Barry Greenstein: Moje golfová kariéra

Když mi bylo 18, už jsem věděl, že moje profesní kariéra bude v jednom z oborů, ve kterých jsem se považoval za experta  - matematika, počítače, poker, nebo golf. Ze všech čtyř jsem byl přitom nejvíce zapálen do golfu.

Těžké začátky

S golfem jsem začal ve dvanácti letech, když jsem jako svou vůbec první práci dostal jako caddy. O 2 roky později jsem pak vyhrál seriál mistrovství, určený právě nosičům golfových holí. V 15 letech jsem pak byl členem školního týmu na střední a dával kola za necelých 80, přičemž o rok později už jsem byl v týmu zkušeným mazákem se skóre nad 70.

V 17 letech jsem pak šel na vysokou na univerzitu v Illinois, kde jsem se samozřejmě chtěl dostat do školního golfového klubu. Na hřiště to bylo ze školy dlouhých 6 mil a v den zkoušek do golfového týmu silně pršelo. Celou cestu jsem tak absolvoval v silném dešti pěšky a na zkouškách jsem hrál hodně špatně a nevzali mě.

Příští léto jsem dostal práci jako instruktor v golfovém kempu v Wisconsinu. Během celého léta jsem nezahrál jediné kolo nad par. Po návratu do školy na podzim jsem se cítil jako nejlepší golfista světa a vůbec jsem si nepřipouštěl, že by mě tentokrát do týmu nevzali.

Bohužel se ale příjímací zkoušky do týmu posunuly o více než měsíc po začátku semestru a já měl navíc hodně napilno - musel jsem dohánět 22 výukových hodin kvůli mému diplomu z počítačových věd, což je mimochodem více, než kdokoliv jiný na univerzitě. Během týdne jsem tak musel chodit do školy a o víkendu jsem si vydělával na studia pokerem, takže jsem celý měsíc golf nehrál. Věděl jsem nicméně, že stačí zahrát průměrných 75 během čtyř kol příjímacích zkoušek a já celý rok nezahrál ani jednou nad 75.

Ani tak jsem to ovšem nepodcenil a zavolal jsem jednomu z golfových trenérů, jestli by mě v den zkoušek nevyzvedl a já tak nemusel jít další šestimílovou cestu pěšky. Trenér mě sice vyzvedl, ale nějak pozapomněl na to, že jsou zkoušky o týden posunuty, neboť se ten víkend na hřišti hrál jeden z turnajů. I když jsem se snažil sehnat odvoz na příští týden, kam byly zkoušky odloženy, nakonec jsem nikoho nesehnal a musel jsem jít znovu pěšky.

I tak jsem ale zůstával klidným, k přijetí do týmu stačilo být mezi nejlepšími pěti hráči, což jsem absolutně nepovažoval za problém.

Říká se tomu "hra gentlemanů"

První jamka byl klasický 5 par a hned moje první rána byla někam na hranici 280 yardů doprostřed hřiště, což znamenalo nějakých 220 yardů od greenu. Přišel jsem ke svému míčku a s hrůzou jsem zjistil, že je v jedné z četných děr na hřišti (tzv. divot). Když jsem se podíval na odpaly ostatních hráčů, spousta z nich na tom byla podobně, hřiště prostě nebylo v nejlepší kondici.

Divot na golfovém hřišti

Vzal jsem tedy železo a snažil jsem se míček z díry nějak rozumně odpálit. Nebyla sebemenší šance, že bych mohl použít dřevo. Když jsem míček odpálil, podíval jsem se na kolegu a koukám, že má v ruce dřevo! Nemohl jsem to pochopit a až za chvíli mi došlo, že si míček prostě posunul mimo díru.

Ve své skupině jsem během zkoušek viděl mnoho dalších podobných podvodů. Jeden z hráčů byl zároveň zapisovačem skóre a když na jamce 9 vystřelil míček úplně ze hřiště, napsal si stejně par.

Mezitím se po hřišti rozkřiklo, že jsem dobrý golfista. Na devátou jamku za mnou přišel trenér a zeptal se mě na moje skóre. Řekl jsem mu popravdě 40, ale že ostatní ve skupině podvádí a že tam není nikdo, kdo by to sledoval. Taky jsem mu řekl, že jsem byl nejlepším golfistou na střední a že bych si s kýmkoliv klidně zahrál o peníze, včetně jeho samotného. Myslel jsem to samozřejmě jako vtip.

Ten víkend jsem nicméně nehrál dobře - během čtyř kol jsem zahrál skoro 320 a do týmu jsem se nedostal. Z těch, co se do týmu dostali, vím minimálně o jednom, který na 100% podváděl. Byl jsem fakt znechucený.

Podobný fenomén podvádění jsem přitom viděl už o pár let dříve. Když mi bylo 15 nebo 16, nikdo mě nikdy neporazil, když jsme hráli o peníze. Všiml jsem si přitom, že hráči, které jsem v těchto hrách porážel, vyhrávali pravidelně juniorské turnaje, přičemž já sám jsem žádný nikdy nevyhrál. Pamatuju si na jednoho kluka, se kterým jsme několikrát hráli o peníze a nikdy mě neporazil, přičemž pravidelně vyhrával turnaje. Šel jsem se proto na jeho hru podívat na turnaj a přišel jsem právě ve chvíli, kdy měl míček v ruce a vyhazoval ho ze křoví, kam zapadl. Pokud nejste zrovna fanda golfu, tohle se prostě nesmí. 

Podvádění bylo přitom běžnou praxí i v profesionálním golfu. Vím to, protože jsem několika profesionálům dělal caddyho a i když profíci nepodváděli sami o sobě, jejich caddy jim posouvali míčky zpoza stromů a podobné věci.

Jeden z důvodů, proč jsem se nakonec stal pokerovým hráčem, místo golfového profesionála, bylo právě proto, že byl poker více čestný, i přesto, co si většina lidí myslí. Po tom všem se musím zasmát tomu, že se golfu říká "hra gentlemanů", přičemž poker (speciálně v té době) měl svou reputaci dost pošramocenou. Lidi v pokeru přitom hráli mnohem čestněji, než tomu bylo v golfu.

V každém případě jsem tenkrát s golfem praštil a nehrál dlouhých 5 let

Mistr drivingů

O něco později mi bylo už 20 a pamatuju si, že během jedné pokerové session došla řeč na golf. Jeden z hráčů se mě zeptal, jestli hraju a jak daleko umím odpálit míček. Vysvětlil jsem mu, jak jsem hrál a že bych pravděpodobně zahrál něco kolem 90, ale že míček dokážu trefit hodně daleko.

Abych byl upřímný, nikdy jsem moc nerozuměl tomu, že dokážu odpálit míček nejdál. Moje drajvy se starým dřevem byly v průměru tak 280 yardů a často i přes 300. Kdybych používal dnešní vybavení (což může znamenat pro někoho dost jako chvástání) bych odpálil v pohodě na 350 yardů. I v mých 18 jsem měl delší odpaly, než jakýkoliv profesionál na okruhu. A to jsem vážil jen 63 kilo! Nevěřím, že by byl někdo na planetě, kdo by při stejné tělesné konstrukci jako já dokázal opálit tak daleko.

Důvod, proč jsem dokázal odpalovat tak daleko, je pravděpodobně kombinace několika faktorů: mám silnou levou stranu těla, protože jsem od přírody levák, ale v golfu hraju jako pravák (jako např. Jack Nicklaus). Zadruhé mám silné nohy z běhání a posilovny. Ze svého basketbalového tréninku mám dobré držení těla a dobrou koordinaci očí s rukami, což mi umožňuje odpálit co nejsilněji můžu, aniž bych se nějak víc musel soustředit na trefení míčku. Důležité pro odpal je také moje držení zápěstí.

Nicméně vraťme se k session - nikdo z hráčů nevěřil, že někdo, kdo hraje 90, by je mohl porazit. Jeden den jsem se proto se třemi dalšími hráči vydal na hřiště si zahrát. Šli jsme na 14 drivingů a sázka byla taková, že každý dá $100 za každý nejdelší drive.

Hned první ránu jsem dal na 270 yardů pěkně doprostřed. První hráč odpadl rovnou, zatímco ostatní dva jen zašeptali "Oh, shit."

Z těch 14 drivů jsem zkazil jen jeden, na zbývajících 13 jsem jim nedal šanci. Ten den jsem vyhrál $3.600, což bylo nejvíc, co jsem kdy v golfu vyhrál a do té doby i nejvíc, co jsem si vydělal prop betem.

S těmito kluky jsem pak začal hrát pravidelně a netrvalo dlouho a hrál jsem znovu skóre kolem 70. Pak jsem jeden den zahrál pod par, což znamenalo problém. Vypadal jsem mnohem silněji, než jsem ve skutečnosti hrál - moje drivy byly sice bomby, ale na kratší vzdálenosti jsem měl nevyrovnanou hru. Výsledkem bylo to, že se mnou už nikdo nechtěl hrát o peníze, takže jsem musel ukončit své golfové prop bety, protože jsem nedostával výhodné nabídky.

O něco později jsem hrál znovu poker a znovu s lidmi, kteří chodili občas i na golf. Chodili jsme znovu, ale v té době mi kompletně odešla hra na krátkou vzdálenost. Když jsem byl mladší, měl jsem 2 silné stránky - puttování a drivy. Slabý jsem byl v železech. Během doby, kdy jsem s golfem praštil, se mi bohužel úplně vytratil cit pro green. Moje odpaly přitom vypadaly stále dobře, stále jsem dokázal odpálit 300 yardů. Děsil jsem lidi na odpalech, ale se skóre to bylo čím dál horší. Osmdesátku jsem pokořil jen výjimečně.

Jednou se mi nicméně zadařilo a zahrál jsem znovu 70. Lidi se mnou opět odmítali hrát, takže jsem golf odložil na 5 let úplně.

Na greenech s Iveym

Po této dlouhé přestávce začal hrát golf můj kamarád Phil Ivey. Věděl o mně, že jsem hrál a zeptal se mě, jestli bych si s ním nezahrál. Zeptal jsem se ho, jestli má natrénováno a dostali jdme se k tomu, že si s ním zahraju, jen pokud bude vědět, jakou hůl vzít na jaký odpal. Phil tenkrát pilně trénoval a velmi rychle se do toho bodu dostal, takže jsme chodili hrát pravidelně. Během chvíle to začal být vyrovnaný souboj, ale Phil se začínal prudce zlepšovat. Od té doby hrajeme často jako partneři.

Po pokerovém boomu se ESPN rozhodla uspořádat golfový turnaj pro profesionální hráče pokeru. Samozřejmě se zavedly handicapy a hráči odpalovali z různých vzdáleností. Phil a já jsme chtěli hrát spolu ve dvojici, ale všichni začali nadávat, že to není fér, protože mu dokážu dělat hodně daleké odpaly. Samozřejmě by neexistovala žádná šance, že by nás někdo mohl porazit, kdybychom hráli jako dvojice.

Místo toho dovolili, aby hrál s Philem David Oppenheim a to i přes fakt, že David uměl odpalovat skoro stejně daleko, jako já. Jak se ukázalo později, David a Phill také turnaj vyhráli.

To bylo asi před 5 lety a od té doby jsem znovu golf nehrál.

Phil na golfu

Závěr

Když to shrnu, moje golfová kariéra je docela znepokojivá.

Jednu dobu jsem byl do golfu opravdu hodně zapálený. Miloval jsem ten pocit být venku a užívat si přírody. Od doby mezi 12 a 16 lety jsem hrál golf prakticky denně. Po škole jsem odjel autobusem přímo na hřiště a hrál jsem až do té doby, než jsem na míček ještě viděl. Nevadil mi přitom ani déšť, ani sníh. Jednou jsem dokonce propadl ledem, když jsem šel pro golfový míček doprostřed zamrzlé vody. Vždycky jsem naopak chtěl, aby bylo počasí co nejhorší, protože to znamenalo, že na hřišti nebude tolik lidí.

Dnes si ale uvědomuju, že moje golfová kariéra je dávno u konce - během mého golfového života jsem si pětkrát dal pětiletou pauzu, přičemž si myslím, že ta poslední bude trvat o hodně déle.