Phil Galfond: Můj pokerový (a nejen ten) příběh, část druhá

Z $20 SnG turnajů jsem se posunul na $30 a pak na $50. Hrál jsem, studoval a všechno to miloval. Pořád jsem měl dobré výsledky a SNG komunita mě začala trošičku vnímat.

Tou dobou jsem už měl skupinu pokerových přátel, většinu z 2+2, s kterými jsem komunikoval téměř výhradně online. Měl jsem i pár „živých“ pokerových přátel. Učil jsem je hrát SnG a oba postupovali docela rychle. Rád jsem si myslel, že jsem dobrý učitel.

Taky jsem pokračoval s improvizačním divadlem. Caroline a já jsme do něj chodili, když jsem byl v prvním ročníku. Na konci toho školního roku se Caroline ucházela o místo v Atlas Improv Co., což byla ta samá společnost, která vyučovala hodiny improvizace, ale to je dlouhý příběh. Řekla mi, že se na mě ptala naše bývalá učitelka Mary a chtěla, abych to zkusil také.

Nepřišlo mi, že se mi konkurs povedl. Ostatní nebyli tak odtažití jako já, na pódiu byli odvážnější a otevřenější. Hodně mě překvapilo, když mě chtěli znovu vidět. Vybrali 9 z nás a musím říct, že ti lidi byli vážně dobří. Až nepříjemně moc vtipní, pokud se to tak dá nazvat.

Opět jsem si připadal horší, obzvláště s mými malými zkušenostmi. Tentokrát jsem byl ještě víc překvapený, když zavolali, že mě přijímají do zkušební výuky. Nevím, co ve mně viděli, že si z těch lidí vybrali zrovna mě, ale jsem podle nich měl nějaký potenciál. Rozhodně jsem nebyl tak dobrý.

Zkušební výuka spočívala v namáhavých (beze srandy) 10 týdnech improvizace. Chodil jsem na dvě hodiny týdně (pro mě zdarma) s dalšími amatéry a na jednu soukromou hodinu, kde byli jen tři další úspěšně vybraní. Po této soukromé hodině jsme 4 hodiny sledovali vystoupení společnosti. S ostatními vybranými jsem se spřátelil - museli jsme držet pohromadě. V Atlasu to fungovalo strašně nepříjemně. Členové společnosti byli odděleni od vybraných účastníků konkurzu, takže vás děsil jejich neproniknutelný kroužek členů, kteří při sobě drželi. Díky tomu, že jsem žil s Caroline, jsem do tohoto kroužku trochu pronikl, ale i tak jsem se během zkušební výuky s většinou profíků nescházel. Všechno bylo strašně tajné.

Anna, také vybraná na konkurzu, se stala mou nejlepší kamarádkou. Hodně jsme se scházeli a bavili se o téhle nepříjemné atmosféře. Pořád je jednou z mých nejbližších kamarádů a taky chodí a žije s Thomasem, mým dalším blízkým kamarádem (který už byl tehdy součástí Atlasu a posléze mým spolubydlícím v Madisonu a následně v New Yorku).

Přeskočím spoustu informací o improvizačním divadle, protože předpokládám, že vás víc zajímá poker. Zkrátka a dobře - po 10 týdnech ve zkušební výuce přijali tři ze čtyř jako plnohodnotné členy společnosti.

Mimo poker byl Atlas můj život. Byl to závazek na 8-14 hodin týdně (dvě vystoupení a 1-2 hodiny výuky týdně) a zdejší kluci a holky byli mými nejlepšími přáteli. V Madisonu jsem tímhle trávil dost času a byla to jedna z věcí, která udávala můj směr a nakonec mě dostala do New Yorku.

Takže to byl můj život: poker, Atlas, poker, poker, přátelé, Atlas, poker, učení, poker, poker, Atlas.

Pořád jsem stoupal a z $50 buy-inů jsem se přesunul na $100. Začátkem třetího ročníku jsem vydělával $100-$200 za hodinu a začal fušovat do SnG turnajů s buy-iny $200, $1.000 a dokonce $2.000 (pořád jsem neovládal pravidla bankroll managementu).

Pokračování příště...