Jste člověk, který má smůlu?

Sledoval jsem finálové kolo Shell Houston Open PGA a byl tak svědkem situace, kdy Jordan Spieth na osmnácté jamce pokazil ránu z bunkeru a definitivně tak přišel o svoji šanci pokračovat v playoff. Ještě předtím zkazil tee shot i approach, ale byla to právě rána z bunkeru, během něhož v té nejhorší možné chvíli uslyšel cvaknutí fotoaparátu a nepovedenou hru přičítal právě tomuto momentu. Vypadal dost rozladěně.

Když jsem pak sledoval poturnajový rozhovor, udělalo mi velkou radost, že nesvaloval vinu na fotografa, ale přijal veškerou zodpovědnost za to, jak jamku odehrál. Následně jsem tweetnul, že právě tohle je mindset pravého šampiona. Takoví lidé totiž místo toho, aby svalovali svůj neúspěch na smůlu nebo vnější podmínky, plně přijímají zodpovědnost za svoji hru.

Je možné, že cvaknutí fotoaparátu opravdu jeho ránu ovlivnilo? Rozhodně, ale jaký má smysl tomu věnovat svoji energii? Neměl žádnou kontrolu nad tím, aby lidé přestali fotit a takové situace jsou prostě součástí hry, stává se to každému golfistovi. Jasně, ne třeba v takto vypjatých momentech, tam by se stávat nemělo, ale bohužel tomu někdy neuniknete.

Když mladého Tigera Woodse trénoval jeho otec, během jeho nápřahů se ho snažil všemožnými způsoby rozptýlit, například tím, že po něm házel různými věcmi. Věděl, že když bude trénovat ve zhoršených podmínkách, na hřišti si s nimi už poradí mnohem lépe, než jeho konkurenti. Myslím si, že to byl výborný nápad. Místo toho, abyste si stěžovali na zpěv ptáků v dálce, psí štěkot nebo plačící dítě, je lepší si uvědomit, že se to prostě může stát a jen vy sami jste 100% zodpovědní za to, jak na takové vjemy zareagujete!

Byla tím důvodem, proč Jordan Spieth turnaj nevyhrál, smůla? Zvuk fotoaparátu můžeme vnímat jako nešťastnou událost, ale není to něco, čemu šampioni věnují svoji energii. Soustředí se na ty dvě špatné rány, které jí předcházely. Na to, proč se vůbec do toho písku dostal. Jednoduše pro ně nemá smysl nějaký foťák vůbec řešit. Místo toho se ke všemu snaží postavit čelem a v budoucnu se podobného zaváhání vyvarovat.

Netuším, jakým způsobem na sobě bude Spieth dále pracovat, ale byl jsem opravdu ohromený tím, jak ve svých 21 letech zareagoval. Jasně, nechal se vyvést z míry a v té chvíli si zahrál na oběť, což je pochopitelné. Byl zkrátka frustrovaný. Když se nad tím ale následně zamyslel, uvědomil si, že za svoji chybu je zodpovědný pouze on sám. A to je jeden z důvodů (společně s jeho schopnostmi a nesporným přirozeným talentem), proč si myslím, že to dotáhne daleko.

Nemohu si pomoci, ale přijde mi to jako skvělá ukázka toho, jakým způsobem se s takovými situacemi vyrovnává mnoho pokerových hráčů. Když ti nejlepší vypadnou z turnaje, ptají se sami sebe:

• Co jsem mohl udělat jinak?
• Odehrál jsem ještě před vyřazením nějaké jiné ruce, kvůli kterým jsem spadl na shortstack?
• Nepromeškal jsem nějaký spot, který mi mohl vyhrát dostatek žetonů na to, abych se dostal z nejhoršího?

Top profesionálové si takové otázky zodpovědí, aby se ujistili, že udělali vše, co bylo v jejich silách a vyřazení se skutečně nedalo uniknout. Co ale dělají "oběti"? Místo kladení otázek, které zlepšují jejich hru, si řeknou něco jako: "Tak tohle bylo zase brutální, prohrál jsem všech sedm toček, do kterých jsem se dostal a nakonec prohraju KK do QQ. Fml."

Ptám se vás - jaký má smysl takové historky někomu vyprávět? Jak vám to pomůže? Komu tím prospějete? Uleví se vám pak? Chcete od druhých soucit? Chcete slyšet něco jako: "Jo, jsi fakt chudák, hrozná smůla"?

Někteří lidé takovou pozornost přímo vyžadují a já si myslím, že je to nezdravé a neproduktivní. Tihle hráči by si měli klást následující otázky:

• Bylo správné jít s takovým stackem do coinflipu?
• Měl jsem v tom potu vůbec figurovat?
• Neudělal jsem cestou nějaké špatné cally kvůli tomu, že jsem byl frustrovaný ze všech těch prohraných flipů?

Z takových otázek si už můžete něco vzít! Přemýšlíte, učíte se a berete v úvahu nové možnosti. Tohle dělají šampioni, věřte mi. V momentu určité frustrace sice mluví o smůle, ale jakmile emoce vyprchají, začnou s analýzou. Opravdoví vítězové se dokážou poučit a nést plnou zodpovědnost za své výsledky.

Řekněme, že se v první ruce turnaje dostanu s AA do all-inu proti AJ a prohraju. Byla to moje chyba? No, bylo to moje rozhodnutí, takže za něj nesu 100% zodpovědnost. To nemusí znamenat, že jsem udělal něco špatně nebo že bych to neudělal znovu, ale jsem to já, kdo je zodpovědný za každé rozhodnutí v turnaji.

Oním tweetem, který rozpoutal takovou diskuzi, byl: "Nuly se vymlouvají na smůlu a vnější vlivy. Netuší ale, že už to ani jinak vnímat nebudou. Pokud si myslíte, že máte smůlu, máte pravdu!"

Někteří z vás se proti takovému způsobu myšlení ohradili, ale podle mého názoru vám uniká hlubší myšlenka. Pokud jste přesvědčeni, že jste smolař a hodíte si o stodolarovku mincí s kamarádem, který se naopak považuje za "nejšťastnějšího" člověka na světě, odds jsou stále 50 na 50. Ta hlubší myšlenka spočívá v tom, jak VNÍMÁNÍ skutečnosti formuje vaši realitu.

Malý příklad: John Smith skončil v turnaji na třetím místě, přitom byl kvalitnější hráč, než jeho dva zbylí soupeři. Dostal se do preflop all-inu s AA, prohrál do Q9 a odnesl si $118.000. O něco dříve točil o turnajový život QQ do AK a vyhrál. Má tedy John Smith smůlu, že skončil třetí nebo štěstí, že se dostal tak daleko?

Každý na to máme svůj názor, neexistuje správná nebo špatná odpověď. Pro Johna Smithe je to o tom, jak svůj postup turnajem vnímá ZE SVÉHO pohledu. Pokud si myslí, že měl smůlu, pak jasně, musí mít pravdu. Jakmile se na to pokusí dívat z jiného úhlu pohledu, bude to brát jako šťastný výsledek.

Co vlastně v turnaji znamená spojení "mít štěstí"? Kdo nakonec rozhodne, zda-li měl John Smith štěstí nebo smůlu? Odpověď zní John Smith.

Mluvíme teď sice v pokerové terminologii, nicméně tahle myšlenka má přesah daleko za zelené stoly. Jestliže se na svůj život koukáte ublíženýma očima a opakujete si "mám pořád smůlu", pak ho tak budete vnímat. Pokud se na svět budete dívat plní zášti a zloby, uvidíte jen ten vztek. Analogicky to platí pro pocity radosti a štěstí.

Věříte-li, že nějaká smolná situace z vás automaticky dělá i smolného člověka, pak velice pravděpodobně bude mít takovou podobu celý váš život. A vy pak přes ty negativní brýle neuvidíte, že se věci mají vlastně úplně jinak.

Další pokerový příklad: Kdysi jsem hodně často hrával cash games s Mikem Matusowem. To byl ten nejsmolnější člověk na světě, však se ho někdy sami zeptejte. Zarytě věřil tomu, že je úžasný hráč a jediným důvodem, proč právě nemá velký bankroll, je jeho bad run. Když tohle neustále opakoval u stolu, ani netušil, kolik informací nám tím poskytuje.

Jakmile totiž hrajete proti člověku, který něčemu takovému opravdu věří, můžete to dost dobře exploitovat. Proti Mikovi jsem bluffoval ve spotech, kdy si myslel něco jako: "Hmm, jasně, že mu dorazila flush. Tohle se prostě děje pořád!!!!! (zároveň celému stolu ukazuje top set) Kdybyste měli run jako já, nevydrželi byste ani měsíc. Tohle je popáté, co jsem flopnul set a prohrál ho do barvy." Poté svoji ruku zahodil a já potichu mucknul middle pár a netrefenou backdoor flush draw.

Pokud dovolíte, aby faktor štěstí ovlivňoval vaše rozhodování, pak váš úsudek nestojí na matematice, logice a předchozí akci v dané ruce. Prohrajete kvůli špatnému mindsetu. Takové ty hlasy ve vaší hlavě, které říkají: "Jak je, kurva, možný, že se mi pokaždý stane něco takovýho??? Tyhle šťastný lidi nemaj tušení, že jsem mnohem lepší hráč. Kdybych měl aspoň 10% jejich štěstí, už by za tím stolem neseděli."

V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem na ESPN sledoval přenosy z World Series of Poker a vždy mě fascinovalo, jak hráči s tím největším egem do kamer pronášeli něco jako: "Víte co, bude muset mít hodně štěstí, aby mě dokázal porazit." Pyšnili se tím, že se do potu dostanou s nejlepší rukou. Pokud vyhráli, dostali peníze. Když ne, stále mohli tvrdit, že jsou nejlepší, jen měli smůlu. V tomto kontextu byly hlášky o štěstí brány jako urážka druhé osoby. "Nevyhrál jsi proto, že jsi dobrý hráč, porazil jsi mě jen díky štěstí."

Abych to nějak uzavřel - vaše vnímání událostí z nich utváří vaši realitu. Vnímáte-li nějakou událost jako smolnou, pak je ve vaší realitě přesně tím, co tvrdíte. Smolná. Jiný člověk na to má opačný názor, který existuje v jeho realitě. Ta stejná událost může vyvolávat zcela opačné názory. Někdo kupříkladu prohraje esa na bublině turnaje s buy-inem $10.000. Smůla. Pro někoho ale může být už ohromné štěstí se do takového turnaje kvalifikovat. V jejich očích to byl totiž je těžko splnitelný sen.

Jaká je tedy realita této události? Kompletně neutrální. Je to událost, jež se stala. To je všechno. Není dobrá, není špatná, prostě je. Dobrou, špatnou, šťastnou nebo nešťastnou se stane až ve chvíli, kdy do té rovnice přidáte svůj vlastní pohled na to, co se vlastně stalo.