Největší pot všech dob? Možná se odehrál sto let před pokerovým boomem | Pokerman.cz

Největší pot online historie se odehrál v listopadu 2009, Patrik Antonius tehdy po PLO přetahované s Viktorem „Isildur1“ Blomem zinkasoval bank ve výši $1.356.947. Co se živého (a televizního pokeru týče), o tučné sumy se hrávalo v dávných shows typu Million Dollar Cash Game, High Stakes Poker či Poker After Dark. Novodobý rekord byl však upečen v jihokorejském Jeju, kde se v rámci festivalu Triton Poker Super High Roller Series pánové Paul Phua a Tom Dwan rozhodli doprostřed stolu narvat v přepočtu neuvěřitelných $2.353.500.

Před několika dny nás Tony G obohatil tvrzením, že nejlepším pocitem jeho pokerové kariéry byl zisk hned pětimilionového potu. To jen potvrzuje naše tušení, že o astronomické částky se soutěží i mimo zraky veřejnosti; co se stane za zavřenými dveřmi, to za nimi také zůstane, avšak není třeba pochybovat o tom, že úspěšní byznysmeni, sportovní hvězdy či celebrity při své oblíbené partičce klidně sáhnou hlouběji do kapsy. Zeptejte se třeba instagramového krále Dana Bilzeriana.

O tom, kdy a kde se odehrát ten vůbec největší pot pokerové historie budeme moci navždy zřejmě pouze debatovat. Do této diskuze si nicméně dovolíme přihlásit jeden vlastní příspěvek. Zapomeňte nyní na televizní studia v Las Vegas, zapomeňte na soukromé rezidence či luxusní kasina - a také zapomeňte na to, že se vůbec píše třetí tisíciletí. O pohádkové peníze se totiž hrávalo i dávno před tím, než ke karetním stolům usedli Doyle Brunson a jeho kumpání i dávno před tím, než Chris Moneymaker svým triumfem v Main Eventu WSOP odstartoval pokerovou revoluci.

Jdu s děravou patou...

Při osídlování dnešních Spojených států amerických bývaly často nalezeny zlaté žíly, zpráva o jejich objevení vždy a bez výjimek vyvolala zlatou horečku a desítky tisíc mužů i žen se s vidinou rychlého zbohatnutí vydávaly na strastiplnou (a nezřídkakdy také fatální) cestu, občas i napříč kontinenty. Kalifornie, Denver, Aljaška...více či méně romantickou představu o těchto zlatokopeckých výpravách máme zřejmě všichni.

Zlaté horečky se však neomezovaly pouze na americké území. Na samém sklonku devatenáctého století, v letech 1896 až 1899, jedna taková propukla také na severozápadě Kanady, v sousedství nyní americké Aljašky. Bude to statně právě zlato, které se nám všem při vyslovení názvů Klondike a Yukon vybaví jako první. Yukon jest nejzápadnější teritorium Kanady, Klondike je oblast v něm - a na zlato zde místní horníci poprvé narazili 16. srpna 1896. Když se zpráva o objevu dostala do hustě obydlených západoamerických měst Seattle a San Francisco, na pouť do drsné yukonské krajiny se vydalo na 100.000 dobrodruhů.

A taková invaze samozřejmě život na Klondiku převrátila naruby. Nebo snad ne? Ve zkratce lze říci, že život před objevením zlata zde byl drsný - a po jeho nálezu byl, ehm, taktéž drsný. Řeky zde zamrzají již koncem října, průměrná celoroční teplota se zastavuje pět stupínků pod nulou a v červenci, nejteplejším měsíci roku, zde průměrně bývá 11,7 °C. To leden jako dlouhodobě nejchladnější měsíc pravidelně přináší v průměru 20stupňové mrazy.

Jak si v takovém drsném prostředí zkrátit dlouhou chvíli - a že takových byla většina? Ano, tušíte správně. Hazard patřil k oblíbeným radovánkám zlatokopů a i když nějaký No-Limit Hold'em se ještě nenazýval Cadillacem pokeru (ani NLHE, ani zmíněný vůz totiž ještě neexistovaly), jiné karetní varianty v čele se Studem či Draw pokerem se těšily velké oblibě.

...mám horečku zlatou

Kde je poker, tam je třeba peněz - snad jen s výjimkou zlatokopeckých center. Dawson City, centrum yukonské zlaté horečky, sice při posledním sčítání lidu v roce 2016 obývalo jen 1.375 lidí, v době svého největšího rozkvětu zde však na konci 19. století sídlilo na 40.000 obyvatel. Univerzálně přijímaným platidlem zde bylo zlato: valouny, prach, jakákoli forma cenného kovu. Ani dolary se ale samozřejmě neplivalo. Denní příjem dělníků během vrcholící zlaté horečky dosahoval 15 dolarů, tedy zhruba $420 po přepočtu na dnešní hodnotu. Taková mzda vysoce převyšovala všeobecné dobové standardy - ovšem v rámci životních nákladů přímo v Dawson City šlo jen o almužnu.

Měsíční nájem malé dřevěné budky vyšel na $100 ($2.800 v dnešní měně). Za sůl se při jejím nedostatku v zimě 1897 platilo její váhou ve zlatě. Půl kila tolik důležitých hřebíků si stavaři mohli pořídit za dnešních $780. Ano, za nějakých 25 tisíc korun. Plechovka másla vyšla na $5 ($140), jedno vajíčko stálo $3 ($84), do jablka se šlo zakousnout po zaplacení jednoho tehdejšího, respektive 28 dnešních dolarů. Až se během EPT Prague budete zase bát objednat si něco k jídlu nebo až budete poslouchat další historky o cenových relacích během EPT Monte Carlo, vězte, že se stále nacházíme v levném kraji.

Už tedy máme alespoň letmou představu, jaké cenové bomby se na Klondiku odpalovaly. A jak to vypadalo v samotných kasinech? Žijeme v domnění, že high stakes scéna začala rašit až někdy po roce 2010. Ve skutečnosti ale hra na vysokých limitech vzkvétala už o století dříve; podle knihy Big Pan Out Kathryn Winslow nebyly výjimkou hody kostkou za $1.000 či pokerové poty ve výši $5.000. Všechny tyto částky při převodu na dnešní sumy násobíme 28 - rozhodně nešlo o drobné. Rozveselení přinášela i ruleta či blackjack - zase tolik se toho vlastně nezměnilo.

Cooler za všechny prachy

Do našeho vyprávění nyní vstoupí dva muži: Sam Bonnifield a Louis Golden. Prvně jmenovaný byl majitelem vůbec prvního saloonu a kasina v Dawson City a vyhlášeným místním gamblerem, ten druhý, s jménem jako stvořeným pro časy zlaté horečky, byl Samovi konkurentem v podnikání i při hře. Právě tito dva reguláři akční yukonské scény se utkaly v handě, v níž uprostřed stolu ležel rozpočet menšího města.

Hrál se Stud, tedy hra se stejným hodnocením hand jako nám dobře známý Hold'em - namísto společných karet uprostřed stolu jsou však jednotlivé karty rozdávány každému hráči samostatně a oponent vždy vidí jen část soupeřovy handy. Jak se píše v knize Klondike: The Last Great Gold Rush od Pierra Brentona, v potu leželo vskutku solidních $50.000, když se mezi oběma soupeři rozjela raisovací válka. Raise, raise, raise - a rázem byly všechny peníze uprostřed stolu a šlo se do showdownu.

Louis Golden, známý také jako Goldie, otočil čtveřici dam a s třetími nejvyšší quads exitovala jen hrstka hand, kterých se měl obávát. Sam Bonnifield však držel jednu z nich: v ruce totiž držel čtyři krále a celý bank zamířil k němu.

O jakém potu se bavíme? Při tomto cooleru se v srdci stolu sešlo $200.000. To je samo o sobě solidní suma i na dnešní poměry, tehdy však šlo o bezprecedentní částku - vždyť antes ve Stud hrách obvykle vyšlo na $1 (i když sami hráči tuhle částku rádi navyšovali až někam k pěti stům dolarů.

Nu a vzpomínáte na naši poučku o násobení uvedených sum dvaceti osmi? Teď je ideální čas si ji procvičit v praxi: v přepočtu na dnešní peníze Bonnifield zinkasoval pot v hodnotě $5.600.000. Žádný Patrik Antonius, žádný Paul Phua, žádní Iveyové, Dwanové, Isildurové či Tony G. Dost možná největší bank v historii pokeru vydoloval chlápek, který se sice dožil úctyhodného věku, ale paradoxně zemřel v chudobě.

Divoké swingy nejen u stolů

Za zlatými ložisky cestující muž si ale o podobný osud koledoval. Více než cokoli jiného byl Bonnifield skutečně gambler; v již citované knize Klondike je zmíněn večer, v jehož průběhu u pokerových stolů ztrácel $72 tisíc, respektive celé své aktuální jmění. Půjčka od kamaráda Sama udržela ve hře - a o šest hodin později měl Bonnifield všechny ztracené peníze zpět. Ne všechno se ale v jeho rukách ve zlato proměnilo; jedné noci prý v kartách vyhrál Yukonia Hotel, téže noci ho ale samozřejmě stihl i prohrát.

Divoké swingy, divoký životní styl. Bonnifield byl svého času považován za nejbohatšího muže severu, po vyprchání zlatého nadšení na Klondiku se přesunul na sousední Aljašku, kde společně s bratrem založil První národní banku. Ani v tomto byznysu se Samovi nevyhnul velký swing – tahle banka později zkrachovala. Všechny ty výkyvy se podepsaly na Bonnifieldově duševním zdraví: nechme promluvit dobové vydání novin Sacramento Union z 24. října 1909.

„Samuel A. Bonnifield, bankéř z Fairbanks na Aljašce, jehož jmění je odhadováno na $3.000.000, dnes vtrhnul na policejní velitelství a požadoval ochranu před svými nepřáteli, kteří, jak řekl, ho pronásledují. Bonnifield byl zadržen, ale později byl propuštěn do péče svého bratra Johna Bonnifielda, jenž souhlasil s jeho umístěním v soukromém sanatoriu.“ Listopadový výtisk skandinávským emigrantům věnovaných novin Vestkusten na rovinu tvrdí, že se Samuel zbláznil. „Zřejmě z příliš mnoho whisky.“

První vlaštovka prý jaro nedělá, tento incident ale předznamenával Samův budoucí mentální pád. Po krachu banky se Bonnifield nervově zhroutil a strávil nějaký čas v psychiatrických léčebnách, pobyt v nich mu byl nařízen i soudem. Za dob své největší slávy si přitom Bonnifield vysloužil přezdívku Přímý Sam – svým závazkům se nevyhýbal a jednal čestně. Smutnou tečku za jeho životem napsala nehoda, při níž jej v Seattlu v roce 1943 srazilo auto. Následkům zranění Sam podlehl ve věku požehnaných 98 let.

Táhneme za jeden provaz. Nová facebooková stránka Pokerman CZ / SK světem pokeru provede všechny české i slovenské fanoušky.