Shane Schleger a jeho otevřená zpověď o dlouhotrvající závislosti na cracku

Vařit a kouřit crack jsem se naučil, když mi bylo 21. Měli jsme tehdy party ve výškové budově nacházející se na manhattanské East 34th Street a přátelé z New Jersey mi poprvé ukázali, jak lze kokain ve formě prášku přeměnit ve výtažek (složku), který pak lze kouřit.

Tihle mladí lidé z vyšší střední třídy předměstských rodin věděli o cracku snad všechno. Od způsobu, jakým ho správně aplikovat (manipulace s trubičkou vyžaduje určitou zručnost), až po slangové výrazy, jako je třeba "hubbas". Věděli, jak z HCL kokainu (prášek) vyrobit jeho volnou bázi a také to, kde sehnat levnou pouliční verzi této drogy (crack). Tu stejnou noc, ještě před tím, než jsem se naučil vařit volnou bázi, jsme jeli někoho navštívit do Petersonu v New Jersey. Jeden z mých kamarádů tam zapadl do baráku a ven vyšel s balíčkem kamenů, které byly už rovnou připraveny ke kouření. Sedl jsem si na sedadlo spolujezdce a při cestě zpět do města jsem byl svědkem scénky, kdy řidič oběma rukama drží trubičku s crackem, zatímco řízení se věnuje člověk, který sedí na zadním sedadle.

Úroveň mého experimentování byla od té noci dost pestrá. První tři měsíce jsem kouřil denně, to bylo v roce 1999, ale měl jsem i období, kdy jsem třeba rok až dva rok abstinoval. Poté jsem se spokojil jen s nepravidelným užíváním v určitých obdobích (pouze v zimních měsících) a v roce 2013 začal zase o něco více.

Tenhle příběh nepíšu s cílem záměrně šokovat. Naopak, činím tak s pocitem strachu, že možná zklamu nebo si znepřátelím rodinu, přátele, minulé či současné obchodní partnery, budoucí pronajímatele nemovitostí nebo kohokoliv dalšího, komu se informace, které zde dobrovolně poskytuji, nebudou zamlouvat.

Takže proč jsem se tedy rozhodl odhalit vyjít s pravdou ven jak tímto způsobem, tak prostřednictvím podcastu na dopestories.com? Protože jsem přesvědčen, že je nutné rozproudit pravdivou a přímou diskuzi o drogách, abychom závislosti porozuměli, naučili se s ní bojovat nebo se pokusili uskutečnit nějakou rozumnou drogovou politiku. Strach, který při psaní těchto řádků prožívám, totiž naznačuje, že na takové úrovni dialogu rozhodně jestě nejsme.

Ostře natočený dokumentární pořad The House I Live In a taktéž kniha Carla Harta s obsáhlým názvem High Price: A Neuroscientist’s Journey of Self-Discovery That Challenges Everything You Know about Drugs and Society ukazuje, že válku s drogami na území USA bychom mohli lépe popsat jako několik dekád trvající systematickou snahu vyčleňovat ze společnosti menšiny, imigranty a chudou třídu obyvatel. Jsem vysoce přesvědčen, že tohoto experimentování s vysoce toxickou drogou jsem schopen proto, že jsem při svém narození vyhrál v socio-ekonomické loterii a vyrůstal jako člen vyšší střední třídy v židovské rodině na Upper West Side, pod jednou střechou s chytrými a milujícími rodiči.

Ne, na častém holdování cracku rozhodně není nic ušlechtilého (ale to ani na situacích, kdy se vzbudíte s kocovinou po droze, která je mnohem toxičtější, než čistý kokain - alkohol). Pouze chci, aby lidé věděli, že existuje také jakýsi středobod mezi neužíváním drog a situacemi, kdy je člověk zcela na dně. 

Rozhodně nemám zájem "padat na dno" nebo si ničit život jen kvůli tomu, abych zažil účinky spojené s kouřením kokainu. Cesta, kterou jsem se za posledních 15 let vydal, na druhou stranu naznačuje, že mým cílem není ani úplná abstinence. To je důvodem, proč jsem se snažil najít nějakou zlatou střední cestu a doufal, že tím snížím potenciální nebezpečí, kterému sám sebe vystavuji. Je to také další důvod, proč se zde svěřuji a neskrývám své užívání před těmi, kteří jsou mi blízcí. Potřebuji, aby mi přátelé a nejbližší lidé pomohli se kontrolovat.

Není tak těžké si představit tvrdší alternativu. Takovou, kdy bych byl vyloučen ze společnosti na základě po dekády zažitého vnímání uživatelů cracku jako nezvladatelných jedinců. Pokud by mě členové mé rodiny a přátelé postavili před rozhodnutí vybrat si buď úplnou abstinenci, a nebo život na ulici, dokážu si představit, že bych se vydal na tu temnější a sebedestruktivnější cestu.

Pokud člověka pošlete na odvykací lečbu, jedná se podle mých zkušeností a pozorování často pouze o útěk od závislosti, nikoliv o její léčbu. Chápu, že odvykací programy, abstinence a její udržování, mají obrovskou hodnotu. Zároveň však znamenají to, že staví člověka před volbu mezi abstinencí a pádem na dno, což jsou pro ně dvě zcela stejně neudržitelné a nesmyslné možnosti.

***

Aby bylo jasno, můj návyk na crack (říkejte tomu "závislost", chcete-li) nebyl vždy jen tím pohodovým a jednoduše kontrolovatelným experimentováním s drogami. Moc dobře vím, proč je crack takové zlo a všechny tyto detaily by stačily na další a mnohem obsáhlejší článek. Byly dokonce chvíle, kdy jsem cítil, že mám možná náběh na nějaké fyzické a psychické problémy.

Stejně jako nechci užívání cracku nějak glorifikovat, nemám potřebu ztrácet čas porovnáváním jeho škodlivosti s dalšími běžně rozšířenými látkami, na které se ve společnosti pohlíží v mnohem lepším světle.

Místo toho se raději znovu vrátím do roku 1999, kdy jsme s mým kamarádem zkusili drogu poprvé a poté každý z nás dospěl ke zcela odlišným osudům. Oba jsme v té době pracovali přes den, takže jsme se bavili po večerech (já jsem pracoval jako poslíček na kole). Čekali jsme, až nám dorazí kokain, pak jsme ho uvařili a sledovali v obýváku MTV. Bylo to v době, kdy stanice stále vysílaly 2pacův song "Changes" (kde rapoval "černoši i běloši dneska večer kouřej crack) a Eminemův "My Name Is", hlavní single alba, jenž by dost dobře mohlo být věnováno úskalím užívání tvrdých drog.

Sjetost z cracku nám poskytovala útěk od reality, okamžitou, ale krátkodobou explozi kreativní a emocionální energie a způsob, jak zároveň přijmout a vypudit jakoukoliv temnotu, která tehdy kolovala našimi životy. I dnes jsem fascinován oním "tabu" aspektem, které užívání drog přináší. Doteď mám čas od času nutkání vyzkoušet ono zakázané ovoce, abych si připomněl (znovu), proč se kolem toho dělá takový povyk.

Zhruba po roce pravidelného užívání jsem narazil na dvanáctibodový odvykací program pro lidi, které už "jsou unaveni svojí únavou". Po další probdělé noci jsem si uvědomil, že to musí skončit. A na chvíli se to povedlo. Mému kamarádovi sice abstinence dělala podstatně větší obtíže, nicméně když se mu to konečně podařilo, dokázal si ji udržet déle a měl v sobě takovou míru přesvědčení, jaká mě dodnes inspiruje.

Ještě před svým úspěšným zotavením si prošel hlubokým pádem do králičí nory, která byla plná paranoických a dalších nepříjemných pocitů (zkoušel i jiné látky), nicméně poté dosáhl ohromujících - a pro mě doslova neproveditelných - úspěchů v oblasti podnikání a akademického světa. Zcela čistý už je tak dlouho, že sám o sobě tímto způsobem ani nepřemýšlí. Prostě je. Tečka.

Uživatel drog se může vydat množstvím cest, a to jak směrem k závislosti, tak k možnému "uzdravení". Nebo k střídmosti. Nebo sebedestrukci. Jde o to, že jediná střídmost není společensky přijatelná. Já ji přitom vidím jako prostou realitu.

Nevadí mi filozofie dvanáctibodového programu. Dokonce si myslím, že může být dobrým řešením i pro ty, kteří se ještě nedostali na úplné dno. Myslím si, že v Modlitbě vyrovnanosti, kterou si osvojilo hnutí anonymních alkoholiků, se skrývá hodně pravdy. A to dokonce i pro ty uživatele, kteří si nechtějí připustit, že se jejich životy stávají nezvladatelnými.

***

Během svých nedávných fází experimentování jsem začal pociťovat škodlivé účinky užívání. Patří mezi ně i několik fyzických vedlejších účinků, jako například negativní vliv na plíce, které po kouření cracku cítím více, než když spotřebuji jakékoliv množství cigaret nebo trávy (obojí kouřím už přes dvacet let).

Dostavily se také pocity paranoie - neopodstatněný strach, že někdo neustále sleduje každý váš krok. Měl jsem pocit, že každou chvíli rozrazí dveře policie a já budu zatčen. Odborník na problematiku drog mi vysvětlil, že to je výsledek změn neuronových struktur v mozku. V podstatě se ze mě během kouření stává takové vystrašené zvířátko.

Mé okrajové vědecké znalosti mi pomohly pochopit, proč čelím tak nepříjemnému psychickému zmatku a napětí. Mé chování koresponduje s klasickým pohledem na závislost - neschopnost kontrolovat výši dávky tak, aby přinášela pouze potěšení. To ale není tak úplně pravda, protože na svém chování pod vlivem stále vidím i několik pozitiv. Jo, možná dělám objektivně sub-optimální rozhodnutí, když přijde na způsob trávení volného času a utrácení peněz. Nicméně se dokážu bavit i bez toho, abych se nějak snažil uspíšit pád na dno, o kterém si mnozí myslí, že je to odrazový můstek k získání kontroly nad závislostí.

Ačkoliv jsem v loňském roce vykouřil možná více cracku, než před patnácti lety, byl to můj nejlepší rok života. Oženil jsem se. Vrcholu dosáhla také má pokerová kariéra, které se věnuji od roku 2005 a která není počínaje rokem 2011, kdy vláda provedla zásah proti online pokeru a donutila mě se přesunout do jiné země, vůbec jednoduchá.

V roce 2013 můj život dostal smysl a já si uvědomil, že se musím vrátit zpět do Států, ukončit kariéru pokerového hráče a plně se věnovat manželství a psaní.

Události uplynulého roku nepopisuji proto, abych se vzpíral tradičnímu tvrzení, že drogy zatemňují vaše uvažování. Tato část mého příběhu není o nějakých souvislostech nebo obviňování, jen ukazuje, jak spolu jde ruku v ruce to dobré i zlé. Prožil jsem skvělý rok (dobré) a vykouřil hodně cracku (zlé).

Očekávám, že v roce 2014 budu kouřit mnohem méně, ale i tak si myslím, že pokud bych si dal za cíl úplnou abstinenci, byl by to předem prohraný boj. Přestože jsem si plně vědom existence toxických fyzických i psychických vedlejších efektů, kterým se chci vyhnout, mé předchozí zkušenosti mi říkají, že v následujících měsících budu ve svém zlozvyku stejně pokračovat.

Když jsem si o své závislosti povídal s Paulym McGuirem v podcastu na the Dope Stories, zeptal se mě, jakým způsobem budu vědomě potlačovat svoji občasnou chuť na crack. Musel jsem se na chvíli zamyslet.

"Tenis," řekl jsem nakonec, zatímco se mi hlavou honil nedávný zážitek, kdy jsem se dokopal na kurt po další noci na cracku. Mám ještě v živé paměti, jak jsem mu vše popsal: jak zamlženě vypadala obloha, jak se mi zdálo, že se stromy a keře okolo kurtu prohýbají a jak moc mě při běhání pálily plíce. Porovnal jsem to s běžným tenisovým tréninkem bez jakékoliv kocoviny, což je samozřejmě mnohem příjemnější záležitost.

Vždy, když jsem poté cítil potřebu si zakouřit, vrátil jsem se v myšlenkách do onoho dne na kurtu a odolal jsem. Asi jsem nenalezl odpověď, ale aspoň začínám mít pocit, že si kladu správné otázky.