Filip Novák z Las Vegas - přílet a první dojmy

Svoji téměř osmnáctihodinovou cestu do Mekky pokeru jsem započal v úterý 14. 6. ráno na ruzyňském letišti. Ještě před odbavením jsem byl konfrontován se zdálky příjemně vypadající a usměvavou slečnou, která však o chvíli později předvedla ukázkovou poker face a zasypala mě otázkami typu "Vezete s sebou předměty, které byste mohl použít jako bodnou zbraň?". Po absolvovaném výslechu mi do odletu zbývala necelá hodinka a půl, kterou jsem si zpříjemnil převážně debatováním se sympatickým starším párem z Michiganu, takže čekání uteklo poměrně rychle. 

V letadle už to ale taková paráda nebyla. Nespokojen jsem byl zejména se seatingem. Na trojsedačce v prostřední řadě jsem sice seděl vedle přibližně pětatřicetileté Američanky, se kterou jsem ihned prohodil pár slov a nevypadala, že by s ní měl být nějaký problém, ovšem o ty se velice rychle postaral pán sedící po její levici. Tři čtvrtiny devítihodinového letu se paní pokoušel balit a poslouchat se to ale opravdu nedalo. Jediným řešením tak bylo vše poctivě zaspat, což se mi částečně podařilo. Po několika dlouhých hodinách se Valmont začal pokoušet také o fyzický kontakt. To už paní, která do té doby trpělivě naslouchala, nevydržela a obrátila svoji pozornost ke mně. To neúspěšného lamače dívčích srdcí evidentně tiltlo, a chvíli vypadal, jako by v hlavě spřádal plán na moji inzultaci v Atlantě.

K té nakonec nedošlo a já se mohl vydat k další kontrole, která už probíhala celkem poklidně. Úředník mi sejmul otisky prstů, zeptal se, co budu v USA dělat, kde se WSOP tento rok hraje a na pár dalších jednoduchých otázek. Celý proces netrval déle než pár minut. Letiště v Atlantě mě okamžitě zaujalo svojí velikostí. Pro přesun mezi jednotlivými gaty má dokonce svoje vlastní "metro". Na přestup jsem měl ovšem fůru času, a tak jsem se k tomu svému přesunul pěšky. Let z Atlanty do Vegas byl snad ještě horší než ten předcházející. Mohla za to gratulačně nastavená klimatizace, kdy jsem se téměř šest hodin choulil pod dekou a nemohl se dočkat příletu.

Do Vegas jsem dorazil krátce po deváté hodině večerní tamního času. Atmosféra mě pohltila již během přistání na na McCarranově letišti, protože pohled na noční Vegas s jasně rozeznatelnou hlavní třídou Strip, kde se nachází ty největší hotely ozářené všudypřítomnými neony, je skutečně dechberoucí. Ještě lepší pohled se mi naskytl po vyzvednutí zavazadel a nasednutí do taxíku. Chvíli jsem si opravdu připadal jako Alenka v Říši divů. Po pár minutách jsem byl vysazen před místo mého zdejšího pobytu - hotel Tropicana (stejný hotel si vybral i Vojta Růžička). Přes obrovskou halu plnou desítek až stovek rozličných slotů a stolů pro blackjack a ruletu jsem si to za ze všech koutů se linoucího cinkotu namířil k check-inu. Na pokoji mě pak opět přivítala má oblíbená klimatizace, kterou jsem z původních 18 stupňů zuřivě nastavil na něco trochu lidštějšího. Samotný pokoj vypadá velice útulně a čistě, figurují v něm dvě velké a poměrně pohodlné postele nebo 42" televize a nabízí pěkný výhled na Strip, hotelový bazén nebo vyhlášenou Nikki Beach a Club Nikki.

Po vybalení největších nezbytností jsem s hrůzou zjistil, že jsem si v ČR koupil špatný adaptér, z čehož jsem vzhledem k téměř vybité baterce v notebooku neměl vůbec radost. Na recepci bohužel žádný neměli, ale dostal jsem instrukce, jak se dostat do místního Fry's Electronics. Tam jsem se vydal druhý den brzy ráno. Z avizovaného "projdete kolem Mandalay Bay a jste hned tam, je to na deset minut" se stalo půlhodinové bloudění v nesnesitelném vedru, protože Fry's v okolí Mandalay Bay opravdu nebyl. Nakonec jsem se informoval, že se budu muset projet ještě dvě zastávky autobusem, na který jsem musel ale čekat dalších patnáct minut a do obchodu jsem dorazil na pokraji dehydratace. Lepší ledový čaj jsem pravděpodobně nikdy nepil ;).

Po návratu na hotel jsme s Vojtou zašli na snídani, kde jsme probrali jeho první turnaj na WSOP, dojmy z cashovek, turnajů v jiných hotelech atd. a společně poté vyrazili do Ria.

Příště například o tom, jak vypadá zákulisí World Series of Poker, o vydařené párty v Nikki Clubu nebo mém působení v $1K NLH eventu..

U příštího blogu tedy nashledanou!

P.S. V průběhu minulých dní se mi podařilo nashromáždit obrovskou spoustu fotomateriálu, takže se můžete těšit na přísun pravidelných picblogů, na našich stránkách se objeví rozhovory s Vojtou Růžičkou a Martinem Kabrhelem a první zahraniční hvězdu jsem ulovil v podobě Chrise "Moorman1" Moormana. Legendárnímu online hráči se na letošní WSOP zatím daří a v $2,5k NLH 6max eventu dokonce dosáhl svého nejlepšího live úspěchu v kariéře, když skončil na 3. místě s částkou $271.800.

Chrise se můžete ptát i vy. Svoji otázku stačí napsat do komentářů pod článkem a pokud se jich sejde dostatečný počet, tu nejlepší z nich vyberu.