelkyně. Můj plán byl takový, že se zatím porozhlédnu po jiných školách a na další rok si dám novou přihlášku. Mezitím jsem tedy měl půl roku, abych se někam v pokeru dopracoval.

Moje představy nebyly realizovány úplně tak, jak bych si býval představoval. Při všech pokusech dostat se na NL100 jsem skončil v hlubokém downswingu, a proto jakýkoliv cashout nepřicházel v úvahu. To se ostatně také projevilo na kvalitě mého života, kdy jsem jednu dobu žil kvůli velmi vysokému nájmu s denním rozpočtem na jídlo 50 Kč. Takové rizoto za 18 Kč jako večeře mi ale ukázalo, že celkem kvalitně a levně se dá žít i s málem. Dalším problémem byla i má velká lenost hrát poker. Až donedávna jsem vždy měl problémy s vůlí hrát, smutné na tom bylo, že i přes svou relativní bídu jsem nebyl schopen hrát víc hand.

Mezitím pokračovaly moje neúspěšné shoty na NL100. Při jednom z nich jsem se dostal asi na hranici 1200$. Pamatuju si na tenhle downswing celkem přesně, protože jsem se při něm jednoho rána probudil, zapnul svůj monitor a… nic. Monitor najednou nešel zapnout! Zkoušel jsem různé způsoby, pomalu bych mu i přátelsky domlouval, ať se jako hodlá prosím zapnout. Nicméně už jsem z něj nikdy nic nedostal. Na první pohled se to nezdá jako něco strašného, ale pokud si uvědomíte, že jsem na tom s penězi opravdu nebyl dobře a prakticky zlepšení mojí současné situace mohlo jít jen ruku v ruce s nárůstem mého BR, což bez monitoru nebylo možné, nešlo opravdu o radostnou událost. Nejlevnější monitory, které přitom za něco stály, se pohybovaly okolo 400$, tedy celé třetiny mého BR! Měl jsem obrovské dilema, které jsem netušil, jak mám vyřešit. Zkusil jsem se tedy jít zeptat do malého obchodu kousek od našeho privátu, jestli by se mi na ten monitor nepodívali. Vím, že mi tenkrát pán řekl, že jen otevření toho monitoru by mě přišlo na 2 000 Kč. Nabídl mi ale, že mi může sehnat podobný repasovaný za stejnou cenu. Ale i to pro mě bylo stále dost peněz. Naštěstí mě vysvobodila moje mamka, která, když viděla bezvýchodnost mojí situace, mě věnovala peníze na tenhle monitor. To byl jeden z nejdůležitějších momentů v mé pokerové kariéře.

Chudý jak kostelní myš jsem se rozhodl, že začnu hrát na PokerStars FR, abych si co nejrychleji vydělal FPP body na nové monitory. Během krátké doby jsem tedy začal grindit 24 stolů NL25 FR, kde jsem si pomalu, ale jistě vydělával.

Už se přesně nepamatuju, jak dlouho jsem strávil hraním FR, jen vím, že mě ta hra ani trochu nenaplňovala, protože jsem si znovu připadal jak robot. Proto jsem se někdy před Vánocemi 2007 znovu rozhodl přejít na SH. Protože jsem dostal velmi zajímavou nabídku na FTP a protože jsem stále vyznával hraní s lepšími protihráči, přešel jsem z PS na dlouho dobu na FTP. Snažil jsem se učit strategii, co to šlo, ale stále byla moje hra kostrbatá a postrádala něco, co jsem nedokázal identifikovat.

Zlom nastal jednoho dne, který byl pro mě dalším z těch klíčových. Ten den by totiž bylo umožněno poznat, co má hra postrádá. Začalo to tak, že jsem požádal Joea, jestli by mi nepomohl a nesledoval mě chvíli, jak hraju session. Přišel tedy za mnou a společně jsme se pustil do čtyř stolů NL50. Už po pár minutách mě to začínalo docvakávat. Tam, kde já bych volil bet nebo raise, Joe radil call nebo fold. I když jsem tuto poučku znal už dřív, teprve ten den jsem jí skutečně pochopil a uvědomil si ji. Zní: Poker není o vyhrávání potů, poker je o vyhrávání peněz. To, co mi chybělo a co mi pomohlo zrychlit pokrok, byl klid. Od doby této session mám vždy při hraní pokeru někde vedle sebe na viditelném místě napsáno „ŽADNÝ ZBYTEČNÝ EXTRA MOVES“.

Byla to jedna z posledních věcí, které jsem na privátu zažil. Po návratu z Vánoc se prohloubily vzájemné neshody s Babem do takové míry, že jsem se rozhodl po následné domluvě se všemi spolubydlícími odstěhovat zpátky do Hradce Králové.

Po debatě s Viktorem (CzechRaisem) jsem se také přesunul na Paradise Poker, kde jsem poprvé v životě měl úspěšný shot na NL100. Během měsíce jsem zdvojnásobil svůj BR a po pár týdnech jsem na jaře přešel taktéž úspěšně na NL200. Začalo zlaté období v pokeru. Dařilo se mi opravdu mimořádně. Tak dobře, že jsem se rozhodl, že si dám v létě zaslouženou pauzu. Jak dopadla a jak se negativně projevila, už je ale příběh, o který jsem se s vámi podělil. Bylo to ale jednoznačně nejhorší rozhodnutí, ze kterého mně trvalo skoro celý rok, než jsem se vzpamatoval.

Na závěr bych rád uvedl, že opravdu lituji promarněné doby, kdy jsem hrál poker, aniž bych chápal základní podstatu té hry. Můj pokrok v té době byl naprosto zanedbatelný. Doufám, že vám, čtenářům, tento příběh neposkytne jen zábavu, ale třeba se kvůli němu dokážete zamyslet nad tím, jestli je váš přístup k pokeru optimální.