Marek Lux: Od každého si něco vezmeš a tvoříš si styl, není to jen o tabulkách

Výhra v GPC Mini Eventu, několik deep runů v turnajích České Pokerové Tour, kterým vládne 3. místo v loňském listopadovém Main Eventu a vítězství v jednom z letošních High Rollerů, další deep runy v kasinech po celé České republice. Skvostná bilance na to, že tvůj první dohledatelný cashout pochází z konce roku 2015.

To jsem byl ještě na ČPTčku v Card Casinu. Ale hraju to déle, třeba takových deset let. Začínal jsem klasicky s kamarádama na chatě, hráli jsme nějaké turnaje v hospodě. Hodně mě to lákalo, měl jsem takový pocit, že to člověk dá - a tak jsem do toho šel. Chodil jsem do bývalé Bohemky nahoře v Kongresáku. Tam se hrály takové klasické malé turnaje, byly tam čtyři stoly. Tam jsem byl skoro denně. Hrál jsem, ale úspěchy nebyly (smích). Něco jsem potrefoval, něco prohrál. Pak to tam zrušili, skončilo to a dva až tři roky jsem měl pauzu, nehrál jsem. Do Cardu jsem moc nechodil,  jen tu a tam na nějaký turnaj. Až pak jsem začal chodit do Rebuy Stars.

Tím se dostáváme k období, kdy už jsi začal být více na očích.

Přišly nějaké úspěchy. Začal jsem tu hru studovat, ale hrozná výhoda byla v tom, že jsem se dostal mezi lidi, kteří mi pomohli. Viz David Táborský. Seznámili jsme se spolu a jak jsme se bavili, člověk šel pořád nahoru a nahoru.

Je pravda, že různé herní situace rád probíráš i o přestávkách turnajů a zajímáš se o názory ostatních.

Mám víc kamarádů, kteří to hrajou online, tam je vždy co rozebírat. Co se týče toho mého studia: klasicky televize, live poker, knížky, i když na jejich názvy už si teď nevzpomenu. Já ale hodně dávám na psychologii hráčů, hodně dávám na timing, feeling. To znamená, že dokážu zahodit i handy, které bych měl zahrát. Hodně často jsem pocitovej hráč. Samozřejmě jsou dané určité pozice a situace, kterým se nevyhneš, ale postupem času si všechno upravíš k obrazu svému. I tím jsem se dostal k nějakým úspěchům. Hlavní je ale disciplína. Když jsem disciplinovaný, tak hraju špičkově. Když ale přijdu na turnaj za pětikilo, tak se tím prostě bavím.

Takže disciplína, studium a hodně mi pomohlo, že jsem se spřátelil. David, Mik Filatov, Lukáš Záškodňák, Ondra Vlašánek, nerad bych někoho vynechal. Od každého si vezmeš nějaký názor a utvoříš si vlastní styl. Myslím si, že ten můj je nevyzpytatelný; jednou hraju takhle, podruhý takhle. Někteří soupeři si myslí, že jsem tight hráč, opatrný; pro jiné jsem zase hodně agro. A to je strašně dobře. Nikdo vlastně neví, jak já hraju. Ale záleží prostě, jak chodí karty. To je strašně důležitý.

Věnuje se z té party, se kterou si začínal, ještě někdo vážněji pokeru?

Hele, živáky úplně ne, i když poslední dobou se v živých turnajích objevil třeba Tomáš "Huhukiller" Vojáček. To je můj kamarád, začínali jsme spolu. On hraje online, to samé Jan "jenej" Krejčí. 

Když jsme zabrousili k online pokeru, bral jsi ho někdy nějak vážněji?

Účet mám, ale nemám vůbec nic natrefováno. Vůbec nic. Na onlinu v sobě nedokážu najít tu disciplínu. Já potřebuju vidět lidi, mít před sebou žetony. Online je super, lákal mě, ale nemám takovej ten - pro mě důležitej - pocit, nedokážu si vážit těch chipů. Zahraju si, občas si pinknu, ale spíš jen tak, že se doma nudím a zapnu si třeba $2,50 180 mana. Ale sleduji to a moc rád si poslechnu názory online hráčů; po matematické stránce budou mít bezesporu náskok.

Co se týče vzdělávání...

Úplně nejvíc je praxe, to jak často hraješ. Mladí hráči jsou tak úspěšní, protože nemají rodiny. Já to mám komplikovanější, mám děti. Ale zároveň cítím obrovskou podporu od své rodiny, bez té by to nešlo. Člověk je ze sedmi dnů pětkrát na pokeru, občas je to náročné, ale tu podporu tam cítím. Někdo ještě pořád bere poker za hroznej gamble. Ale třeba moje máma se do toho dostává a zjišťuje o čem to je. Dřív nebyl poker nic než hazard, snad to alespoň ve svém okolí pomáhám zlepšovat.

Předpokládám, že živé turnaje jsou tvoje priorita. Zahraješ si i cash game?

Občas ano, ale jen pokud hodně brzy vypadnu z turnaje. Jsem prostě klasický turnajový hráč a jsem hlavně hráč deep turnajů. Turba mi upřímně moc nejdou. Mám radši větší stack, deep strukturu.

Víme, že v nepokerovém životě podnikáš, řadíme tě mezi rekreační hráče. Přímo se nabízí srovnání s Lukášem Záškodným...

Je to tak, podnikám, mám pizzerii, nějaký čas se tam tedy najde. Kdyby měl člověk každý den chodit do práce, tak by to nešlo. Je pravda, že jeden čas se mi to trochu vymklo z rukou a bylo to trochu náročnější. Ale je potřeba říct si stop, máš rodinu, ten poker za to nestojí. Ale proč se tomu nevěnovat. Jak člověk jde nahoru, ty trefy tam jsou. A to například na Hendon Mobu nejsou zapsané všechny turnaje, každý týden si třeba z Rebuy Stars něco odnesu.

Lákala tě někdy kariéra profesionálního hráče?

Určitě. Ale na prvním místě je prostě to podnikání, to je pro mě priorita. Pokerem si každopádně můžu pěkně přivydělat. Něco z těch výher samozřejmě dávám do bankrollu, ale nemůžeš tam dát všechno. Něco odevzdáš doma, klasicky něco koupíš, něco zbyde. Člověk by nad tím uvažoval, nějaké nabídky jsem dokonce i měl. Jeden čas jsem byl i stakovaný, ale ty moje trefy z poslední doby šly čistě za mnou. Nebráním se nějakým jednorázovkám, ale nerad bych se dostal do fáze, kdy bych musel odevzdávat všechny svoje výhry. To je otročina.

Je to tady: pojďme se vrátit k tvé prozatím největší trefě, tedy výhře v GPC Mini Eventu.

Úžasné bylo, že jsem do druhého dne postupoval s big stackem, třetí na chipech. Absolutně mně nechodily karty, ale vysledoval jsem, že hodinu a půl chodily na board karty jako 2,6,4,8,T…občas nějaký obrázek, ale především malé. Tak jsem začal hrát blbosti a chodilo to, udělal jsem tak neskutečný stack. A to si myslím, že je právě hodně důležitý: není to jen o tabulkách a o číslech, opravdu není. 

Druhý den si říkám paráda, dám si kafíčko, žádný spěch. A po čtyřech levelech jsem najednou byl na shortu, zdoublil jsem všechny okolo. Ale jak jsem říkal, že dám hodně na pocity, tak jsem tam třeba zahodil AQs na UTG s osmi blindama. Snad každý by to shovenul, ale já v tu chvíli cítil - ne, teď to prostě prohraju. Soupeři samozřejmě měli AA a KK, bylo by hotovo. No jo, to byl velkej úspěch.

To určitě byl, na poměry českých turnajů obrovská trefa. Kam tě ta výhra posunula, co se bankrollu týče?

Snažím se pořád hrát tak nějak stejně. Až se to třeba zopakuje, byť nikdy nemusí, kdybych prostě zase trefil nějakých 300 - 500 tisíc, tak bych samozřejmě chtěl přejít na větší turnaje. Ale furt se snažím hrát to, na co mám. Na nějaké pravidelné talířáky to ještě není. Možná si jeden spustím, ale nevyjde to dvakrát, třikrát, čtyřikrát a je to. Radši se budu držet na své úrovni.

A jestli to něco změnilo, pak je to vnímání mé osoby. Třeba jsem přijel na ČPTčko do Olomouce či nějaký turnaj do Rebuye a najednou se ke mně hlásili absolutně neznámí lidé, začali si mě přidávat na Facebooku. Najednou jsem byl známej, dostal se do povědomí těch lidí. Najednou si tě začnou všímat, floormani ti chtějí potřást rukou.

Je ti to pohodlné? Nemohlo ti to uškodit, když tě najednou u stolu budou všichni znát? Jako by se nad tvou hlavou vznášelo neviditelné bounty...

Ne, já si myslím, že je to dobře. Viz včera: jenom jsem přijel do Rebuy Stars večer na zátočku za litr, sednu si ke stolu a hraje tam dealer z Rozvadova a říká: "Jé, tak konečně si s tebou můžu zahrát." To je příjemný. Je to posun; před dvěma rokama mě vůbec nikdo neznal, to se změnilo. Ale vždyť mě znáš. Jsem aktivní, nemám problém s nikým pokecat. Na druhou stranu je ale pravda, že už si na mně pár lidí zkoušelo nahnat ego.

Odpálil jsem třeba poslední ČPTčko v Olomouci. Tam jsem byl na čtyřech stolech, už jsem byl unavený. Tam odpadla ta příprava, nejen psychická, ale i fyzická, která by větší turnaje určitě měla doprovázet. To ČPT se hrálo krátce po Rozvadově, přejížděl jsem přes celou republiku. Vedlo se mi přitom skvěle, dostal jsem se na milion v žetonech, ale prostě jsem to odpálil.

Dostavila se únava?

Pořád si říkám: jak jsem to mohl udělat? Čtyřikrát mě nějaký starší pán přetočil a popáté jsem to nevydržel s nervama a narval to tam s ATo. To bylo přehnané. Ale prostě je důležité se vypsat, ruku v ruce s fyzickou připraveností jde i ta psychologie. Dnes se poker posunul úplně někam jinam.

Máš v rukávu nějaké rady, co se fyzické přípravy na dlouhé turnaje týče?

To zrovna já moc říkat nemůžu. Občas spím hodně málo, fakt to přeháním. Ale myslím, že je strašně důležité zůstat sám sebou. To mě třeba hrozně učí Mik Filatov, já jdu za ním s handou a on na mě: "Máro, co je?" Takovej neřešič... Každý si to hraje za svoje peníze, každý svým vlastním stylem, takže by k tomu každý měl mít svůj osobitý přístup. Osobně si myslím, že by člověk měl zůstat sám sebou a hrát svůj vlastní poker. Ano, základní věci se musíš naučit; pozice, jak, kde, co. Ale hlavně, což je můj základ úspěchu, je to, že nehraju karty. Já hraju soupeře. To je můj hlavní styl.

Vytipuji si tři hráče u stolu, s kterými chci hrát; s tamtím zase nechci, s tím budu mít problém. A hraji do těch hráčů, nehraju karty. To je můj styl a zaplaťpánbůh, že 80 % rekreačních hráčů tak nehraje, pro ně jsou důležité karty. Tak to je. Vím, kdo je tight, do koho můžu zahodit, do kterého můžu zabluffovat a on mi to uvěří. Na druhou stránku, co já můžu říkat, hraju to dva roky :-). Ale úspěchy tam jsou, tak snad něco dělám dobře.

V našich očích děláš "něco dobře" už od toho loňského listopadu, kdy jsi šel na finálový stůl ČPT jako chipleader. Tehdy se tam sešla opravdu zajímavá sestava, postoupil Martin Kabrhel, Tony Felfel, Jiří Lešner, Marko Dominikovič, společně s tebou se na scénu uvedl Matouš Skořepa...

S Lešnerem jsem se znal jen od pohledu, s Matoušem jsem se seznámil až tam a dnes můžu říct, že je jedním z mých opravdu dobrých přátel. Tam jsem bohužel měl absolutní disciplínu, jinak bych vypadnul hned. Byl jsem naprosto bez karet. Úplně. Neměl jsem pořádnou handu a navíc se tam navzájem naháněli Martin s Matoušem.

Ale byla to moje první zkušenost, hrozně jsem si přál dostat se na FT. Když jsem pak šel znova na TV stůl, už jsem byl bez nervů, člověk ví, do čeho jde.

Takže bez nervů to tenkrát úplně nebylo?

Jasně. ČPTčko…já jsem nezažil tu dobu, kdy bylo ČPT hodně prestižní, do Cardu jsem nechodil. Ale furt beru ČPT jako top, je to prestižní značka. Je to těžký, každý si to chce vyzkoušet, zahrát si to, já bych přitom ty buy-iny klidně zvýšil. Takhle je to hra pro všechny, může si zahrát každý. Já si pamatuju, že když jsem začínal v Rebuy Stars a byl tam nějaký dvoudenní turnaj, tak mým cílem bylo postoupit do druhého dne. Dneska už je to tak, že musím být na finálovém stole a vyhrát. Je pravda, že na ČPT se mi hodně daří. I proto v sobotu odjíždím do Olomouce. Neměl jsem, ale kvůli té značce tam pojedu.

Větší buy-iny, menší pole, větší prestiž; to, co dříve nabízely Main Eventy, je dnes výhradou High Rollerů. Ty jsi v tom květnovém dokázal zvítězit.

To jsem vůbec nečekal, tehdy jsme z toho měl obrovský respekt. Ale důležité je, že jakmile si člověk buy-in zaplatí, nesmí prostě řešit, že už v tom ty peníze má. Člověk musí brát, tak to alespoň mám já, že po zaplacení buy-inu jsou peníze pryč. Jako bych si za ně něco koupil. A nepřemýšlím nad tím, že ten turnaj stojí tolik a tolik, jestli je za 1.000 Kč nebo 10.000 Kč. Prostě v tu chvíli jsem to zaplatil a jdu to hrát. Té hře pomůže, když se nebudu bát, že vypadnu a bude mě to stát desítku.

Ale samozřejmě, když si sednu ke stolu a sedí tam Artur Rudziankov, Michal Schuch…dneska si tam sednu a ti hráči vědí, že „někdo jsem“. Neříkám, že patřím mezi ně, to ne. Ale už si na mě budou dávat bacha, už nejsem totální ryba, jako jsem býval dřív.

Je to i o slušnosti u toho stolu. Nikdy jsem nevynadal dealerovi, s každým se snažím vycházet. Samozřejmě, když vypadneš, řekneš si nějaké sprosté slovo, ale ten tilt trvá půl hodinky, hodinku a jseš v pohodě. Je hrozně důležité, když tě v kamenném kasinu, kam chodíš hrát, dealeři zdraví a mají tě v uvozovkách rádi. Já věřím v karmu, prostě tomu věřím. Jsem věřící člověk. Pořád se někdo ptá, jak může věřící člověk hrát karty a dělat byznys, ale o tom to není.

Zmínil jsi kouzelné slovo tilt. Takže ani ty proti němu nejsi úplně tak úplně obrněný?

Při hře mě úplně nezastihne, protože jsem se díky své disciplíně naučil, že po dvou prohraných hrách ještě nejsem v pytli. Ale mám problém, když vypadnu z turnaje. To nějaký čas bývám v tiltu. Ale když mě potká něco špatného ve hře, dokážu se udržet. Nemám s tím problém.

Takže KK právě na riveru poráží tvá esa...

Samozřejmě si zabrumlám, ale dokážu s tím žít. Myslím, že jsem vyrovnaný hráč. Mému mindsetu pomohlo i to, že když jsem poker přinesl do rodiny, manželka netušilo, o co se jedná. Dneska už zná všechny výrazy, její podpora je obrovská. Bez toho by to nešlo.

Jaké jsou tvé plány na blížící se nabitý podzim? Brzy začne WSOPC a WSOPE.

Určitě tam pojedu zahrát si nějaké větší turnaje, možná zkusím jeden talířák, ale víc asi ne. Teď hraji na sebe a nemyslím si, že bych měl tak vysoký bankroll, že bych si to mohl dovolit. Možná, pokud bych sehnal nějakého sponzora, tak bych zkusil i něco většího. Ale nebudu to nějak hrotit. Nějaké nabídky jsem dokonce dostal, tak uvidíme.

Ale možnost, že tě uvidíme v náramkových turnajích, tu je?

Asi jo. Ale rozhodnu se pár dnů předtím, nechám to na konkrétním pocitu. Ty dosavadní turnaje jsem vyhrál tak, že jsem neplánovaně vyrazil a přišlo to. Prostě tam jedu a v tu chvíli to jde. Když je to extrémně naplánované dopředu, tak to není ono. I když samozřejmě u profesionálů, které to opravdu živí a nedělají nic jiného, by to bez plánování nešlo. Díky svému podnikání a rodině ani nemůžu plánovat moc dopředu. Ale i když do toho turnaje nenastoupím, alespoň ho sleduju. Samozřejmě bych si chtěl zkusit někdy zahrát venku, mimo Českou republiku jsem ještě nehrál. Zatím jsem to nestihl, ale během příštího roku už to snad vyjde.

Táhne tě to do Las Vegas?

Je to samozřejmě můj sen. Dostat se tam a zkusit si to zahrát. Ale myslím, že je přede mnou ještě dlouhá cesta. Nejsem ten typ člověka, kdo by si to zaplatil a nebolelo ho to. Ale jednou to určitě vyjde, je to můj sen a prostě věřím, že se tam dostanu. Navíc tu jsou i kvalifikace, ty se hlavně u nás dají dobře hrát, protože spousta hráčů je zvyklá přistupovat k nim jako k turnaji.

Hraješ poker, podnikáš, máš rodinu. Na co ještě jsme zapomněli?

Jsem vášnivý golfista, ale letos jsem byl jenom jednou, možná dvakrát, protože poker mi sežral veškerý čas. Velkou část života jsem sportoval, za Bohemku jsem do sedmnácti hrál závodně fotbal. I když to už teď není vidět :-) Poker mi ukázal nějaký nový směr, můžu dělat to, co mě baví a ještě si tím přivydělat. Strašně důležitá je psychologie. Samozřejmě to štěstí musíš mít, to známe. Nebo ne štěstí, ale hlavně nemít smůlu. Zahraješ to správně a ono tě to řízne a vypadneš. To jediné mě vždycky mrzí; když uděláš botu ve fotbale, tak jde jen a pouze za tebou. V pokeru ji občas neuděláš a potrestá tě to. Ale na druhou stranu právě v tom je to kouzlo pokeru. Jednou je to tak, podruhé jinak.

Hrozně hráčů si vypráví jenom o tom, co je zařízlo, co je sucklo. Nikdo ale neřekne: "Hele, já jsem zaříz'". A přitom je to snad ještě častěji, než když tě něco řízne. Mnoho hráčů to bere tak, že je to řeže a řeže a řeže, ale už si neuvědomují, že tu chybu třeba někde cestou k tomu zářezu udělali oni, že tam třeba toho hráče neměli vůbec pouštět. Snažím se mít všechno v hlavě srovnané, psychologie je tvořená z plusů a mínusů.

Aneb: důležitá rozhodnutí jsou na prvním místě, výsledek té dané handy je bezpředmětný.

Dříve, když jsem ještě nehrál, převládal názor, že 60% či 50 % jsi dokázal uhrát ty, štěstí bylo vedlejší. Dnes se to pole hráčů tolik rozrostlo, že to hraje tolik lidí, že to už je skoro ze 70 % o štěstí. Dnes už nehraješ proti regům, kde víš, jak na toho hráče zahrát a víš, že to v té fázi dokáže zahodit. Dneska sedíš na stole a z toho tam máš jednoho kompetentního hráče a ostatní jsou rekreační hráči. Já vůbec neříkám, že to jsou ryby, nic vůči nim nemám; jdou si zahrát, jdou si oddychnout. Ale v tu chvíli musíš přemýšlet jinak, pokerově, protože oni to tak nedokážou.

Menší turnaje ze začátku hraji tak nějak pocitově, sranda, sranda, a jak se dostávám do další fáze a mám žetony, tak začínám hrát poker. Možná mě tak lidi viděli, že jsem něco zahrál takhle a takhle a řeknou si: to je gambler, blázen. Ale když už to pole vytříbené, je třeba hrát jinak.

V Rozvadově jsi se ve finále GPC Mini účastnil dealu. Měl jsi s ním v tu dobu už nějaké zkušenosti?

Ne, bylo to poprvé a byl to docela problém. Když to vezmu zpětně, udělal bych to jinak. Nechci se nijak povyšovat, ale když jsem se dostal na poslední tři stoly, tak jsem soupeře začal přehrávat. Dostal jsem se na chipy, sesedli jsme si na final a docela rychle jsme tam najednou seděli už jen čtyři. V railu byl Mik a Táborák a smáli jsme se, že jeden z těch soupeřů byl na WSOPčku dvakrát třikrát u finálového stolu. Smáli jsme se, smáli a pak jsme se na to kouknuli a byla to pravda. Takový starší pán. (Alexander Dovzhenko, mimo jiné runner-up EPT Kyev 2009)

Zpět k dealu. Neměl jsem tedy žádnou zkušenost. Bohužel moc neovládám angličtinu, v tu chvíli mi s domluvou pomohli právě Mik a David. Je pravda, že peníze tam hrály hlavní roli. Byl to rozdíl; první by bral padesát tisíc a já do té doby vyhrál maximálně 170k v českejch. Když mi najednou někdo řekl, že budu mít 900k z dealu, nebo jenom 300k když prohraju, tak v tu chvíli jsem bohužel přemýšlel tak trochu lidsky. Tam mě to přemohlo. Stát se mi to teď, po té výhře, tak bych na ten deal nepřistoupil minimálně do tří či dvou hráčů. Měl jsem dobrý timing, chodily mi karty, u stolu jsem měl respekt. Prostě všechno jak má být, sedlo si to. Ale ta částka, která byla navržena, mě prostě přemohla. Kluci řekli, že to není špatný deal, nic se neděje, v pohodě a tak, ale oni že by třeba hráli dál. Sami však přiznali, že ta částka je tak velká, že mě chápou.

Stát se to nyní, určitě už budu taky hrát dál. Ale dalo mi to hodně. Hlavně jsem si v tu chvíli vzpomněl na to, jak jsem se nazatáhnul. Na posledních dvou stolech byli hráči hodně tight, sledovali payjumpy. A já si vzpomněl na ty kluky z naší komunity a tlačil jsem. Hrál jsem any two a tlačil. Oni zahazovali a když mi to dali, já to zrovna měl - bez toho štěstí to samozřejmě nejde. Čtyřikrát jsem vytočil horší handu…o tom to je. Základ je v točkách, v ničem jiném.

Když už jsme u toho, zatočíš si radši s A-K či párem?

A-K nenávidím. A-K je pro mě úplně nejhorší karta, nemám ho rád. Každý ti ale potvrdí, že když točíš A-K, tak to nikdy nepřijde; když točíš pár, na board dojdou overkarty. A úplně nejhorší karta je pro mě A-Q, strašně přeceňovaná karta. A-K taky, pořád je to A high, ale na druhou stránku podle tabulek a matematiky bys ji měl hrát. Ale to je přesně o tom rozhodnutí jít do toho a kdy. A v tom je možná ten můj úspěch. Tolikrát mi totiž zachránilo turnajový život to, že to nezahraju tak jak se to má zahrát. Tolikrát mi to prostě pomohlo. Ať si někdo říká, že musíš otevírat tohleto a támhleto, já si to klidně zahraju úplně jinak. Nebudu říkat jak, ale zahraju to jinak. Alespoň někdy; pak zase opačně někdy zahraju úplně všechno jak podle učebnice. Každý hráč je jiný. A musí být, jinak by nikdo nikdy neměl úspěchy.

Většinou se mi hraje dobře do hráčů, kdy člověk ví, co by mohli mít a začínají taktizovat. To mě motivuje a myslím si, že jsem v tom docela silný; dokážu ty hráče přečíst a to jen díky tomu, že mě hrozně zajímá psychologie, chování hráčů a tak. Přiznám se, že jsem toho hodně nastudovával. ČPTčka, televizní stoly; hráče, které znám a často se s nima potkávám, jsem hodněkrát sledoval a podíval se na záznamy televizních stolů. Uděláš si alespoň nějakou představu o jejich range, podíváš se jak co mohou zahrát. 

Jako hráče i člověka tak strašně uznávám Mika. To je tak nevyzpytatelnej hráč, že prostě nevíš, co on má. On dokáže hrát jak agro, tak zataženě. V mých očích, i když nemá takové úspěchy jako Artur nebo Michal, se s nima může měřit. Ale je to o bankrollu. Kdyby měl možnost zapojit se do těch vysokých turnajů a velkých her, byl by určitě stoprocentně úspěšný. Jsem rád, že jsme přátelé, jako soupeř je opravdu nepříjemnej. Rád je vozím autem z Rozvadova, protože poslouchám rady :-)

Zavolal bys mu ve tři ráno o radu?

Nikdy, on by mi to nevzal :-) On to nemá rád. Na druhou stranu se s ním stačí normálně bavit a v tom rozhovoru najdeš skrytou radu. Já jsem nikdy neměl žádného kouče, učil jsem se to vždycky sám. Ale největší školou bylo, že jsem sledoval známá jména a třeba půl roku, když jsem je měl na stole, jsem sledoval jejich hru. Tak jsem se to učil. Od každého jsem něco pobral a to mi, myslím, hodně pomohlo. A vůbec nejbližší pokerový člověk je pro mě David Táborský. Nekoučuje mě, nikdy bych to po něm ani nechtěl, ale máme takový vztah, že ty rady předává dobrovolně a kamarádsky. Vzpomínám si na ty kamarády, co to pořád hrajou v hospodě…asi se tam někdy budu muset taky zajet podívat. No ale ještě ses mě nezeptal na oblíbenou handu.

A to je?

T-8 suited. Neříkám, že s ní všechno dotáhnu až do konce, ale je to moje hodně oblíbená karta.

A co třeba oblíbený hráč? Ondřej Drozd v jednom z dřívějších rozhovorů zmiňoval, že obdivoval ElkYho.

Tak třeba s ElkYm jsem seděl u jednoho stolu. Já ale dám hodně na osobní sympatie a v tomto ohledu jasně vede Daniel Negreanu.

A tím naše povídání s Markem končí. Během několika dnů, které od samotného interview uběhly, se Mára stihnul opět přiblížit finálovému stolu ČPT v olomouckých Hodolanech či skončit jako runner-up v hvězdně obsazeném High Rolleru v jeho oblíbených pražských Rebuy Stars. Možná bychom měli v perexu článku zmíněné spojení "vycházející hvězda" pustit z hlavy; ta Markova totiž na tuzemském pokerovém nebi září už naprosto nepřehlédnutelně. Na Markových slovech o karmě zcela jistě něco bude - mnoho otevřenějších hráčů u českých stolů nenaleznete. Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí nejen u pokerových stolů.