Kdo upřel Lisandrovi 7. náramek? Producent Nirvany a muž pevných zásad

V roce 2014 vydala americká rocková skupina Foo Fighters album Sonic Highways. Slavní rockeři už dopředu avizovali, že se jejich osmá studiová deska bude odlišovat nejen od těch předchozích, ale prakticky od všeho, co do té doby bylo natočeno. Nu, nejednalo se o pouhé marketingový prohlášení. Na desku se vešlo osm písní a každá z nich vznikla a byla nahrána v jiném městě USA, v osmičce legendárních studií a za účasti s tamními scénami spojených hostů. Nu a protože kapela měla po celou dobu v patách štáb televizní stanice HBO, vznikla unikátní série dokumentů, která mapuje americkou hudební historii a která by neměla uniknout žádnému fanouškovi kytarové hudby. Co že má série Sonic Highways společného s pokerem? Vydržte, už se k tomu dostáváme.

Hned v prvním dílu se Foo Fighters pod vedením svého frontmana (a pro potřeby televizního natáčení také režiséra) Davea Grohla vydali do třetího nejlidnatějšího města USA, do Chicaga. Hudební azyl jim tehdy poskytlo studio Electrical Audio, jehož zakladatelem a hlavním kreativním mozkem je jistý Steve Albini. Právě jeho osoba budiž mostem mezi světy rozechvělých strun kytar a zelených pláten pokerových stolů.

Vyhledávaný samorost

V encyklopediích bude Albini veden především coby producent. Velmi aktivní, velmi respektovaný - a velmi neotřelý. Sám 55letý Steve odhaduje, že během své v 80. let započaté kariéry se podílel na vzniku řádově tisíců desek. Mnoho kapel nikdy nepřekročilo svůj stín a samotné nahrávání s mistrem svého řemesla pro ně bylo pomyslným vrcholem - ostatně ani Albini se nebojí některé ze svých klientů označit za obskurní. V několika případech se ale na konvence a pravidla mainstreamového hudebního průmyslu nedbající producent trefil do černého a pomáhal přepsat rockovou historii.

Například v roce 1988 pod jeho producentskou taktovkou vznikalo Surfer Rosa, debutové album skupiny Pixies, jehož součástí je i hymna alternativní rockové scény „Where Is My Mind?“ Podíl na tvorbě této desky nepřímo vedl k tomu, že na Albiniho ukázala v roce 1993 Nirvana. TA Nirvana. Hudební styl grunge hýbal světem a Nirvana v roce 1991 stála u vzniku vlny, která zaplavila celý svět; k dnešnímu dni se tehdejší desky Nevermind prodalo více než třicet milionů kusů, singl Smells Like Teen Spirit bude zřejmě znát úplně každý. Alternativním rockerům se podařilo sesadit album Dangerous od krále popu Michaela Jacksona z první příčky amerického žebříčku Billboard 200. Nedá se říci, že by očekávání kladená na nástupce desky Nevermind byla malá - ve skutečnosti se jednalo o zřejmě nejočekávanější desku rockové historie.

Steve Albini uplně vlevo, Nirvana vedle něj

A zde přichází ke slovu Albini. Nirvana nechtěla podruhé vstoupit do stejné řeky, In Utero se mělo co nejvíce odklonit od přístupného zvuku předchozí desky a vrátit kapelu ke kořenům, zapuštěným v oprýskaných a zakouřených klubech amerického severozápadu. Pro tyto potřeby měl být Albini mužem na svém místě. Zatímco snad všem ostatním producentům by se z možnosti spolupracovat s v danou chvíli nejslavnější kapelou světa podlomila kolena, excentrický Steve ke svým svěřencům přistoupil úplně stejně, jako ke komukoli jinému - hodlal zůstat co nejvíce ukrytý ve stínu.

Producent rockových desek se zpravidla po dobu nahrávání stává dalším členem kapely, chcete-li jakýmsi nehrajícím kapitánem. Do vznikajících albumů se snaží otisknout kus svého hudebního vnímání, desky těch nejúspěšnějších nesou jasně rozpoznatelný rukopis. Vystudovaný žurnalista Albini byl a je jiný - svůj podíl na nahrávání desek se snaží stlačit na minimum, kreativní rozhodnutí ponechává výhradně na interpretech - snad nejvíce o jeho neotřelém přístupu vypovídá dopis, který Nirvaně před nahráváním zaslal. Prohlédnout si jej můžete zde.

Pevné zásady? K nezaplacení

Albini se od zbytku svých kolegů odlišuje ještě v jednom nezanedbatelném ohledu, který přímo souvisí s jeho přístupem k práci. Zatímco běžnou praxí jest, že producenti slavných alb dostávají krom okamžitého honoráře také procenta z budoucích tržeb, Steve si nechává vyplatit pouze jednorázový honorář a prodeje jeho „děťátek“ už jej nezajímají. Tento sympatický, avšak z finančního hlediska poněkud nesmyslný přístup připravil Albiniho o hotové jmění.

Celá deska In Utero byla nahrána v zasněžené Minnesotě v únoru 1993 za necelé dva týdny - a za tyto dva týdny práce také Steve dostal zaplaceno. Toť vše. Zástupci nahrávací společnosti DGC nad výsledkem nahrávání spráskli ruce a ještě před vypuštěním do prodeje písně vyčistili; původní verze by se jen těžko líbila milionům posluchačů, kteří si pořídili svou kopii desky Nevermind. Tak i tak pod albem In Utero, poslední studiovou deskou legendární Nirvany, zůstane navěky věků jako producent podepsán Steve Albini. Muž, který mohl nahráním jediného alba do smrti finančně zajistit sebe a snad i své potomky - In Utera se prodalo přes 15 milionů kusů. Pro Albiniho však zásady znamenají více než peníze - a prostředky tedy musí hledat někde jinde.

„Je to jeden z největších producentů a zvukových techniků na světě,“ pronesl na Albiniho adresu v dokumentu Sonic Highways Dave Grohl, který ještě před založením vlastního projektu Foo Fighters bubnoval v jisté kapele jménem Nirvana. „Steve má rozhodně silnou hudební identitu. Cokoli, co udělá, zní jako nikdo jiný.“

„Nahrávání s Nirvanou bylo vedeno v podstatě pod stejnými podmínkami, které mám se všemi kapelami tehdy i teď. Spočítáme, kolik to bude stát, zaplatíte mi a je to,“ vzpomněl na nahrávání svého největšího dokumentu sám Albini, jehož hodinová sazba se dnes pohybuje okolo $750 - za takovou cenu jiného špičkového producenta prostě neseženete - a rozhodně si za své dílo nenechá zaplatit jako, jak Grohl i Albini podotýkají, například instalatér.

Rekreační hráč? Pouze zčásti

Své vlastní chicagské studio Electrical Audio Steve založil v roce 1997 a udržuje jej v chodu dodnes. Ačkoli se v době digitálních technologií dá kvalitní deska udělat doslova kdekoli - kvalitní zvukovou kartu pořídíte klidně i za jeden buy-in do Sunday Millionu - Albini k nahrávání přistupuje „po staru“ a jeho studio je vzhledem ke svým akustickým vlastnostem (a také nepříliš velkým finančním požadavkům majitele) vyhledávanou mekkou členů kytarové scény. Slavné studio ale samo o sobě rozhodně není žádným zlatým dolem.

„Měsíční nájem tohoto místa je 30 tisíc, což znamená, že musím vydělat tisíc dolarů denně. Párkrát jsem byl na mizině, prodal jsem dům a musel jsem prodat i pár kytar. Nastalo i báječné období šesti až osmi měsíců, kdy jsem nikomu nedlužil jeden jediný zatracený cent. Teď jsem zase až po pás v dluzích, ale což.“ Tak pravil Albini v dokumentu z roku 2014 - a představil světu svůj vedlejší zdroj příjmu. Jeho kancelář krom hudebních propriet zdobí také několik slavných pokerových knih, kufřík s žetony je nedílnou součástí. „Hraním karet se bavím, ale je to i můj druhý zdroj příjmu. Byly časy, kdy jsem byl schopen zaplatit platy lidí, kteří tu pracují, protože jsem prostě v kartách měl zrovna dobrý týden. Vlastnit studio je mnohem větší hazard než hraní karet.“

Zapáleným pokerovým hráčem je Albini po dlouhá léta, v domovském Chicagu pravidelně brousí svou hru v kláních se špičkovými profesionály a jak jen jeho profesní vytížení dovolí, přes léto si vyrazí do Las Vegas odehrát nějaký ten náramkový turnaj.

Z turné rovnou na Sérii

Na svůj první cashout Steve Albini dosáhl během WSOP 2010, kdy v $1.500 Seven Card Studu obsadil 14. příčku. O tři roky později, při první příležitosti po dovršení padesáti let, Albini nastoupil do $1.000 Seniors Champioship - v 4.407 entries čítajícím poli dokráčel až na 12. příčku, odměnou mu bylo nezanedbatelných $40.694. V dalších letech posbíral ještě tři cashouty, nejedná se však o nic, co by stálo o zmínku. To se ale nedá říci o jeho nejčerstvější trefě. Kromě hudební scény se Steve Albini zařadil také mezi legendy té pokerové.

Krom toho, že je věhlasným producentem, je Steve také aktivním hudebníkem. Se svou kapelou Shellac of North America na přelomu května a června absolvoval turné po Evropě, prakticky ihned po návratu ze starého kontinentu Albini zamířil do Las Vegas. Dobře udělal. Společně s 310 dalšími hráči se zaregistroval do $1.500 Seven Card Stud eventu a zatímco první den zakončil na 44. místě mezi 82 postoupivšími, po dni druhém mezi devítkou finalistů zaujímal pátou průběžnou příčku.

Tu v průběhu závěrečného dne přetavil v postup k finálovému stolu, konkurence však byla obrovská a nedá se říci, že by slavný producent patřil k hlavním favoritům na zisk cenného náramku. Vždyť v six-handed fázi mu byli soupeři například majitel dvou náramků z Omaha Hi-Lo eventů Frankie O'Dell či šesti bracelety (a jedním titulem Player of the Year) ověnčený světový šampion z roku 2000 Chris Ferguson. Jejich pouť však skončila na pátém, respektive třetím čtvrtém místě; eliminaci Fergusona zařídil sám Albini.

Favoritem Steve nebyl ani po postupu do heads-upu, byť do něj nastoupil coby chipleader. Tváří v tvář mu totiž usedl Australan Jeff Lisandro, který v rozmezí let 2007 - 2014 nasbíral hned šest zlatých náramků. K zisku toho sedmého měl Lisandro velmi blízko, v závěrečném duelu Stud eventu (jehož se stal šampionem v letech 2007 a 2009) se propracoval k chipleadu v poměru 2:1. Pokeroví bohové však v posledních desítkách minut trvání turnaje přenechali nadvládu těm hudebním, Albini svého zkušenějšího soka předčil a stal se, i přes svou dlouhá léta proklamovanou lásku ke hře, naprosto nečekaným vítězem. Odměnou mu bylo $105.629.

„Jsem nadšený, že i tak podprůměrný hráč, jako jsem já, může předčít všechny ty lepší soupeře a skončit s náramkem. Naděje pro všechny ještě žije,“ pronesl s ironií sobě vlastní Albini krátce po svém triumfu. „Letos se tento turnaj konal souběžně se seniorským eventem a s Poker Players Championship,“ snažil se Albini snížit kvalitu hráčského pole - mnoho zkušených hráčů Studu dalo přednost jiným turnajům. „Takže pole bylo, myslím, historicky slabé, což umožnilo i cucákovi jako jsem já usednout k finálovému stolu. Přidat musím i koučink od svých přátel a dobrý run - měl jsem prostě zatracené štěstí. Na začátku finále jsem trefil spoustu hand.“

ICYMI, Chicago recording-studio owner Steve Albini emerges from a final table featuring 15 prior bracelets to win his own first bracelet and $105,629 in Event #31, $1,500 Seven Card Stud. https://t.co/TfLv3OvLkh pic.twitter.com/2mYsNZUh0O

— WSOP (@WSOP) 17. června 2018

Kdo byli ti přátelé, kteří dávali Albinimu cenné rady - a kteří jej během finále také podporovali v railu? Nejviditelnější tváří byla zřejmě ta Brandona Shack-Harrise, v Chicagu žijícího vítěze $1k PLO z roku 2014 a především $10.000 PLO Championship z roku 2016. „Dlužím mu strašně moc za svůj hráčský vývoj. Dlužím toho hrozně moc svým kolegům a kamarádům, kteří mně pomohli naučit se a porozumět pokeru. Eric Rodawig, 'Little Pieces', mi byl skvělým přítelem a hodně mi pomohl. Matt Grapenthien, další chicagský hráč...všichni, se kterými v Chicagu hraji, jsou přátelští a o své znalosti se dělí.“ Dodejme, že Eric Rodawig je šampionem $10.000 Seven Card Stud Hi-Lo Championship z roku 2011, Matt Grapenthien pak svůj bracelet získal v $10.000 Seven Card Stud Championship v roce 2014. Hrou s nejlepšími hudební producent vybrousil své schopnosti - a nyní se sám řadí mezi pokerové legendy.

Ne, Albini se po zisku zlatého náramku nestal milionářem, tím se nestal ani po odprodukování jedné z nejprodávanějších desek rockové historie. Titulní stránky pokerových webů během letošní Série plní jména ostřílenějších hráčů, to Albiniho by ale nemělo zapadnout. Kdo ví, třeba Steve ještě neřekl své poslední slovo - další koncert jej v belgickém Hasseltu čeká až v polovině srpna. Do té doby by mohl stihnout odprodukovat nějakou tu další desku - a třeba se i opět zapsat do pokerové historie.