Erik Seidel: Poker mě stále baví, užívám si ty každodenní výzvy

Erik Seidel. Člen Pokerové síně slávy, majitel osmi zlatých náramků, runner-up WSOP Main Eventu z roku 1988, autor $37,6milionových turnajových výher a bývalý lídr all-time money listu - a od 6. listopadu loňského roku také šedesátník, který se na pokerové špici drží už přes dvacet let.

Legendárního reprezentanta newyorské pokerové školy v nejnovější epizodě pořadu I Am High Stakes Poker vyzvpodal Lee Davy a v obsáhlém rozhovoru, který je publikován na kanálech stránek PaulPhuaPoker.com, se na přetřes dostalo mnoho témat. Vybíráme ty nejzajímavější, introvertní profesionál se v rozhovoru neobvykle otevřel.

Když si je největší překážkou člověk sám

„Když jsem byl mladý, přesvědčil jsem sám sebe, že nejsem příliš bystrý a tím jsem si připravil krušné chvíle,“ zavzpomínal Erik na školská léta. „Ve škole jsem si nevedl příliš dobře, byl jsem přesvědčený, že všichni okolo jsou mnohem chytřejší než já.“ Na vině byla krom vrozené stydlivosti také dyslexie, jejíž vnímání se za uplynulá desetiletí notně posunulo. „Velmi vysoké procento současných CEO a vedoucích manažerů mělo dyslexii.“

Stejně tak už dnes není překážkou stydlivost, introvertnost. „Kultura se hodně změnila. Když jste se například před 30 roky ucházeli o místo na Wall Street, součástí pohovoru bylo zkoumání vaší osobnosti - zda ji máte vhodnou. Nyní si ale manažeři mnohem více uvědomují, že i společensky nemotorní lidé mohou pro jejich firmu být obrovským přínosem. Pokud jde o hledání práce, je to nyní už menší handicap. A stejně tak je více akceptováno i mezi širokou veřejností.“

„Když jsem vyrůstal, byl jsem svým způsobem sociálně izolovaný, super-stydlivý, pokud šlo o ženy. To pro mě bylo v mládí velkým problémem. Je ale zajímavé, že pokerový svět je plný lidí s určitou sociální neohrabaností a když se nás sejde více dohromady, vyzařuje z nás určité množství sebedůvěry.“

Ve správnou chvíli...

Ještě před objevením pokeru Seidel vynikal v jiné hře - v backgammonu. „Měl jsem velké štěstí, že jsem ho našel. Byl jsem ve správnou chvíli na správném místě, že jsem mohl vyvinout své backgammonové schopnosti. Opravdu na tom správném, backgammon totiž tehdy prožíval renesanci a ta se odehrávala ve městě, v němž jsem žil. Kdybych byl kdekoli jinde, nemohl bych tolik vybrousit své dovednosti.“

A stejné to později bylo i s pokerem. „I v tom jsem měl štěstí. Přišel jsem ve správný čas a mohl se učit od těch správných lidí.“ Nabubřelé ego přitom Seidela v počátcích jeho kariéry rozhodně nebrzdilo. „Šlo jen o to přežít a být v něčem dobrý. Možná je to jen moje perspektiva, možná bych to cítil jinak, pokud bych začínal dnes, ale nikdy jsem neměl ten pocit, že vyrostu ve skvělého hráče, že budu jako Chip Reese nebo Stu Ungar. Tenhle motor mě nikdy nepoháněl, byl jsem prostě někým, koho ta hra zajímala a kdo si v ní chtěl vydělat nějaké peníze. Ale ambice, že jednou budu jako tyhle hvězdy, jsem nikdy neměl.“

Jako o štěstí Erik mluví i o době, v níž se s pokerem seznámil; díky načasování své kariéry se mu podařilo najít správný balanc v životě. „Když mé děti vyrůstaly, ještě nebylo tolik turnajů a mohl jsem tak více času trávit doma a vidět je vyrůstat a být součástí jejich životů. Nyní už vylétly z hnízda a já můžu cestovat, jak jen budu chtít. Rád cestuji, rád ale také trávím čas v New Yorku. Snažím se věci správně vybalancovat, nechci nic přehnat a vyhořet. Ale mám to opravdu rád, někam vyrazit a zahrát si tam turnaj.“

Brát - a také dávat

„Jednou z věcí, které mám na pokerovém prostředí rád, je uvědomělost některých mladších lidí. OK, vydělávám hodně peněz, takže mohu něčím přispět a něco poslat zpět. Dan Smith je v tomto vůdčí postavou, ale účastní se toho hodně hráčů a daří se jim skutečně měnit životy, ve snaze zvýšit svůj dopad obětují opravdu velkou část svých prostředků. Je úžasné vidět, kolik toho udělali a jen těžko se dá pochopit, jak velký dopad jejich činy mají.“

Sám Erik by neměnil. „Přemýšlel jsem o tom a miluji svou práci, rád hraji, rád soutěžím. Nevím, co jiného bych měl dělat, aby mě to naplňovalo a zároveň umožňovalo přispívat dalšími způsoby. Měl jsem opravdu velké štěstí, že jsem tenhle svět našel. Možná bych našel i jiné uspokojivé kariéry, ale v tomto bodě mého života si je nedokážu realisticky představit.“

Pokerová kariéra je plná výzev. „I to je jeden z důvodů, proč stále hraji - chci vidět, kam až to můžu dotáhnout a zda ještě pořád můžu hrát. Jen za poslední rok, rok a půl se hra hodně změnila a je výzvou snažit se přizpůsobovat. Nevím, jak dlouho se tam udržím a ani by mě nepřekvapilo, kdybych se musel stáhnout a opustit high rollery.“

Kráčí pokerový profesionál Erik Seidel k nějakému konkrétnímu cíli? „Nevím, jak moc je realistické klást si nějaké cíle, protože náhoda vždy bude hrát velkou roli. Jistě, rád bych vyhrál jeden nebo několik major turnajů, ale soustředím se především na dobrou hru a správná rozhodnutí a o zbytek se starají karty.“

Ti nejlepší mnohdy stojí v pozadí 

„Občas jsem překvapený, kdo se objevuje v reklamním obsahu. Nejde jen o mě, ale i o jiné, také tiché lidi. Například Stephen Chidwick, vždyť on je v tuto chvíli možná nejlepším hráčem světa a v reklamách, i když bych moc rád, ho neuvidíte. Nebo Allen Cunningham, to je fantastický hráč a opravdu zajímavý chlapík, je zábavný, má velké osobní kouzlo. Ale přijde mi přehlížený. Myslím, že čím tišší hráč, tím nižší zájem o něj. A proto moc rád vidím, když se daří Chidwickovi nebo Davidu Petersovi a přeji si, aby pokerový svět vzal trochu více v potaz jejich dílo.“

Kdyby dostal Erik do ruky $20 milionů a mohl s nimi rozjet byznys svých snů, jaká by byla jeho volba? „Myslím,že bych pravděpodobně investoval do filmů. Miluji je a bylo by zajímavé pracovat s kreativními lidmi. Možná bych si založil nějaké menší nakladatelství, nevím.“

A kdyby snad stanul v čele dobročinné Nadace Billa Gatese, jakým palčivým tématem by se zaobíral? „Asi bych to prostě předal Danu Smithovi, ten už udělal spoustu práce. Tu provedla i Liv, ti jsou mnohem lépe kvalifikovaní než já. Ale i sám Bill Gates podle mě dělá velmi dobrou práci, soustředí se na velmi důležité oblasti. Pokud se někdo bude ohlížet za 20, 30 či 50 let, ničí dosah se možná nebude rovnat tomu jeho. No a také hraje poker, i když já sám jsem s ním nikdy nehrál.“

Sebeklam? Až přijde čas, odejdu

Myšlenky na odchod do pokerového důchodu Erikovi občas problesknou hlavou. „Docela o něm přemýšlím. V tomto okamžiku ještě asi nejsem připravený na úplný odchod, ale hodně jsem uvažoval nad stáhnutím se do pozadí. Vždy se snažím věci průběžně hodnotit, nechci se mi platit buy-iny do her, v nichž budu outsiderem. Snažím se neklamat sám sebe.“

Avšak: „Opravdu, opravdu rád ho hraji. Je obrovským štěstím, že jsem se svojí kariérou mohl poslat děti na školu a stále dělám něco, co mě každý den baví.“

Baví a naplňuje - kromě společenské zdrženlivosti v Erikově životě není nič, čeho by litoval. „Stále cítím, že bych si mohl vést lépe ve společenských situacích. Ale kromě toho - nemám pocit, že bych byl přepracovaný, nelituji ničeho jiného. Naopak mám štěstí, že se mohu živit hrou a užívám si ty každodenní výzvy. Vzbudíte se a musíte předvést svou nejlepší hru, protože hrajete proti těm nejlepším. Bylo by pěkně se vzbudit, zahrát strašně a stále si vydělat, ale ty výzvy to celé dělají zajímavým.“