Aktuálně
Co znamená „Colmanovo dilema“ pro mediální obraz pokeru?
O tzv. Colmanovu dilematu bylo napsáno již hodně. Filip Novák jej fantasticky popsal zde, nicméně pro pořádek zde je brutální zkratka. Daniel Colman, třiadvacetiletý Američan, momentálně přebývající v Rio de Janeiru, vyhrál největší pokerový turnaj, který se momentálně hraje - The Big One For One Drop, event s buy-inem milion dolarů, který se koná v rámci WSOP. Po vítězství v turnaji, který WSOP právem řadí mezi své zásadní marketingové nástroje, nicméně odmítl dávat rozhovory a z toho mála, co řekl, vlastně vyplynulo, že pokerem částečně pohrdá a částečně se za něj stydí, protože je víceméně komplet založen na tom, že schopnější vysávají peníze z méně schopných.
„Colmanovo dilema“ samozřejmě vzbudilo vzrušené reakce. Většina hráčů jeho reakci označila za hloupou a nedospělou. Pro samotný milionový turnaj, který Colman vyhrál, to pak možná byl poslední hřebíček do rakve. Asi nejzajímavější reakci předvedl Philipp Gruissem, mladý high roller pro z Německa, jenž navrhl solidní řešení „Colmanova dilematu“. A totiž dávat více peněz z vítězství ve velkých turnajích na dobročinné účely. Což byla bez ironie nejlepší věc, kterou kdo k celé věci dodal.
„Colmanovo dilema“ je přitom velmi zajímavý fenomén. Jasně jasně ukazuje, že na pokerové scéně dochází k dost zajímavým sociálním posunům, které ale dost možná ve střednědobém horizontu tuhle hru zničí. Minimálně v podobě, jak ji známe teď. A Colmanovo vyjádření je jen jedním z příznaků celého posunu.
Abych to vysvětlil - rozhodně si myslím, že Colmanovo vyjádření je hloupé a nedospělé. Zároveň je ale podle mého názoru naprosto pravdivé. Všichni víme, že pokerová ekonomika je založena na pyramidovém efektu, kdy (velmi zjednodušeně řečeno) široká základna rekreačních hráčů pumpuje do pokeru, byť po malých částkách, peníze, které se pak kumulují u profi high stakes špičky. Tenhle proces samozřejmě není zcela plynulý a vstupuje do něj více dalších faktorů. Každopádně pro úspěch v pokeru je nesmírně důležité být co nejrychleji po startu profi kariéry co nejblíže špičce pyramidy. Celý trend se brutálně akceleroval nástupem online pokeru v polovině minulého desetiletí. Online poslal pokerovou ekonomiku na zcela nový level a zároveň stvořil zcela novou skupinu hráčů. Zatímco do té doby se high stakes hráči rekrutovali z ostřílených live game gamblerů, kteří za sebou měli objíždění ilegálních her po celém USA (Brunson) či dětí pokerových klubů typu typu newyorského Mayfairu, jak je známe z filmu Rounders (prakticky zbytek americké old school high stakes live scény začátku nultých let), online do hry přinesl zcela nový typ hráče.
Mladík, typicky kolem osmnácti let věku, často nerd s backgroundem v Magicu nebo počítačových hrách. Hráč, který si hru velmi rychle osvojil, velmi rychle jí začal dominovat, ale přistupuje k ní jako k počítačové hře a často neví nic o světě kolem. Film Rounders (který poměrně věrně ilustruje poměry na pokerové scéně ve své době) ukazuje celkem jasně, čím vším musel projít mladý muž na přelomu tisíciletí, aby v pokeru uspěl. Bylo to často o zlomených rukou a vyražených zubech. O tom být okraden a zkopán do krve někde v neosvětlené části opuštěného parkoviště. O tom, že bustnout znamenalo často opravdové problémy, speciálně pokud jste dlužili nevhodným lidem. S růstem komunity kolem online a nástupem swapování či nákupu procent podobné věci logicky již nebyly tak časté. Dnes se v pokeru můžete stát milionářem, i když máte 170 kilo, bydlíte u matky, vaše první a poslední sexuální partnerka má příponu .avi a z domu jste vyšel naposledy vloni na Vánoce.
Nechápejte to špatně. To není nářek nad starými časy, které byly krásné a nevrátí se. Naopak. Díky tomu, že se poker posunul tam, kde je teď můžete číst tenhle článek na tomto webu. Pointa ale je, že mnoho pokerových hráčů se dostává k velkým penězům jako zcela nezralé osobnosti. Neví, co chtějí skutečně v životě dělat, neví, co si počít s penězi. Dělají něco, co jim jde a co je činí nesmírně bohatými, pokud se ale o celé věci pokouší přemýšlet (což se logicky každému alespoň průměrně inteligentnímu pokerovému profesionálovi jednou za čas přihodí), rázem jsou v neřešitelných spotech.
Colemanova reakce „dělám něco, co je vlastně k ničemu, tak proč o tom mluvit“ je přitom jen opačným extrémem daleko častějších reakcí některých mladších hráčů vůči svým rekreačním kolegům. Otevřené pohrdání a arogance některých online pros vůči zbytku pokerové komunity a představa, že poker je boj, ve kterém je třeba všechny připravit o všechno, protože všichni ostatní jsou idioti, je jen trochu hloupější a inverzně opačná verze toho, co v Las Vegas předvedl Colman. Oboje přitom zabije poker stejně spolehlivě, protože oboje v konečném efektu ničí pokerovou ekonomiku.
Ostatně nemusíme chodit daleko. Když se podíváte na letošní pole Big One For One Drop, vidíte stále stejnou sestavu mladých high stakes pros, kteří turnaj často hráli z velké části za cizí nebo prohozené peníze. A naprosté minimum bohatých byznysmenů, pro které je tento turnaj určen primárně. Byznysmeni přitom nemají důvod tenhle turnaj hrát. Většina z nich pochopila, že mladíci je přehrávají. Pokud poker berou jako výzvu, mohou proti stejnému poli hrát za desetinový buy-in například v některém Super High Rolleru seriálu EPT. Plus, a to je další klíčová věc - nikdo v tom poli není pro obyčejného člověka opravdová hvězda. Řekněme padesátiletý miliardář klidně obětuje část svých peněz a svého času, aby si zahrál high roller za vysoký buy in s Doylem Brunsonem, Philem Iveym nebo i Antoniem Esfandiarim. Co by ale někoho mělo lákat (při vší úctě) na tom, aby hrál s lidmi jako Greg Merson, Fabian Quoss, Brian Rast, Doc Sands nebo Dan Smith? Hrajete proti výrazně lepším hráčům a když vás vyřadí, nemáte to ani komu vyprávět, protože je nikdo nezná. (Jiná věc je, že budete asi i ze zcela jiného sociálního prostředí a nebude si s nimi u stolu mít co říct).
A je to samozřejmě i naopak. Kdo z normálně uvažujících high stakes pros by dal vlastní milion, aby mohl hrát turnaj s tak těžkým polem nenaředěným větším množstvím rekreačních hráčů? Spekuluje se, že právě Colemanova frustrace nad tím, kolik z jeho výhry nakonec ukousla prodaná a vyměněná procenta, se podepsala na jeho nešťastném prohlášení. Ale stav pole One Dropu je možná ještě horší malér, než Colemanovo prohlášení. Ukazuje totiž, že krize už dost možná dorazila. Dan Coleman ji svým prohlášením jen eskaluje.
« Zpět
Video
Spolupracujeme