Londýnská mise

Zde se mě, rozjíveného poukrového jelimánka, ujal velmistr ctnostného gemblu pan Kabrhelík a byl tak laskav, že mě uvedl&zasvětil do tajů zdejší vyšší pokerové etikety. Bylo mi s veškerou úsměvnou vážností naznačeno, koho kde a kdy mám zdravit, komu se uklonit, s kým a co nehrát. A já si připadal jak ve špatné hollywoodské tragikomedii, protože mi nasadil slušnýho brouka do hlavy, zda to byl od něj nějakej extra interní pseudointelektuální vtip, nebo smrtelná vážnost. Netuším a neodvažuju se to zpátky zjišťovat. :) A Martinovi to evidentně dělalo dobře, že se dnes pohybuje v lepší společnosti maníků, kteří jsou kvůli snadnější identifikaci pro místního doktora Chocholouška označení detekční samolepkou FůlTylt. A já byl rád, že je Martin rád. :)

Generačně nadělenej genovej předpoklad ostrovních Britů opovrhovat za všech nemožných okolností vším, co normálně zaběhle fachá, a vůbec nýmandy z pevniny jako takovými, se smolně promítla i do organizace celého EPT. Přinejmenším ve smyslu buyinování do jednotlivých eventů festivalu European Poker Tour. Zatímco veškeré turnaje probíhaly v konferenčních místnostech jednoho z mnoha londýnských Hiltonů (jak jsme tomu navyklí například u EPT Prague) v samém centru Londýna na Edgware Road, tak všechny cashovky různých zrůdných limitů a samotná direct registrace probíhala ve 4 bloky vzdáleném známém casinu Victoria. Což by bylo nejspíš všechno velice v cajku, kdyby nebyla nutnost se tam 2-3x denně probíjet přes všechny negustovní krámečky drobných etnicky menšinových živnostníků. Kapánek jsem znejistěl, když už překvapivě v půli cesty přestaly být názvy obchodů psané&čitelné v latince a když na mě zpoza rohu vybafnul Ali Baba s 4členným ženským ansámblem v classico stylu “burka od hlavy až k patě“ jak z nějaký fajnový live reportáže CNN z Kábulu, tak byl obraz úpadku a zkázy x-tisícileté evropské kultury a společnosti dokonán. :)

Byl to originál každodenní pouliční boj kdo s koho, kdy jsem svižným krokem upaloval ke kasínu a jednou rukou se masíroval u srdce, ne kvůli kardiovaskulárním problémům, ale protože jsem v náprsní kapse intuitivně mačkal těch pár buiynů na PLO 5K, tedy poslední vlastní naději na lepší zítřky. :) Zpátky na hotel to pak už bylo veskrze bez bezpečnostního rizika, protože se mi bez hanby ‘poštěstilo’ všechno poctivě naházet do místní cashgame a odcházel totálně švorc v hlasitých plačkách. Tudíž ze mě nebylo pro zkušené mohamedány tak snadné nějaké prachy zavětřit a i zvukově jsem bezvadně mezi ‘místní’ zapadll. :)

Turnaje každopádně epická žumpa. I když jsem jich naregistroval prachbídný vzorek - 4, tak jsem byl klasicky neschopnej udržet monster stack a posbírat ITMs. Jistě známka tristní výkonnosti, ale na druhé straně nedocenitelně nabraná zkušenost, a za předvedenou produkci taky není na místě se stydět, jelikož jsem častokrát předváděl totální soulread calldowny, přísné riverové checkrejz bluffy a sem tam jsem prostrčil i nějaký ten lehčí 5betík a soupeři mně tleskali a chtěli se se mnou vyfotit... Alespoň jsem to tak vnitřně cejtil. :)

Primárním záměrem bylo ale zmapovat Londýn po stránce ryze cashgame příležitostí. Současný trend je smolně takový, že v široké veřejnosti přístupných kasínech nemáte šanci na high stakes a nosebleeds hry ani omylem narazit, jelikož tyto disciplíny jsou výsadou privátních klubů, kde se schází uzavřená specifická společnost gemblerů (pardón, pardón, teď je vlastně v módě říkat ‘skill hráčů-sportovců’ :) ), kteří mají stupeň neúcty k penězům lety značně zdegenerovanej do nejskandálnějších výšin. Na takovýchto místech se poty počítají na auta, blindy jsou po zásluze straddlovány jachtami a sázky raisovány manželkami a tichomořskými ostrůvky.

Já naštěstí v rámci zachování vlastního psychického zdraví zůstal soudně pěkně při zemi a každý den si to cupital do již provaleného kasína Vic, kde si krátili breaky kvalifikanti i velmistři z probíhajícího EPT London. V mé čtyřkaretní disciplíně se zajímavější stakes pohybovaly těsně na mezi librové únosnosti šílené variance hry, tedy PLO1K£, PLO2k£. Což byly překvapivě fajnově šťavnaté deep hry se spoustou místních ‘regulars‘. Kdo by však čekal vybledlé pihovaté klučíky na pomezí plnoletosti se špatným chrupem, byl by rychle vyveden z naprostého omylu. Průměrnej věk u stolu bych laicky nadhodil někde mezi 50-60 lety, což je v porovnání s naším zdejším rybníčkem super extrém. Nejvíc do kolen mě srazila bez srandy 80letá dáma zabalená v dece s armádou 1k£ žetonů, která běžně překvapivě úspěšnými 3barrel bluffy vyběhávala s drzýma rádoby agresivníma zahraničníma nýmandíkama. Můj dětský sen tedy rozhodně doznal jistých změn a já si umínil být na sklonku života rentiérem v Londýně ‘se zájmem wo hru’. :)

Smolně a možná i trochu klasicky jsem si předposlední den ‘pracovního pobytu’ zadělal na celkem nesmyslnej úvaz a ze všední dopolední session ve Vicu jsem velmi záhy hlásil odchod, protože mi slušně řečeno nebylo přáno a veškeré točení čehokoliv šlo úplně mimo mou agendu.

Po zralé úvaze jsem si tedy ďábelsky naordinoval, že držet se při zemi je passé a přišel pravý čas na operaci ‘Gamble Time’ - tedy zlaté boty nebo bos, jak rád hláškuje nejmenovaný kamarád. K mému solidnímu (ne)štěstí mělo podobné choutky více zdegenerovaných pacientů a konečně zase ve Victorii ten večer po čase probíhalo solidních 25/50/100£.  Ke vzteku to byl jeden z těch stolů, kam si průměrnej degen nesedne ani pořádně zlitej pravým 100% jablečným džusem. Bez hanby plnej stůl profláknutých pokerových ksichtíků z časáků a TV, takže sem byl správnou měrou hecnutej jim ty jejich wsop brejslety ‘prověřit’. :)

Rozhodně to byla jedna z mých nejpřísnějších live games účastí a já byl pravděpodobně tak trochu i v gembl laufu a měl zrovna smolně velkou potřebu se pořádně potrápit, že jsem tu očividně very EV- situaci v ten moment nějak moc neřešil. Takže sem oproti již přítomným super deep monstr stackům nastoupil se svou 200BB ‘almužničkou’ v tvrdé měně a děj se vůle boží. :)

Okolnostmi nutně kroceným zájmem wo hru jsem po půhodině pracoval s decentními ~12.500£, když přišla klíčovka celé krátké session. DevilFish minraisne z UTG můj straddle a kapitán celého ‘rybníku’, velice solidní internet pro se stackem kolem 100.000£, je v ‘zanedbatelném‘ rýrejzu. Lukášek hodně statečně (velmi možno též zaměnit s ‘krychtil-call‘ a ‘call-na tušáka’) flatcalluje ze straddlu s cirkusáckou parádou 2-3-4-6 unosjůtyd. Po flopu Qx-5h-3h se mi ošklivá káčátka na ruce srocujou v kombodraw a one pýr, ale flushdraw neznám. Protože jsem ale ve vzduchu cejtil zradu, tak jsem flop jen mimo pozici pavlonovotňákovsky vykóloval. Maník na turnu naprosto učebnicově herecky betnul předstíraje slabost a já v situaci, kdy očekávám, že mi týpek hodně své karetní range na check/raise foldne, mu insta jak největší rybka zabral a týpek si mě s úsměvem od ucha k uchu už už  ‘táhnul navijákem na břeh’. Samozřejmě netřeba dodávat, že s top setem. Ale snad kvůli postavení všech šťastných hvězd, planet a měsíců v jedné rovině, nebo snad kvůli těm neuvěřitelným koulím se semibluff all-inem mi byl vyčarován justiční, vše stavějící na hlavu rivránek kompletující mou utrápeně udejchanou 6high straight a opět mi všichni gratulují a chtějí se se mnou vyfotit... :)) Až na maníka, jehož jsem, je na místě si to přece jen skromně přiznat, decentně sucknul o tři čtvrtě míče a který si ve zrychleném módu obléknul budničku a odešel to ven na vzduch nejspíš vydejchat. A já mu to neměl za zlý, protože by mě v jeho kůži bylo z toho showdownu taky na blití.

Po absolvovaných lekcích slušného chování od Mikiho jsem se na rozloučenou uklonil až na zem, poděkoval za hru i za prašulky, ale smolně nebylo na místě klasicky drze hláškovat v češtině, protože tam seděl ve slovanském jazyce zběhlej Jeff Lisandrů, a já vyrazil vstříc novým challenges zpět do ulic.

That's all folks ta di da di da.