Phil Galfond: Můj pokerový (a nejen ten) příběh, závěrečná pátá část

V létě roku 2006 jsem se vydal do Vegas na své první WSOP. Pronajal jsem si dům společně s Peterem Jettenem, Alanem Sassem, Maxem Greenwoodem, Andrew Roblem a dříve zmiňovaným Danem Quinnem.

Toho léta jsem se o pokeru naučil více než kdy jindy. Poker byl našim společným koníčkem a hodně jsme o něm mluvili. Všichni jsme hru studovali a hromadné učení mělo přínosné účinky.

Jasně, užívali jsme si (možná na můj vkus až moc). Byli jsme mladí a ve Vegas strávili dost času, takže se hodně pařilo. Pro mě to bylo docela strastiplné léto, protože jsem neměl moc času sám pro sebe.

Tehdy jsem začal zkoušet štěstí ve větších hrách. 5/10 a 10/20 byly pořád mou hlavní náplní, ale zkoušel jsem 25/50 a dokonce 50/100, když byly hry dobré.

Během jednoho dne jsem vyhrál $100k na UB ve hrách 10/25 a 25/50 a okamžitě je zas prohrál. Hry tam nebyly tak dobré, protože jsem hrál hlavně s Taylorem Cabym (Green Plastic) a Prahladem Friedmanem (Mahatma/Spirit Rock). Začal jsem hrát i na FTP. Nejspíš jsem o tomhle v minulosti mluvil několikrát, ale odehrál jsem tam toho léta jednu z nejpamátnějších hand.

Všichni byli pryč. Většina lidí šla pařit a Andrew šel někam hrát poker. Byl jsem sám v obývacím pokoji a hrál na jednom stolu proti 10lbBASS. Hra se vyvíjela nějak takhle:

$50/100 NL HU

Mám KQs.
10lbBASS raisnul z buttonu na $300.
Já 3betnul na $1.111.
On dorovnal.

Flop 236r.
Sázím $1.111 a dostávám call.

Turn 2o.

Checknul jsem. Vsadil $3.300 do potu o velikosti $4.444, takže by mi zbylo $3.200 (kryl mě). Přešel jsem do tanku (i když ne na dlouho... tehdy nebyly timebanky).

Před flopem by mě nedorovnal s 2 na ruce a na turnu by nevsadil tolik s 6. Mohl mít nějaký overpár nebo set, ale to nebylo moc pravděpodobné. Byl to typ hráče, který hodně floatoval. Můžu tuhle handu shovenout? Zdálo se, že mě tam mé myšlenky vedou.

Jakmile jsem si uvědomil, že to chci poslat, začlo mi bít srdce jako o život. Toho dne jsem byl už $20k v mínusu a moc peněz mi nezbývalo. „Neměl bych hrát tak vysoko,“ pomyslel jsem si. Tommy mě učil něčemu jinému.

Přesunul jsem kurzor myši na tlačítko raise a kliknul. All-in.

Teď přešel do tanku on. Čas se mu odpočítával a já se snažil přijít na to, co má, že se ještě nedokázal rozhodnout. Neměl jsem tušení. Možná vsadil s 55 a přemýšlí jestli nemám overpár? (srdce tlouklo) „No, jestli dorovná, tak máš pořád 6 outů, takže je to v pořádku, Phile. Zahrál jsi to dobře, tak jako tak. Neboj se.“

Zbývalo mu asi půl sekundy a dorovnal. Srdce jsem měl až v žaludku.

Otočily se jeho karty... KJo.

Srdce se vrátilo tam kam mělo. Zrovna jsem dal do potu $10k se SKVĚLOU equity. Skvělá práce, Phile. Páni, tohle je úžasné. Konečně se z toho dneska dostanu. Možná to i zvednu a dostanu se na obrovský heater!

River... J.

???

Nevěděl jsem, co si mám myslet. Samozřejmě zlé věci, ale nebyl jsem si jistý, jakou mít v hlavě myšlenku nebo pocit. Nevím, asi jsem si přál, aby se to nestalo. Nic víc jsem necítil. Kéž bych ten pot vyhrál, kéž bych nehrál tak vysoko. Byl jsem zničený. V mém Full Tilt účtu mi nezbyly žádné peníze, takže jsem skončil.

Andrew brzy přišel a já seděl po tmě na pohovce. Řekl jsem mu, co se stalo. Řekl mi, že ho zrovna „pwnul Wayne Newton“ ve velkém potu v Bellagiu. Ale nebyl tak zničený. Po Roblovsku se zasmál... víte, co tím myslím, pokud jste ho potkali.

Nakonec domů přišli všichni. Pamatuju si, že jsem s Maxem hodně probíral depresi. Všichni mě chápali a snažili se podpořit.

Jsem takový, že když je něco špatně, ať už je to cokoliv, tak se přes to jen tak „nepřenesu“. Musím s tím něco udělat. Musím vymyslet plán, který vylepší jakýkoliv problém. Toho večera jsem jej vymyslel - přejít zpátky na 5/10, grindit a získat to zpátky. Jednoduché. Smutek zahnán, odhodlání nastartováno.

Další den jsem zasedl k práci. Měl jsem poslání a cítil se motivovaný a šťastný.

Během toho léta jsem poprvé potkal durrrra, dnes běžně známého jako Tom Dwan, samotná legenda pokeru. Tehdy jsme se jen lehce seznámili a teprve na konci roku a dalšího léta (bydleli jsme spolu ve Vegas) se stal mým dobrým kamarádem. Tentýž rok mě taky představil dalším dobrým přátelům - Z a Hacu Dangovým. Tihle tři se hodně podíleli na rozvoji mé hry, hlavně PLO. Ale v tomhle příspěvku se k tomu nedostanu.

Čtvrtý ročník

Začal podzim a já se opět přihlásil na semestr v UW. Začal jsem chodit do školy, hrál poker a vystupoval jako za starých časů.

V té době jsem si uvědomil, že jsem si hraním pokeru vydělával $500 za hodinu. Zíral jsem na profesory a vůbec je nevnímal. Přemýšlel jsem o pokeru, o dalších pokusech na vyšších stakes, o strategii, o cílech. Nedokázal jsem brát školu vážně.

Po několika týdnech jsem se rozhodl, že se školou skončím. Řekl jsem to rodičům. Tátovi jsem ukázal grafy z PT a nějaké handy. Vysvětlil jsem jim to, jak nejlépe to jen šlo.

Později jsem zjistil, že máma byla z mého rozhodnutí zničená, ale tehdy to skryla. Nevím, jak se jí to podařilo nebo jak rychle se pro to rozhodla, ale jsem rád, že tak udělala. Kdybych věděl, že ji tím lámu srdce, hodně by mě to ubíjelo.

Máma mi řekla, že tomu rozhodnutí nerozuměla, ale věřila mi a věděla, že se rozhodnu správně. Můj táta tomu rozuměl. Říkal, že si přál, abych zůstal ve škole, ale že by udělal to samé.

Takže jsem byl profesionální hráč pokeru (a částečně improvizátor).

Můj kamarád Dan (z Vegas) se čistě náhodou přestěhoval do Madisonu za svou přítelkyní (teď ženou). Navzájem jsme si pomáhali zlepšovat hru. Vybudoval jsem roll a opět zkusil 25/50 a 50/100. Znovu to nevyšlo a já se vrátil zpátky.

Důležité pro mě bylo, že jsem byl schopný vrátit se na nižší stakes a brát je vážně. Někteří lidé se nedokáží vrátit níže poté, co zkusí vyšší stakes a nevyjde jim to. Zkoušel jsem 4-5 buy-inové shoty na vyšší hry a okamžitě se vrátil ke grindu, pokud to nevyšlo. Většině lidí to nedoporučuji, ale pro mě to fungovalo.

Dan občas přišel s notebookem a celý den jsme hráli poker. Už jsem měl větší pokoj.

Byl jsem v novém, ale pořád levném, bytu. Nikdy jsem ty peníze neutrácel, až o dva roky později, když jsem se přestěhoval do New Yorku. Caroline strávila jeden semestr v Jižní Africe, takže jsme se s Shannon přestěhovali do dvoupokojového bytu naproti ulice.

Pohled zpět

Takže jsem odešel ze školy, abych hrál poker. Udělal bych to znovu? Lituju toho?

Pravdou je, že toho lituju a vlastně lituju, že jsem začal brát poker profesionálně tak brzy. Nevadí mi, že nemám titul (na co by mi dnes byl titul z filozofie?), ale vadí mi, že jsem přišel o studentský život. Přišel jsem o kousek svého mládí.

Jasně, pořád jsem se scházel s kamarády, kteří studovali, ale nebylo to stejné. Soustředil jsem se na něco jiného, měl jsem jiné povinnosti. Měl jsem nabídky práce z tréninkových sítí, musel si najmout účetní, dělat rozhodnutí ohledně bankrollu. Dospěl jsem moc rychle.

Kéž bych zůstal ve škole a hrál poker jen trochu bokem, ale ne tak, aby mi ukousl kus života.

Vrátit se do školy a získat titul můžete vždycky, ale nemůžete vrátit čas, aby vám zase bylo 21.

Mám toho ještě hodně co říct ohledně podobně velkých rozhodnutí, ale ušetřím si je na další příspěvky. Neberte to jako radu, co byste s velkým životním rozhodnutím měli dělat vy. To budu rozebírat příště. Pro teď to uzavřu.

Zbytek je historií

Zbytek roku jsem strávil děláním toho samého. Miloval jsem poker, Atlas, mé přátele, život všeobecně.

Po „čtvrtém“ ročníku se začaly věci měnit. Shannon se odstěhovala spolu se spoustou mých přátel. I když je Madison velké město, tak je hlavně studetské (a mohl bych dodat, že úžasné). Lidé zde odpromují a odejdou. Tohle mě nakonec dovedlo do New Yorku. Chtěl jsem si koupit byt, zůstat na tom samém místě a nechtěl jsem, aby mě přátelé pořád opouštěli. Thomas a já jsme následovali Caroline, Annu a nezmíněné přátele Gabea a Theresu a spolu s mnohými dalšími jsme se přestěhovali do Velkého Jablka.

Ale předtím jsem se v „pátém“ ročníku v Madisonu nastěhoval do pětipokojového bytu s Thomasem, Joshem a Davem... tři neskutečně úžasní kluci z Atlasu. Měl jsem teď dva pokoje - ložnici a kancelář. Oba byly ve vyšším patře a oba měly koupelnu. Všichni museli používat sprchu v mé kanceláři, což bylo zajímavé.

Užil jsem si s nimi další úžasný rok. Během svého života jsem měl vždy štěstí na spolubydlící. Pět let v Madisonu (vlastně jen poslední čtyři) byly nejlepší roky mého života. Neříkám, že nejsem šťastný... jsem. Ale tohle byly roky plné smíchu, zábavy, pokeru, skvělých nových přátelství a pořád jsem neměl tolik dospěláckých odpovědností.

Měl jsem v nové kanceláři dost místa i pro Dana, který mohl přijít a hrát, nebo taky pro hromadu prázdných plastových lahví od vody a pro krabice od proteinových tyčinek. Měl jsem dva 30“ Apple monitory a pohodlnou Aeron židli. Pořád jsem pracoval na rozkládacím stolku, ale celkově jsem to měl pěkně zařízené.

Začátkem roku jsem zkusil další shoty na vyšší stakes. Tentokrát jsem se už neohlédl zpět. $25/$50 a $50/$100, potom $100/$200 a nakonec $200/$400. Hrál jsem hodně HU a taky tehdy byly dobré 6max stoly na vyšších stakes. Vždy, když jsem někoho porazil na nějaké úrovni, jsem se přesunul na vyšší a hrál s dalším „bossem“.

Konkurence byla čím dál zajímavější. Má touha byla silnější. Video hra se stávala reálnější.

Lidi na internetu brzy začali mluvit o OMGClayAiken.