Blog: Spisy pokerového turisty II.

Jedna z věcí, která mi nebyla po chuti byl rake. Všudypřítomný poplatek casinu za účast ve hře je pochopitelnou součástí každého cash game stolu. Zde však při standardních 5% byl cap 50€. To znamená, že z potu 1000€ skončily v boxu 2 chipy v hodnotě 25€.

Zdroj: Redakce

Cash Game rake v Royal Bluff

Takový poplatek už zkrátka je citelný v dlouhodobém herním horizontu. Pozitivní zprávou bylo, že všichni hráči měli ke hře zdarma alkoholické i nealkoholické drinky. Kromě dealerů byly každý večer v klubu ještě 2 nebo 3 holčiny, které se staraly o roznášku drinků, nakrájely pro nás ty nejsladší medové melouny, nebo přinesly něco z vlastní kyperské kuchyně – tzatziki, dolmades z vinných lístků nebo sladké rolády.

→ Nepřehlédli jste první díl tohoto blogu?

Na místní jídlo a usměvavé pohledy servírek jsem se každý večer těšil asi ze všeho nejvíce. U stolu mě totiž čekaly pouze kyselé ksichty dalších house playerů. A když nebylo k večeři místní jídlo, omezil se David pouze na objednávku jídla z KFC. Kvůli tomu jsem na Kypr nejel.

I když se během pondělního večera nakonec rozjely celkem 4 stoly a celý takzvaný „Cash Game festival“ sliboval nadějný týden, jednalo se zjevně o ojedinělý úkaz. Od úterý jsem již poznal, co obnáší být tím skutečným house-playerem v pokerovém klubu, který má problém dát o sobě vědět sezónním turistům. Hráli jsme na dvou stolech 2/5€ v 5 lidech. U mého stolu byli samí schopní house playeři a místní zatažení Kypřani. Většina her končila preflop buď nedorovnaným open-raisem, nebo záhozem na něčí 3-bet. Jediný rekreační hráč si pravděpodobně dobře uvědomoval, že u tohoto stolu tahá za slabší konec, a proto byl po většinu času sit-out.

Zdroj: Redakce

House player na Kypru

Hrát CG u těžšího stolu v kombinaci s 50€ capem na raku není žádná velká výhra. Útěchou vám může sice být fakt, že máte ubytování zdarma, takže v podstatě za každou z 6 domluvených hodin dostanete 20€. Jenže ono taky není všechno zlato, co se třpytí. Podmínka zněla 7 dní, každý den minimálně 6 hodin.

Můj přístup proto musel být zodpovědný. Nemohl jsem jen tak první den po hře vyrazit do klubu, rozjet tam panáky a další pár dní se z toho všeho vzpamatovávat. Už mi není 19 a tělo už trochu té regenerace vyžaduje, aspoň tedy to moje. Další věcí bylo to horko. Ani Kypřani prý nejsou zvyklý na to, aby ve městě bylo 42 stupňů a u moře okolo 37. V takovém podnebí jsem si taky moc neodpočinul. A poslední věcí je vaše povinnost hrát poker. Zkusili jste si někdy hrát 7 dní v týdnu minimálně 6 hodin denně? Není to žádný med.

Asi můžete namítnout, že to celé zní i tak jako paráda, protože můžu dělat něco, co mě baví v tak hojně navštěvovaném letovisku. Dopoledne vstát, zajít si na pláž, odpoledne se dobře naobědvat v autentické řecké restauraci a večer si dopřát pobavení u partičky pokeru.

Jenže mě už ten poker dávno tak nebaví jako dřív. Obdivuji všechny ty live hráče, kteří vydrží sedět na kešce stovky hodin každý měsíc a zdržovat se pouze v jednom nebo ve dvou casinech. Pro mě to není a nebylo to ani tady na Kypru. Každý den jsem se potkával se stejnými house playery a žádná dobrá nálada mezi námi zrovna nepanovala.

Všichni patrně očekávali, že cash game festival bude znamenat bohatou akci a přiláká mnoho postarších turistů z Velké Británie. Reálně jsme se tam však přetahovali o peníze s ostatními house playery a tiše doufali, že k nám ke stolu někdo zabloudí z ulice. Ty však byly plné mladých lidí, kteří své desítky eur raději roztočily v baru za jägerbomby než za adrenalin u pokerového stolu.

Mladé lidi poker už kdovíjak nezajímá. Rozhodně ne tolik jako před dvaceti lety, a rozhodně ne natolik, aby jej upřednostnili před zábavou v klubu. I tak jsem ale doufal, že někdo z generace 40+ si cestu do Royal Bluff najde. Takhle jsme se tedy každý večer scházeli na několik hodin večer v téměř totožné formaci a jako supi kroužili kolem pár rekreantů, kteří náhodou usedli s pár stovkami eur.