Ničí online poker pokerový svět?

Jako člověk, který poker miluje si naprosto jasně vzpomínám, kdy jsem se o pokeru dozvěděl poprvé. Seděl jsem jednou takhle večer doma a koukal se na nabídku satelitní televize Sky na svém novém satelitu. Byl rok 2005, podzim a já na programu jménem Challenge poprvé objevil záznam z Main Eventu WSOP 2004, který zcela nesestřelitelně (a hodně šťastně, což jsem ovšem tehdy vůbec netušil) vyhrál Greg Raymer. Vzápětí jsem objevil další sestřihy, tentokráte z prvních WPT a byl jsem naprosto unesen. Svět televizního pokeru v těsně "post Moneymakerovské době" byl prostě neodolatelný.

Mike Matusow plakal po vyřazení z WSOP před televizními kamerami, Phil Hellmuth vybuchoval prakticky na požádání a Tony G byl prostě...Tony G. Nebylo to přitom vždycky jen o hulákání. Daniel Negreanu dělal sick ready před televizními kamerami a Doyle Brunson dokázal jednak hrát dobře, jednak všem ukázat, že v jeho věku můžete mít u stolu dokonalý respekt. O Marcelu Luskeovi a jeho pěveckých výkonech nemluvě. Pak tu byli i úplně zábavní vlastně amatérští magoři, kteří zapadli, ale jejich vystoupení byla dokonalá - třeba Steve Danneman, který na největším turnaji svého života dělal dokonalou show. Ale nebyli to jen old school hráči - sledovat některá videa Hevada Khana je pro mě dodnes velmi retardovaná rozkoš.

Nechápejte to špatně, to není plakání nad starými dobami, které už se nevrátí. To je oslava toho, jak televizní poker vypadal ještě před pár lety. A právě televize je to, co udělalo z pokeru to, co je teď. Ať se vám to líbí, nebo ne. Většina z vás, kteří grindíte na netu, nebo se o to alespoň více či méně úspěšně pokoušíte se k pokeru dostala jako já. Málokdo uviděl u někoho otevřených 20 turnajových oken na Starech s na pozadí zapnutým Table Ninja a otevřeným Hold'Em Managerem a řekl si "tyjo, tohle je tak cool, tohle chci dělat".

Poker je z velké části showbyznys - pokud by to tak nebylo, nebyl by nejcennějším sponzorovaným hráčem Daniel Negreanu, kterému můžete dát pokerový stůl do márnice a nejenže vyhraje, ale ještě všechny rozmluví a napíše o tom dvacet tweetů. Ano, technicky vzato existuje mnoho lepších hráčů než on, ale málokdo stejně dobrý nebo lepší a zároveň zábavnější. A právě to je pro televizi klíčové. Televizní poker totiž kdysi býval opravdu zábava.

A já vám naprosto přesně řeknu, kdy to skončilo. Když k televizním stolům velkých turnajů dorazila generace dvacetiletých online hráčů. V tu chvíli skončila veškerá legrace v televizních přenosech. Kluci s velkým egem a zásobou odborných termínů načtených na 2plus2 forech (v tom lepším případě) a nebo prostě jenom kluci s velkým egem v tom horším. Nic proti tomu, kdyby to celé dávalo smysl. Ale uřvaný dvacetiletý "onlinepro", který právě vstal po třech letech, během kterých většinu času strávil instalováním Hold'em manageru, od počítače a vyrazil do světa vysvětlit všem rybám, jak to hrají retardovaně skutečně není žádným příspěvkem obecné zábavě. Nováčky odradí a pro televizi (ale koneckonců i pro nějakou mediální legraci na specializovaných zpravodajských stránkách) je nepoužitelný. A i když je to někdo, kdo za sebou má i třeba pětimístnou trefu v majoru, pořád to pro nějakou větší kariéru znamená příliš málo.

Jistě, daleko více peněz dnes lze vydělat online než na live okruhu a rozhodně to není nic proti online profesionálům. A žádní jiní dnes vlastně nejsou. Na druhou stranu právě nedostatek dostatečně kompetentních a zábavných hráčů s sebou nese ještě jeden problém. Bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou k dispozici, sponzoři potřebují zajímavé hráče. Na mezinárodní úrovni je to ještě docela jednoduché. PokerStars si mohou vybírat z nepřeberné zásoby vítězů podniků EPT (nebo jiného oblastního okruhu) a i když si vyberou někoho jako je Liv Boerová, pořád je to vedle toho, že je to holka i vítězka EPT San Remo, což zní dobře. A PartyPoker to už tak jednoduché nemá, ale i oni raději sáhnou po Tonym G, než mladém regovi s milionem nahraných hodin. Kara Scott je pak pro něj přesně tak na hraně, aby to prošlo. Koneckonců je dostatečně inteligentní a to nejen sociálně, aby v rozhovorech nepůsobila jako mimóza.

Na národních úrovních už je to pak problém. Osobně považuji za neuvěřitelné, že ČPT za těch několik let vysílání nepomohla objevit ani jednu výraznou osobnost, která by "to mohla hrát" a zároveň nebyla úplně mimo sociálně. Což samozřejmě částečně souvisí s tím, že tu je pokerový trh primárně malý. Ale pokud je běžným folklórem rozčilovat či pohoršovat se v internetových diskusích nad tím, jak může být Bára Mlejnková sponzorovanou hráčkou, nebo jak může Adéla Pecháčková vykládat do novin, jaká je pokerová profesionálka, pak je to hlavně tím, že mezi mladými českými hráči se neobjevil nikdo, kdo by vedle herních schopností měl ještě nějaké výrazné schopnosti mediální. Za téhle situace pak mají média tendenci vytvářet si vlastní hrdiny (Pecháčková), případně herny mají tendenci sáhnou po první výrazné osobnosti, na kterou narazí (Mlejnková).

Pokud ale chce poker přežít na současné úrovni nebo se ještě rozvíjet (což je klíčové a my všichni z toho žijeme), je třeba, aby se hodně rychle objevili lidé, kteří budou poker reprezentovat na venek, ale zároveň budou mít nějaké EVplus (entertainment value) i směrem dovnitř komunity. Dokud se to nestane, není jisté, jestli poker na současné úrovni bude fungovat ještě za takových pět až deset let.