Jonathan Little: Běžné chyby, kterých se dopouštějí rekreační hráči | Pokerman.cz

• Originál článku naleznete na webu cardplayer.com.

Když jsem jako 18leté dítě začal hrál poker, byl jsem příšerný. Své těžce vydělané peníze jsem chtěl do potu vložit jen tehdy, když jsem absolutní nuts. Nakonec jsem se naučil, že čekání na nuts je vlastně skvělou cestou, jak přijít na mizinu.

Pokud nejste vítězící pokerový hráč, máte ve své strategii oslňující mezery, stejně jako já ve svých počátcích. Pojďme se bavit o některých běžných chybách v podání amatérských hráčů a pak si načrtněme kroky, které vás nasměrují na cestu k pokerovému mistrovství.

Většina pokerových hráčů si myslí, že jsou v pokeru mnohem lepší, než tomu ve skutečnosti je. To je zřejmě kvůli tomu, že většina po nějakou delší dobu se pokeru věnujících hráčů dosáhne alespoň nějakého úspěchu. Jen málo lidí bude hrát, pokud prohrají svých prvních 20 her. Tito hráči odejdou a přesunou se k něčemu jinému. Lidé, kteří zažijí okamžitý krátkodobý úspěch, jsou těmi, kdo budou hrát dále.

Úvodní úspěch vede mnoho amatérů k přeceňování svých schopností. Namísto tvrdé práce na vylepšování se pouze předpokládají, že v té hře musejí být skvělí. Pokud se chcete stát excelentním pokerovým hráčem, uvědomte si, že musíte svůj čaj u stolu trávit svědomitým dáváním pozornosti a mimo stoly se pak věnovat studiu všech aspektů hry.

Většina amatérů si vyvine základní strategii, zakládající se na jim pohodlných věcech, a pak se jí drží po jejich celou hráčskou kariéry. Díky tomu obvykle bluffují příliš často - nebo naopak příliš málo. Tíhnou k přemýšlení v konečných tvrzeních, jako například vždycky dorovnávám s top párem, vždycky hitnu svoje draws nebo Michael vždycky bluffuje. Podobný způsob přemýšlení je vede k obrovským kiksům, protože ve skutečnosti je dorovnání s top párem správné jen někdy, svoje draws trefíte přesně podle diktátu procent a Michael bluffuje jen příležitostně. Namísto takového uvažování se ti nejlepší hráči snaží zahrát správně na základě konkrétní situace v níž se nacházejí, nikoli podle situace z jejich poslední hry.

Dalším běžným omylem rekreačních hráčů je, že se účastní her příliš velkých pro jejich bankroll. Většina profesionálních turnajových hráčů ví, že musí disponovat alespoň 100 buy-iny. To znamená, že pro hru turnajů s buy-inem $500 je třeba mít alespoň $50.000 v bankrollu. Na druhé straně si mnoho amatérů pro poker stranou ponechává relativně malé množství peněz. To často vyústí v přílišné obavy o peníze, které riskují. Pokud máte $2.500 v „poker bankrollu“ a riskujete z něj $500, naprosto rozumím, jak ten tlak musí být nesnesitelný. Riskujete-li však $500 z $50.000 bankrollu, budeme moci přemýšlet jasně a dělat správná, emočně nezabarvená rozhodnutí.

Čím dříve při hře pokeru přestanete přemýšlet emocioálně, tím lépe. Je dobře známo, že když pokeroví hráči na mysli mají jiné věci - hádku se svou ženou, finanční trable v domácnosti či cokoli jiného, co vyžaduje velký díl jejich pozornosti - mají tendenci hrát hůře. Ti, kteří si akce svých soupeřů berou osobně, si vedou hůře než ti, kteří jednoduše v každé situaci volí tu nejlepší hru. Pokud vás někdo neustále re-raisuje, namísto naštvání se a ukazování si kdo je větší boss raději implementujte ideální strategii, která bude těžit ze soupeřovy agrese. Nemyslete si, že poker je hra o tom, kdo se dokáže chovat jako největší macho.

Vždy se sami sebe ptejte, proč že děláte ty věci, které děláte, obzvlášť pokud se vám nedaří dosahovat kýžených výsledků. Pokud chtete v pokeru vyhrávat peníze, avšak v dlouhodobém měřítku je ztrácíte, je třeba něco změnit. Právě jsem vytvořil novou sérii, která vám vštípí myšlení profesionálů a dobrou hru. Naleznete ji na pokercoaching.com/fundamentals.

Jonathan Little