Rozhovor s Men „The Master“ Nguyenem

Mena „The Master“ Nguyena, 55letou superstar světového turnajového pokeru, asi není třeba nijak zvlášť představovat. Za vše mluví následující fakta, která jsou výčtem jen jeho největších úspěchů:

- sedm náramků
- 70 placených WSOP míst (z toho 39 finálových stolů!)
- více než 10 milionů dolarů získaných v turnajích
- čtyři WSOPC tituly
- více než 350 umístění ve velkých turnajích
- čtvrté místo v Main Eventu WSOP 1996
- titul světového šampióna v Seven Card Studu

Mistře, jaký význam má pro vás aktuální výhra?

Určitě se jedná o jeden z největších okamžiků mé kariéry. Seven Card Stud je moje nejoblíbenější pokerová disciplína, a tak zisk titulu světového šampióna má pro mě velkou cenu. Navíc jsem si již myslel, že Rio je pro mě zakleté, protože jsem svůj poslední titul získal ještě ve staré Podkově (Binion’s Horseshoe). Jsem totiž hodně pověrčivý a také dám na atmosféru prostředí – v původní herně jsem se cítil lépe než tady. Jsem hodně rád, že to tak dopadlo, a navíc v mé nejoblíbenější disciplíně. Seven Card Stud je prostě moje hra.

Myslím, že jste již dohnal legendárního Artieho Cobba v počtu získaných WSOP titulů v této pokerové variantě…

Ano, je to tak. Oba máme na svém kontě již tři. Tohoto si ale cením nejvíc, a proto ho věnuji svému velkému příteli Kenu „Skyhawk“ Flatonovi, který již bohužel mezi námi není. Ken byl velký hráč a jeden z vůbec nejlepších v Seven Card Studu. Hodně jsem se od něho naučil a bylo toho také dost, co jsme spolu za pokerovými stoly prožili.

Když již je řeč o Kenu Flatonovi, mohl byste jmenovat další hráče, kterých si nejvíce vážíte?

V Seven Card Studu je to ještě určitě Artie Cobb, který rozhodně patří mezi absolutní špičku. Z dalších turnajových profesionálů má například můj velký respekt T. J. Cloutier nebo David Chiu. Z těch, kteří již mezi námi nejsou, bych určitě vyzvedl Johna Bonettiho – to byl skvělý hráč.

Vy dnes patříte mezi nejúspěšnější turnajové hráče historie pokeru. Předpokládám, že si vzpomenete na svůj vůbec první turnajový úspěch…

Určitě, bylo to tuším v roce 1986 nebo tak nějak, kdy jsem skončil osmý v dnes již neexistujícím lasvegaském Stardustu v turnaji, který se hrál ve variantě Seven Card Stud Eight-or-Better. Tu soutěž, která měla buy-in 330 dolarů, tehdy vyhrál Johny Moss, a celkem hrálo přes 300 hráčů. První výhru v turnaji jsem získal asi rok potom ve stejné variantě, která se hrála v kasinu Bicycle. Holdem jsem začal hrát až někdy v roce 1988, kdy se mi podařilo získat placené umístění v Caesars Place v Las Vegas. Tehdy jsem v podstatě vyřadil ze hry Johnnyho Chana a získal jsem přes 40.000 dolarů. První výhru v holdemu jsem zaznamenal, myslím, na začátku devadesátých let na jednom z menších turnajů v Las Vegas.

Čím to, že jsou vietnamští Američané tak úspěšní v pokerové hře?

My máme tak nějak tu hru v povaze, takže je zcela přirozené, že se nebojíme hrát a že hra je v naší komunitě také akceptovaná. To by ale samozřejmě nestačilo. Určitě zde hraje roli také to, že vietnamský hráč je velmi silný v disciplíně a dokáže zvládat emoce, které jsou ostatně na něm, stejně jako u ostatních Asiatů, méně vidět.  Na druhou stranu se nebojíme riskovat, protože jsme vsadili mnohem více, když jsme museli opustit rodnou zem, abychom se uchýlili do neznámé emigrace. Dále jsme houževnatí a nebojíme se na sobě pracovat, což je i v rozvoji pokerových schopností důležité. Roli zde určitě hraje i to, že abyste vynikli v pokeru, tak nemusíte umět hned jazyk, nemusíte mít bůhvíjaké školy a stačí vám přirozené nadání. A to my určitě máme. Navíc se dokážeme vzájemně podpořit a také si v pokerových komunitách pomáhat.

O vás je známo, že jste skvělý pokerový učitel – The Master. Můžete jmenovat své nejlepší žáky?

Tak určitě je to David „The Dragon“ Pham a také Minh Nguyen.

Jaké jsou podle vás tři absolutně nezbytné vlastnosti pokerového hráče, který má šanci to někam hodně vysoko dotáhnout?

Na prvním místě je zcela jasně disciplína. Neméně důležitá je také trpělivost. A samozřejmě bez tvrdé práce a snahy zlepšovat se to také nikam nedotáhnete. Čili tady hraje roli také cílevědomost podložená houževnatostí.

V profesionálním pokeru se pohybujete již hodně dlouho. Jaká je ta lepší stránka tohoto způsobu života?

Mám rád cestování, rád se stýkám s novými lidmi a dělá mi dobře, když mě poznávají.

A nyní ta druhá strana mince – například, jaké situace nemáte rád?

Přímo nesnáším, když vypadnu z turnaje těsně před placenými pozicemi. To potom rozebírám důležité fáze hry stále dokola. Bad beaty mi nevadí, když hraji dobře a karty mi nepomůžou. Horší je to, když vypadnu po zjevné chybě. Takové situace nemám rád.

Máte v pokeru spíše štěstí než naopak?

Já si myslím, že jsem se narodil ve správném znamení. Podle čínského kalendáře jsem ve znamení kozy, takže pracovitost mě vynesla tam, kde nyní jsem. Věřím tomu, že to mám z hlediska štěstí dobře nastavené, což je v pokeru také do jisté míry důležité.

Co je pro Mena Nguyena nejlepší relaxace?

Od pokeru si určitě nejvíce odpočinu v kruhu rodinném. Mimo vlastních dětí mám tři bratry a čtyři sestry. Pro mě je rodina hodně důležitá.

Všiml jsem si, že vaším společníkem je v turnajích často pivo Corona – na starších fotkách jsem vás ale vždy viděl tuším s Heinekenem. Co vás přimělo ke změně turnajového „partnera“?

Ano, v průběhu turnajů se mi někdy osvědčuje nasazení i této „herní pomůcky“. Matu tím soupeře, kteří si myslí, že třeba po více než deseti plechovkách ztrácím na mentální síle. To je ovšem omyl, protože Corona mi pomáhá v turnajové relaxaci. Pravda je, že jsem přešel jinou značku z pověrčivosti – když jsem totiž v roce 1996 v rámci finálového stolu Main Eventu spoléhal na Heinekena, tak se mi nedařilo a hodně jsem se v žetonech v průběhu hry propadl. Od té doby piji v turnajích zásadně Coronu. Má totiž také mojí oblíbenou barvu do žluta.