Rozdílnější obrázek závěrečné momenty obou dosud konaných Big One for One Drop snad ani nabídnout nemohly. Zatímco před dvěma lety se Antonio Esfandiari nechal svými příznivci nosit na ramenou, se slzami v očích pózoval nad rekordní výhrou a svůj jedinečný triumf si patřičně užíval, pokud byste se na ESPN stage letos srazili s Danielem Colmanem, možná byste si řekli, že ten otrávený mladík právě dostal zřejmě nějaký nepěkný zářez na bublině. Přinejlepším. Nejsem si jistý, zda si oficiální fotograf WSOP Joe Giron dává na vítězné fotce záležet stejně, jako třeba náš Tomáš Stacha, ale už jen tradičně zapózovat s vítěznou kombinací bylo Colmanovi zatěžko. Nakonec se nechal přemluvit k několika fotografiím, z nichž vyzařuje asi tolik radosti, jako z výročního setkání fandů Arsenalu.

Ještě hůře dopadl bezradný štáb televizní stanice ESPN a dalších přítomných novinářských týmů. Colman bez udání důvodu média zcela bojkotoval a vše tak zachránil až Daniel Negreanu, který se, ač právě prohrál sedmimilionový heads-up, ochotně dlouhých třicet minut bavil s kýmkoliv, kdo si o interakci s ním řekl. Jen díky jeho pohotovosti a profesionalitě se vyvrcholení turnaje, které mělo mít auru jedinečnosti, nezměnilo v naprostou frašku. A byl to právě Daniel, kdo později osvětlil příčinu Colmanova útěku. Čerstvý šampion druhého pokračování nejdražšího turnaje pokerové historie, vítěz monackého €100k Super High Rolleru a jeden z nejúspěšnějších HUSNG hráčů všech dob údajně prohlásil, že "nemá zájem veřejně propagovat hru, v níž drtivá většina hráčů prohrává peníze a má negativní vliv na život lidí".

A tak se stalo to, že ačkoliv do kamer neřekl ani větu, rázem jeho výrok vzbudil větší ohlas, než samotná výhra v turnaji. Co proto dal Colmanovi zejména deník Las Vegas Sun, který označil jeho chování za dětinské a jeho samotného jako člověka bez špetky důstojnosti. Výtkami nešetřil ani Rich Ryan, senior editor portálu Pokernews.com. V jeho očích je Colman pokrytcem, jenž by si měl zamést před svým vlastním prahem a pokud skutečně cítí, že je na hraní pokeru něco morálně špatného a zkaženého, bude pro něj lepší vyhranými penězi podpořit spolek anonymních gamblerů. A raději si ani nepředstavovat, co se honilo hlavou zástupcům ESPN a pořadatelskému týmu WSOP. Jedni se najednou ocitli bez důstojného zakončení šestihodinového televizního segmentu, druzí jen bezradně sledovali rozpačitý závěr události, na níž pokerový svět připravovali dlouhé měsíce dopředu.

Jistě, Colman nemá žádnou povinnost komunikovat s médii a jak on sám tvrdí, pokeru nic nedluží. Jenže říkejte to, když ve dvaceti letech své spolužáky na koleji vyměníte díky výhrám z pokeru za luxusní vilu v Rio de Janeiru, protože jste v průběhu jednoho kalendářního roku v HUSNG turnajích vyhráli 1,2 milionů dolarů, a to ještě bez rakebacku. Pak se nesmíte divit, že takovým tvrzením přirozeně hodně lidí naštvete. Zcela jasné je také to, že se svojí volbou připravil o možnost uzavřít v budoucnu lukrativní sponzorskou smlouvu, jako se to povedlo jeho předchůdci Antoniu Esfandiarimu, aktuálně tváři nově vzniklé americké herny Ultimate Poker. To, zda by po něm, jako mediálně nikterak výrazném Američanovi bílé pleti, vůbec některá ze společností sáhla, je už na jinou diskuzi.

Důležité je snažit se pochopit, co ho vlastně k takovému kroku vedlo. Jakýmsi náznakem byl už dva roky starý rozhovor na webu husng.com. "Aktuálně jsem rád, že vydělávám tak vysoké sumy, ale mám v životě i jiné cíle a chci se někam posouvat. Zároveň si poker nedovedu představit jako udržitelný zdroj příjmů i pro následující roky. Je to jako narazit na zlatý důl, kde sedím na té největší žíle. Chci toho využít," vyjádřil už tehdy své pochyby o dalším setrvání v pokerovém světě. Bouře nevole, která se na něj v uplynulých dnech snesla, ho donutila k reakci na diskusním fóru TwoPlusTwo. A tak vyšlo najevo, že Colman zcela otevřeně nenávidí celou podstatu fungování pokeru. To, že drtivá většina hráčů prohrává. To, že rekreačním hráčům může prohrávání peněz po čase začít vadit. A v neposlední řadě i to, že dokonce ani profesionální kariéra nemusí nutně znamenat šťastný život, protože - a teď se podržte - variance dokáže z pokeru udělat hodně stresující zaměstnání! Oslavování individuálních výkonů v pokeru podle něj není správné a on sám na tuhle hru nehodlá přistoupit. "Jo vím, že se chovám v rozporu se svým přesvědčením. Vydělávám na hře, která cílí na lidskou slabost. Baví mě, mám rád její strategický faktor, ale nedokážu přehlížet její temnou stránku."

Temnou stránku, kterou mohlo v jeho v očích rozjasnit vědomí, že jen on sám pomohl více než 111 tisíci dolary (z každého zaplaceného buy-inu šla tato suma na konto organizace One Drop, jež se zabývá pomocí zemím, trpícím nedostatkem pitné vody) lidem v oblastech, kde byste se často strachovali, zda přežijete další den. Místo toho sám sebe zahnal do ještě temnějšího koutu. V názorech ostatních profesionálů většinou panuje shoda, že Colman tohle morální dilema ve svých čtyřiadvaceti letech nedokáže ještě správně uchopit. Druhou věcí pak je, že své vítězství pravděpodobně plně docení až za několik let a jak řekl například Greg Merson, možná bude svého chování v budoucnu litovat.

Podobnou vnitří rozervanost ale neřeší jen Colman. Hodně se v poslední době mluví o takzvaném efektivním altruismu, životním postoji, o jehož osvětu se v pokerovém světě stará Philipp Gruissem. Mladý německý profesionál stejně jako Colman vnímá svůj nevelký sociální přínos společnosti, a protože správně pochopil, že třeba ve zdravotnictví už asi uplatnění nikdy nenajde, malé procento svých výher pravidelně odvádí na dobročinné účely. Jeho reakce k tématu patří mimochodem mezi ty nejzajímavější, přečíst si ji můžete zde.

Na závěr ještě odbočka k Big One for One Drop. Už účast 42 hráčů naznačovala, že s turnajem není něco v pořádku. Hlavním kamenem úrazu byl letos podstatný úbytek amatérských hráčů, alfy a omegy akcí podobného typu. V důsledku toho lze turnaji předpovídat, alespoň pokud se jedná o jeho současnou podobu, vrtkavou budoucnost. Relativní neúspěch druhého ročníku si lze vysvětlit dvěma faktory. Už při jeho premiéře hrál důležitou roli vztah zakladatele Guye Lalibertého s ostatními bohatými byznysmeny. Účast řady z nich byla údajně jakýmsi gestem zdvořilosti vůči jeho osobě a v letošním roce jeho přesvědčovací snahy zřejmě nepadly na úrodnou půdu. Kvůli sporu s kanadským zakladatelem Cirque du Soleil se navíc z turnaje na poslední chvíli odhlásila trojice Paul Phua, Richard Yong a Chun Lei Zhou. Druhým problémem může být struktura turnaje. Tři hrací dny jsou podle Mika "Timex" McDonalda pro byznysmeny příliš, což později přiznal i Ty Stewart, výkonný ředitel festivalu. Big One for One Drop se letos zkrátka i přes některá pozitiva příliš nepovedl a pokud jej v následujících dvou letech v rozpisu WSOP nenajdete, neměli byste se tomu příliš divit.