Požehnán andělem: Jak jsem si za mrazivého prosince půjčil $120.000

Místo: Atlantic City, New Jersey
Datum: 5. 12. 2005
Problém: Do následujícího rána musím sehnat $120.000

Někdy je život nádherný. Jindy zase není.

Pokud chcete zjistit, jací jsou vaši přátelé doopravdy, zkuste si půjčit peníze. Platí to zejména v pokerovém světě.

Za mrazivé prosincové noci roku 2005 jsem propadal panice. Do následujícího rána jsem zoufale potřeboval sehnat $120,000 v hotovosti. Bylo přesně 19:00.

V té době jsem měl v kapse asi $150. Scházelo mi tedy $119,850 – plus minus několik mincí.

Kvůli několika problémům se ze špatné situace stala ještě horší. Za prvé šlo o pondělní večer – nejlínější čas v týdnu Atlantic City. Zadruhé bylo -20 stupňů a venku sněžilo. Za třetí, Philadelphia Eagles hráli v pondělí večer fotbal, což znamenalo, že všichni, které jsem mohl o peníze požádat, byli zaneprázdněni. A nakonec – na pobřeží New Jersey byl začátek prosince nejklidnějším obdobím roku. Jednalo se přímo o město duchů.

Co dělat v takové situaci? Kde sehnat $120.000, když jste zoufalí a neúspěch nepřichází v úvahu?

*    *    *

Jak jsem na toto dilema přišel je příběh sám o sobě. V té době jsem pracoval jako konzultant pro PokerStars.com. Populární pokerová herna spouštěla on-line satelity pro nadcházející národní televizní šampionát, který se konal v kasinu Showboat v Atlantic City.

Pro tento konkrétní turnaj jsem byl v podstatě pokladníkem, což znamenalo, že jsem byl zodpovědný za přijetí $120.000 a jejich výdej po $10.000 každému z 12 hráčů, kteří on-line vyhráli své vstupenky.

Všechno se zdálo být v pořádku, dokud jsem v pondělí večer kolem 7 hodiny neobdržel šílený telefonát.

„Peníze nedorazí. Byly odmítnuty pokladnou kasina.“ sdělil mi zoufalý hlas na druhém konci telefonu.

„Co tím myslíš, že peníze nepřijdou? Zítra ráno za mnou přijde 12 hráčů a já každému z nich musím vyplatit deset tisíc dolarů!“

„Nevím, jak se to stalo. Ale teď jsou všechny peníze zpátky v RBS (The Royal Bank of Scotland – pozn. red.). Budeš si těch $120.000 muset sehnat někde jinde.“

„Někde jinde? A kde? Vždyť je pondělí večer!“

„Já nevím. Máš nějaké přátele?“

„Přátele? Chceš říct, že ti běžně chodí se $120.000 v kapse? Páni, venku je patnáct centimetrů sněhu. Vítr fouká rychlostí 40 mil za hodinu a je -20 stupňů. Kdo se sakra bude potloukat v kasinu se $120.000 v kapse?“

Postačí, když uvedu, že tento rozhovor jsem neukončil ve zlém duchu.

S tím, jak mi stále zvonilo v uších, jsem se pustil do telefonování. Vytočil jsem číslo úplně každého člověka, o kterém jsem věděl, že by mohl být v dojezdové vzdálenosti od Atlantic City. Jelikož jsem po dlouhých deset let žil v Northeast a byl jsem důvěrně obeznámen s místní pokerovou scénou, byl můj seznam vytáčených čísel docela dost dlouhý.

Všechny jejich odpovědi byly do puntíku stejné: „Páni Nolane, strašně rád bych ti pomohl, ale nevím, jak bych se k penězům mohl dostat tak rychle.“

Od 9 hodin od večera jsem vybral $15.000. Chybělo mi ještě $105.000.

To nebylo dobré.

*    *    *

Eagles prohráli 42-0. To znamenalo, že skoro každý v South Jersey byl naštvaný.

Bylo už docela pozdě a lidé své mobilní telefony nebrali. Ze zoufalství jsem se rozhodl projít všechny pokerové místnosti všech kasin ve městě. V té době jich bylo celkem 10. Chodil jsem stůl od stolu a hledal jakoukoliv známou tvář. Avšak nenarazil jsem na nikoho, kdo by mi mohl pomoci. Některé rozhovory s lidmi byly téměř neskutečné.

„Hele člověče (zapomněl jsem jméno té osoby). Dlouho jsme se neviděli. Tak rád tě zase potkávám. Neměl bys náhodou na půjčení deset nebo dvacet tisíc?“

Uplynulo dlouhých pět let od doby, kdy jsem býval pravidelným hráčem kasina Atlantic City. Od té doby poker zaznamenal pořádný boom a všichni u stolu vypadali na 22 let. V době, kdy jsem v Atlantic City býval známý, byly tyto děti ještě randícími roztleskávačkami (díky za přirovnání, Moe Greene).

V Borgata kasinu jsem měl nesmírné štěstí. Narazil jsem na přítele, který mi ze své soukromé pokladny půjčil $30.000. Byl to obrovský boost, i když i s ním jsem byl stále ještě $75.000 v minusu. A k tomu už bylo po půlnoci.

Následující ráno se proti mně postaví 12 hráčů a všichni nastaví ruce. Všichni dorazí z velkých vzdáleností – autem, nebo letadlem. Dva přicestují z Evropy. Začal jsem přemýšlet o tom, kdo dostane přednost.

Jako v klasické barové scéně z filmu Život je krásný (v originále It’s a Wonderful Life z roku 1946), kdy zpocený a napůl oholený Jimmy Stewart sedí s chvějící se bradou na barové stoličce a je připraven skočit z mostu, šáhl jsem do nejhlubších zákoutí své představivosti a snažil jsem se přijít s nějakým řešením. S čímkoliv. Banky by neměly být zavřeny déle jak do 9 hodin. Ale i tak nebyl žádný způsob, jak se do dnešního poledne, na které byl stanoven začátek turnaje, dostat k penězům.

Potřeboval jsem najít svého Clarence (pomocník Jimmy Stewart v již zmiňovaném filmu – pozn. red.).

*    *    *

Za těchto okolností jsem si neuměl ani představit, že bych měl jít spát. A tak mě přibližně v polovině noci plné paniky napadlo možné řešení.

Někteří z Full Tilt profesionálů by měli dorazit v dopoledních hodinách. Samozřejmě, tito bohatí a slavní on-line profíci – všechny je znám déle než dekádu, napsal jsem o nich mnoho oslavných článků pro všechna dobře známá pokerová media – mi v případě, že jsem se dostal do naprosto zoufalé situace, určitě pomohou.

Kolem 10 hodiny ráno začali do pokerové herny přicházet první hráči. Zahlédl jsem několik Full Tilt pros. A tak jsem přistoupil a otevřeně jim odvyprávěl příběh o tom, co se mi stalo.

Byl jsem naprosto ohromen tím, co následovalo.

Žádný z nich mi nenabídl pomoc. Ani jediný dolar. Nevěděl jsem, zdali u sebe v tuto chvíli mají nějaké peníze a ani to nebyla moje starost. Možná, že u sebe skutečně neměli nic navíc, jak vysvětlili. Kromě toho byli vlastněni rivalskou pokerovou hernou, kterou reprezentovali. Možná že jim dělalo dobře koukat se na poníženého konkurenta, který se nad jejich chováním dosti rozpakuje. Upřímně řečeno, nemám tušení, proč mou zoufalou prosbu odmítli, ale je mi naprosto jasné, že neměli žádnou povinnost pomáhat mi.

Ten den to byla věc, na kterou jsem nikdy nezapomněl.

Ostatní hráči byli naštěstí o moc vstřícnější. To ráno jsem narazil na další tři hráče, kteří můj bank dostali až na hranici $110.000.

Teď už mi zbývalo jenom $10.000. Turnaj měl začít za 20 minut.

*    *    *

Tomu co teď napíšu, budete věřit asi jen těžko. Ale přísahám – je to pravda.

Určitě nejsem nábožensky založený člověk. Nejsem ani věřící. Pokud však jakákoliv událost v mém životě vedla ke zvážení možnosti božstva, potom je to sled událostí, který se teď chystám odhalit.

V tuto chvíli se hernou neslo, že Nolan Dalla panikaří. A pár dalších hráčů se mi snažilo pomoci tím, že prosilo o půjčku své vlastní přátele. Asi pět minut předtím, než jsem měl sejít dolů a vyplatit oněch 12 hráčů, jsem na svém rameni ucítil dotek.

Byl to Surinder Sunar, dlouhodobý profesionál z Anglie. Vždycky jsem ho měl rád a předpokládám, že on mě znal díky mé spolupráci s World Series of Poker. Určitě jsme však nebyli tím, co bychom mohli nazvat přátelé. Takže to co mi řekl, mi doslova vehnalo slzy do očí.

„Nolane, slyšel jsem, že potřebuješ pomoct,“ řekl. „Kolik peněz potřebuješ?“

„Deset tisíc dolarů,“ řekl jsem. „To je všechno. Ale potřebuju je hned teď.“

S tím mi Surinder podal dva $10.000 svazky peněz.

„Tady máš,“ řekl mi. „Jen mi je prosím vrať hned, jakmile to bude možné.“

„Wow. Vážně nevím, co na to říct Surinedere. Děkuji. Potřebuji ale jen $10.000, nemusíš mi půjčovat $20.000.“

„Vezmi si je,“ trval na svém. „Třeba se ti budou hodit.“

Nejsem si jistý, zdali jsem v celé mé historii půjčování peněz narazil na člověka, který mi půjčil víc peněz, než jsem po něm žádal. Potřeboval jsem $10.000 a stál přede mnou Surinder, který trval na tom, abych si od něj vzal $20.000, což znamená rovných $10.000 navíc.

S úlevou a hotovostí v kapse jsem vyrazil dolů. Tam už na mě netrpělivě čekali hráči, kteří toužili po svých penězích, aby mohli zaplatit vstupné a zasednout na svou židli. Jednomu po druhém jsem vyplatil jejich výhru. Na konci řady však stál jeden hráč navíc.

Hráč se představil a lámanou angličtinou uvedl, že je z Argentiny. Vstupné vyhrál na Pokerstars.com a z Buenos Aires přiletěl do New Yorku, načež cestoval několika dalšími vlaky, kterými se do Atlantic City dostal za více tři hodiny.

Problém byl v tom, že jsem o tomto hráči neměl žádné záznamy.

Během zmatků předchozích 12 hodin jsem zapomněl zkontrolovat e-mail. Až teď jsem zjistil, že se kvalifikoval ještě jeden hráč navíc. Původně jsem tedy potřeboval $130.000. A jelikož mi anděl strážný Surinder Sunar nabídl o deset tisíc navíc, bylo to v pohodě. Vypočítal to zázračně dobře. V dalším zázračném momentu se začátek turnaje o několik minut opozdil a tak se zbylý hráč nakonec dostal na své místo včas.

*    *    *

O týden později bylo oněch $130.000 připsáno na můj účet. Vybral jsem je, strčil je do batohu a skočil na letadlo do Philadelphie, odkud jsem dojel do Atlantic City. Tam jsem si zahrál na Santa Clause a vracel peníze všem hráčům, kteří mi půjčili. Dokonce jsem měl to štěstí a vypátral Surindera, který byl na návštěvě Las Vegas.

Tento úžasný příběh vznikl kvůli tomu, abych mohl zjistit, kdo se za mě v době krize postaví a kdo je můj skutečný přítel. Během těch několika hodin jsem přišel na to, že mám méně přátel mezi lidmi, u kterých jsem pomoc očekával. Současně jsem si však také uvědomil, že mám přátele na místech, o kterých jsem dosud nevěděl.

Na malý moment jsem dokonce začal věřit na anděly.

Někdy je život opravdu krásný.

Poznámka autora: Jako zvláštní poděkování by bylo lákavé uveřejnit seznam těch, kteří mi pomáhali. Z úcty k jejich soukromí to však neudělám. Surindera dávám jako příklad někoho, kdo se za mě postavil ve chvíli, kdy jsem to potřeboval nejvíce.