Vanessa Selbst: Tenkrát, když jsem hrála s Rafou Nadalem...

Tenis miluju od nepaměti. Začala jsem jej hrát už když mi bylo asi deset let a velmi rychle jsem se tuto hru naučila. Účastnila jsem se letních tenisových táborů, chodila na tréninky v týdnu, hrála na turnajích organizace USTA a reprezentovala tenisový klub své střední školy.

Nebojím se říct, že po dobu čtyř, pěti let byl tenis mým největším koníčkem. Naposledy jsem na nějakém turnaji hrála během prvního roku studia na univerzitě, ale dodnes hraju ráda pro zábavu, a to kdykoliv se naskytne příležitost. Také se o mně ví, že ať jsem kdekoli, dost pravděpodobně u sebe mám své rakety a jsem kdykoli připravena na hru.

Nejen, že tenis ráda hraju, ale aktivně se zajímám také o dění ve světě profesionálního tenisu. Naprosto všechno mě fascinuje - zvuk míčku, který narazí do rakety, ticho davu, strategie skrytá za každým úderem a vzrušení plynoucí z dlouhé výměny či napínavého zápasu. Profesionální tenisté jsou úžasní hráči, vybavení skvělými dovednostmi. Jedním z vůbec nejlepších hráčů všech dob je Rafael Nadal. Je to můj největší tenisový a obecně sportovní vzor, je obrovsky soutěživý a mám husí kůži po těle, když si představím, co všechno ve svém odvětví dokázal. Umíte si proto představit, jak jsem byla nadšená, když jsem zjistila, že budu v Monte Carlu proti Rafovi hrát ve speciálním heads-upu, který uskutečnila moje mateřská herna PokerStars.

Když ten velký den nastal, byla jsem strašně nadšená. Dorazila jsem do Casina de Monte Carlo kolem čtvrté odpoledne a hned jsem hledala Salon de Jeux Privés, kde se mělo hrát. Je to obrovský sál, kde se cítíte napůl jako v casinu a napůl jako na nějakém hradě. Stropy jako v katedrále, bronzové sloupy, které jsou zdobeny řezbami a do toho všeho křišťálové lustry. Bylo to naprosto neskutečné! Všude kolem byla spousta novinářů, a to nejen těch pokerových. Pro většinu ne-pokerových novinářů to pravděpodobně bylo první setkání s pokerem, což je při bližším zamyšlení velmi zajímavý fakt. Nachystán byl pokerový stůl, kde se mělo hrát i improvizované pódium, kde měla po skončení našeho heads-upu proběhnout tisková konference.

Přes všechny věci kolem, marketing a velké přípravy trvala nakonec samotná hra pouze 20 minut. U stolu jsem si s Rafou moc nepopovídala, jelikož se soustředil především na svou hru. Heads-up formát pro něj byl poměrně nový, ale i přesto jsem podnikla několik pokusů o konverzaci a zeptala jsem se ho mimo jiné na to, zda si myslí, že bych měla šanci uhrát proti němu nějaký fifteen v tenisu. Odpověděl mi „jistě, v případě mé dvojchyby". Ve skutečnosti by proti mě dvojchybu asi ani neudělal, dával by o nějakých 60 km/h pomalejší podání s obrovskou přesností, která by mi nedovolila na jeho servis ani zareagovat. Bylo od něj ale hezké, že mi dal alespoň nějakou šanci.

Suma sumárum to byl skvěle strávený čas ve společnosti Rafy Nadala a jsem moc ráda, že jsme na sebe narazili u pokerového stolu a ne v rámci tenisového utkání někde na kurtu. Tam by to bylo horší...