Luděk Staněk: Mlátili jsme skejťáky, poslouchali Beastie Boys a scamovali turisty o prachy

Luděk Staněk se na tuzemské pokerové scéně pravidelně pohybuje již šestým rokem. Za tu dobu se do povědomí komunity dostal zejména jako komentátor přenosů z velkých turnajových sérií, blogger a od roku 2012 také jako moderátor našeho úspěšného pořadu PokermanTV. I jeho cesta ke hře vedla přes média, jak se později dozvíte z našeho obsáhlého dvoudílného povídání, v němž naťukneme témata, která vám Luďka představí z výrazně širší perspektivy. Tedy jako legendárního hudebního kritika, anarchistu, šéfredaktora tištěných časopisů a člověka, jenž je bez debat jednou z nejzajímavějších osobností současného českého pokeru. V dnešní - ryze nepokerové úvodní části - se přeneseme do minulosti...

Pro většinu našich čtenářů je tvé jméno synonymem pro komentování pokerových přenosů, náš pořad PokermanTV nebo občasné články a blogy. To je ale přitom dá se říct jen taková malá kariérní epizoda, protože tvé pole působnosti je v současnosti mnohem širší. A bylo i v minulosti, takže to vezmeme všechno pěkně popořadě. Začátek devadesátých let - anarchista, buřič, nezměrný kalič, hedonista, Rodriguez. Zhruba tohle na tebe po krátkém hledání internet prozradí. Co tě tehdy živilo, čím ses dostal do povědomí?

Hm, hezky na začátek. Já jsem jako mladej poslouchal spoustu muziky a hodně jsem četl. Z čehož vzešlo, že jsem někdy v roce 1991 začal o muzice psát. Zajímal jsem se zároveň o historii černošské americké muziky, o politiku, anarchismus punk a vlastně všechno ostatní, k čemu jsem se dostal  a přes polititický hip-hopový kapely, punk a Malcolma X jsem se dostal k hip-hopu. Napsal jsem o něm pár článků do tehdy nejčtenějšího hudebního časopisu RockPop, kde mi je  vzali. Byla to doba, kdy tady tuhle muziku prakticky nikdo neznal a pokud už o ní někdo slyšel, málokdo jí chápal. Zajímavé prorážení informační bariéry. Bavíme se o době, kdy nebyl internet a vlastně ani mobily a k těm informacím a k té muzice ses prostě nemohl dostat tak, že sis je vygoogloval při čekání na metro. Takže já se do toho ponořil, nechal si posílat desky, při cestách do Evropy utrácel všechny peníze za časopisy o muzice a cédéčka a pak o nich psal. Psal jsem postupně čím dál víc, byť pořád šlo o koníček a vedlejšák k mému tehdejšímu flákání se. Ale postupně jsem začal psát víc i pro jiné časopisy. Většinou o hudbě, která podle mě byla zajímavá a na vzestupu, ale nebyla známá, nebo se jí lidi báli. Takže to byl nejdřív hip-hop a potom logicky taneční muzika, které z hip-hopu vzešla.

Po přečtení všech těch rozhovorů, v nichž  jsi na tohle téma mluvil, jsem se přistihl, že mě tohle období vlastně docela fascinuje. Jak tehdy vypadaly tvoje dny a večery, čím se podobně smýšlející lidé bavili? Kam se chodilo pařit, co se pilo (fetovalo...)?

No, je třeba si uvědomit, že mně bylo patnáct v roce 1989 a vzápětí přišel ten ohromnej porevoluční boom, kdy bylo všechno nový a všechno možný. Byla to doba, která se dá zažít možná jednou za generaci a možná ani to ne. Nemůžu říct, že bych si z toho moc pamatoval. Ale s anarchistickou partou jsme chodili na sedmičku na Strahov, kde jsme se prali se skejťákama, poslouchali Beastie Boys, Public Enemy a Ministry, scamovali fascinovaný západní turisty o peníze, obecně strašně kalili a experimentovali se vším, co nám přišlo pod ruku. Někdo zkoušel dělat graffiti, pár kluků z té party později založilo free tekno sound systémy, pár lidí se předávkovalo, pár prostě zmizelo. Někdy kolem roku 1995 už to přestalo být tak divoké. Já pořád psal o muzice, nastoupil jsem do reklamní agentury a začal se věnovat vedle hip-hopu i taneční muzice.

Divoká léta (foto: Jan Křeček)

Už jsi o tom sice párkrát mluvil, ale zeptat se tě musím také na tvé spojení se Samirem Hauserem aka Brunnem Ferrarim a kapelou Vanessa, kterou široká veřejnost v poslední době zaznamenala v souvislosti s mediální kauzou, kdy její členové v pořadu Tečka páteční noci stanice ČT Art šňupali kokain a provozovali různé jiné kratochvíle...

Se Samirem jsem se seznámil výborně. Byl asi rok 1993, Vanessa byla po desce Flashback na vrcholu a měla fakt neuvěřitelnou pověst. Tvrdá elektronická hudba, která tu neměla obdoby, otevřená propagace drog, nastřihaný pornofilmy na zadních projekcích, prostě peklo. Já si vymyslel, že s nima pro RockPop udělám rozhovor. Už proto, že mě tehdy z poměrně zištných důvodů fascinovala jejich drogová pověst. No a vlezl jsem do šatny, Samír mě uviděl, nabídnul mi lajnu a prohlásil, že vypadám jako mexickej drogovej dealer a že mi bude říkat Rodriguez. Docela jsme se sblížili a jsme dodneška v kontaktu, dělali jsme spolu a pořád děláme pár projektů. Byly tam výborný historky. Jednou se někde zfetovali u někoho na baráku, našli tam pistoli a že budou hrát ruskou ruletu. V pistoli byly sice slepý náboje, ale stejně si Samír dokázal ošklivě poranit obličej, když si to tím slepým nábojem z velký blízkosti napálil do pusy. Jen co mohl začít mluvit, okamžitě mi začal volat, že má výborný polaroidový fotky toho, jak se trefil poplašňákem do tlamy a že to musím otisknout v RockPopu. Doporučuju jeho knížku Bibleee, která teď nějak snad vyjde. Tam je takovejch historek mraky. Osobně si dodneška myslím, že je to jeden z mála skutečně geniálních lidí v české kultuře. Je v tom nejlepším slova smyslu všehoschopnej.

Tenkrát ses určitě seznámil i s řadou dalších zajímavých individualit. Na koho nejvíce vzpomínáš, kdo na tebe udělal největší dojem nebo tě nějakým způsobem ovlivnil?

Těch lidí bylo hodně. Vedle Samíra jsem znal hodně lidí z hip-hopu, dodneška jsem v kontaktu s Vladimirem a Orionem z PSH, Hugo Toxxxem nebo Jamesem Colem, kterého mimochodem považuju za skutečný klenot rapový scény. Ale těch lidí bylo opravdu hrozně moc…

Tvým hlavním oborem byla taneční hudba. Znamená to, že celá devadesátá léta pro tebe byla jedna velká párty, o které sis sem tam něco napsal? Nebo jak bys tyhle roky charakterizoval?

No, dalo by se to říct i tak, byť je to hodně zjednodušené. Já tehdy tu taneční scénu sledoval hodně zblízka od jejích úplných počátků, což byly fakt bizarní věci. Paul Van Dyk sem jezdil vlakem z Berlína hrát pro pár desítek lidí. A jeho tehdejší manažer Mark Reeder pak chodil po klubu a všem rozdával z velkého pytle domácí hašišový koláčky, který sám napekl, a který byly v Evropě tak proslulý, že na ně jednou vyšel recept v bookletu nějakého tanečního cédéčka. S Carlem Coxem jsem kecali v Radosti hodinu na baru. Když jsem dělal rozhovor s Prodigy při jejich první návštěvě v Praze, seděl jsem u nich v hotelovým pokoji na posteli a oni kolem chodili v trenýrkách. Moje tehdejší přítelkyně dělala první bookerku houseovým Djům jako byl Loutka nebo Bidlo, takže jsem znal i scénu mimo Prahu, která ze začátku vlastně neexistovala. Ještě v roce třeba 1998 bylo jen pár parties a žádný promotér nevěděl, jestli přijdou lidi. Naprostá špička ale tehdy byly párty Roxydustu, ať už ze začátku legendární Ládví nebo později Shake v Roxy. To byly fakt neuvěřitelný věci. Lepší parties jsem asi nikdy nezažil. Většina lidí v narvaným Roxy se znala minimálně od vidění, půlka lidí na extázích, půlka zhulená pochlastávala, neuvěřitelný dekorace… Fakt skvělý.

Luděk v roce 1990 (foto: Lukas Vangheluwe)

Apropo, co tehdy přesně znamenalo spojení "taneční hudba"?

V podstatě cokoli, na co se dalo tancovat. Byl to novej směr, nemusel jsi vymýšlet každý týden z marketingových důvodů nový pseudostyl. Poslouchal jsi buď house, techno nebo trance. Rádia to nehrály, komerční diskotéky ještě taky ne.

Kdy a proč jsi o hudbě přestal psát? Sleduješ ji stále a k čemu tě to teď nejvíce táhne?

Kolem roku 2000 ta scéna prakticky implodovala z ekonomických důvodů celoevropsky. Začalo toho být moc, spousta lidí, které tu scénu táhla dostala do problémů s drogama nebo penězma, případně obojím. Změnila se i nálada na taneční scéně obecně, tím jak z módy začaly vycházet extáze a začal být módní kokain. Kdo o drogách něco ví, tak chápe, jak moc tahle změna ovlivnila náladu v klubech po celé Evropě. DJejové už dostávali takové honoráře, že je vlastně nešlo zaplatit. Já pořád taneční muziku poslouchal a poslouchám, ale někdy kolem roku 2000 jsem tím pomalu přestal žít. Dodneška pořád poslouchám novinky, ale už dám na doporučení jiných, než abych něco sám doporučoval. Poslouchám většinou mixy DJů, které znám, house, experimenty, ale i dubstep nebo hip-hop a tak… Při pokerových turnajích si většinou najdu nějaký nový mix Erola Alkana nebo Armanda Van Helena, případně jedu tématické rádio.

Takže jak bys reagoval, kdyby ti teď někdo řekl, ať s ním zajdeš na Hardwella někam na Magnetic?

Kdybych neměl nic lepšího na práci, asi bych se tam šel ze zvědavosti kouknout, ale vydržel bych tam počítám tak půl hodiny. Já jsem halovky nenáviděl vždycky a na lidi, kteří na ně pravidelně chodí, se dívám značně podezíravě.

Už v době kolem roku 1989, což bylo někdy na začátku střední školy, ses aktivně zajímal o politiku, dopisoval si s Václavem Havlem a podle svých slov dělal dost průserů. Takže rodiče si s tebou v období tvé puberty pořádně užili?

Bylo to divoké už díky tomu, že v těch patnácti přišel rok 1989, což násobilo všechny ty věci, které souvisely s pubertou, dospívání a rodinnýma věcma. Obecně jsem rád, že jsem to přežil a naši myslím taky. Nebyl jsem nikdy zavřený na déle, než pár hodin, nikdy jsem se nepředávkoval, neskončil v blázinci, ani po rvačce se střepem ze sklenice v krku nebo uškrcený někde v Německu u dálničního odpočívadla během mnoha cest, které jsem podnikal stopem. Takže myslím, že nakonec všichni spokojený.

Tím se dostáváme k malé vsuvce - z jakého zázemí vlastně pocházíš a co jsi vystudoval?

Mám normálně gympl a Fakultu sociálních věd na UK. Upřímně, nebyl jsem nikdy moc studijní typ, takže je to maximum možného, myslím. Chtěl jsem jít původně na FAMU, ale nějak jsem si na to nevěřil. Ale také bylo ve hře, že budu knihovník.

Knihovník? To je nějaká rodinná tradice?

Ne, prostě mi to tehdy přislo jako dobrej nápad. Dneska si říkám, že jsem se tehdy musel zbláznit.

Někde jsem slyšel, že jsi nějakou dobu pobýval v Belgii. Proč tam?

Zastavil jsem se tam při cestách Evropou u jednoho známého a s přestávkami tam pár let fungoval. Nakonec jsem tam jezdil, když už na mě bylo kalení v Praze moc. Naposledy jsem odtamtud odjížděl někdy v roce 1995. Přežíval jsem tam tak, že jsem dělal na stavbě a hrál jsem kostky- takovou tu verzi, které oni tam říkají Poker Menteur. Ne, že by mi to moc šlo, ale opilce v hospodě jsem porazil vždycky.

LinkedIn na tebe prozradil, že v období od roku 2001 až do 2010 jsi byl šéfredaktorem několika lifestylových časopisů, jmenovitě Esquire, FHM či Show. Takže se dá říci, že s novým tisíciletím přišel nový Luděk Staněk?

V roce 2000 jsem dostal nabídku jít pracovat do časopiseckého vydavatelství Stratosféra, kde jsem byl deset let. Byla to nejlepší pracovní škola, co jsem kdy dostal. Já navíc časopisy vždycky miloval a vždycky jsem je četl. Takže ano, svým způsobem to tak bylo.

Na pozici šéfredaktora jsi strávil převážnou část své novinářské kariéry. Proč myslíš, že tomu tak je? Převyšoval jsi vždy zbytek redakce svojí nápaditostí nebo jen rád buzeruješ ostatní?

Rozhodně lidi nerad buzeruju. Já s nima obecně ani moc rád nemluvím, ale znal jsme spoustu časopisů a spoustu toho, co jsem v nich viděl, jsem si zapamatoval, nebo uměl po nějaké úpravě použít pro vlastní potřeby. Jak říká Malcolm Gladwell v Outliers, měl jsem prostě těch 10 tisíc hodin strávených mezi časopisy, které se mi pak hodily. A možná trochu nápadů k tomu.

So f*king laxxed (foto: Miloš Čermák)

Jaké vlastnosti by měl dobrý šéfredaktor mít?

Musí být kreativní, sociopatický, všehoschopný, charismatický vizionář, který i přes všechny špatné vlastnosti, které musí mít, je pořád schopný zařídit, aby ho ti nejlepší podřízení, kteří na trhu jsou, měli rádi a věřili mu. Potkal jsem v téhle branži spoustu lidí a prakticky vždycky platilo, že když měli výsledky, byli to příšerný hajzlové co měli velké charisma.

Dříve jsi tedy časopisy vedl, nyní už dlouho působíš jako řadový redaktor. Přijde mi, že většinou je ta cesta opačná. Je to tím, že ses chtěl začít opět soustředit pouze na psaní a znovu do něj mít pořádnou chuť?

Ano, chtěl jsem psát, plus situace v médiích se začala dost měnit.

Na to jsem se chtěl zeptat - v jakém stavu je v současnosti tuzemská novinářská scéna? Z mého pohledu mi to přijde, že je tady pár výrazných osobností, jež se v určitých obdobích přesouvají mezi různými projekty.

Média obecně jsou v krizi, klesají jim příjmy a neví, jak na sebe vydělat. Staré modely financování už nefungují a nové ještě ne. V tu chvíli se samozřejmě mění vlastníci. A v tu chvíli novináři logicky skáčou z lodě na loď. 

Změna zaměstnavatele potkala v nedávné době i tebe. Co stálo za tvým odchodem z Reflexu?

Měl jsem lepší nabídku. Dělat v Ekonomii magazínové přílohy a další projekty. Lákalo mě to. Navíc Reflex se akorát prodával.

V Reflexu jsi v letech 2011-2013 pracoval jako redaktor se zaměřením na popkulturu. To pro tebe znamenalo, že ses často vydával i do terénu, na mnohdy i dost zajímavá místa a k zajímavým lidem. Z hlavy mě teď třeba napadá tvoje série blogů z karlovarského filmového festivalu. Je přesně tohle, co tě na novinařině nejvíce baví? Ta různorodost a možnost se seznámit s lidmi, na které bys za normálních okolností nenarazil?

Taky. Navíc, já se fakt osobně nerad bavím s cizíma lidma. J Vlastně lidi nemám moc rád obecně až na pár výjimek a tím, že se nutím dělat rozhovory a chodit za lidmi s žádostí o rozhovor, se jednak přemlouvám k tomu, abych tenhle svůj hendikep překonával, jednak si říkám, že když už musím, chci už mluvit alespoň s někým, kdo stojí za to.

Rozhovory jsi dělal s nespočtem zajímavých lidí. Které interview tě nejvíce zasáhlo? Máš ještě nějaké vysněné setkání?

Většinou (a to není jen můj poznatek) je to tak, že rozhovor s někým, na koho se strašně těšíš, je největší průser. Roky jsem chtěl udělat rozhovor s Public Enemy. Nakonec se mi to povedlo a byl to průser všech průserů. Takže si radši nic nepředstavuju. Ale už asi dva roky se snažím získat rozhovor s londýnským starostou Borisem Johnsonem, rok loudím rozhovor po zakladateli Megauploadu Kim Dotcomovi… O ty mi docela jde. Chtěl bych udělat rozhovor s trenérem Arsenalu Arsénem Wengerem  (dvakrát jsem byl blízko, ale neklaplo to), jen abych se ho zeptal, co to kurva předvádí. Z hudby bych asi chtěl někdy ještě mluvit s Pet Shop Boys, Erolem Alkanem a Alabama 3. Z pokerových bych určitě chtěl Phila Iveyho a Mika Matusowa, případně Doyla Brunsona. A možná ještě pár spisovatelů bych dal dohromady. 

Co se přihodilo během rozhovoru s Public Enemy?

Měl jsem rozhovor s Chuckem D a tak nepříjemnej rozhovor jsem nedělal asi nikdy. Po dvou minutách jsme se skoro pohádali a po deseti jsem to ukončil, protože to nemělo smysl.

O čem píšeš nejraději?

Já nejraději píšu o tom, co mě zajímá. A mě zajímá hodně věcí.

Nutí tě někdo v současnosti psát o něčem, co tě nezajímá?

Ne. Asi vědí, že to neumím.

Jak v současnosti vnímáš střet internetových a tištěných médií. Co je pro tebe - jako novináře, který chce být vidět - lepším místem, kde se k něčemu vyjádřit?

Tištěná média ztrácejí momentálně na relevanci, ale internet je zase zavalený daty, z nichž mnoho je nepotřebný a zbytečný odpad. Budoucnost bude patřit tomu, kdo tyhle dva problémy chytře propojí do jednoho řešení.

Už k tomu někdo směřuje?

Nemyslím si.

Jak jsi vlastně za éry tištěných médií vnímal ten nástup internetu? Kdy poprvé ses začal angažovat také online a kde to bylo?

Pro mě to nebyl takový skok, abych si ho pamatoval. Šlo o přirozený přechod, takže si nevzpomenu.

Vnímáš nějaký zásadní rozdíl mezi novináři ze staré školy a těmi, kteří o sobě dali vědět až dlouho po nástupu internetu?

Ten rozdíl je jasný. A tím je názorovost. V 90. letech se psalo strašně ploše a bez názoru. Když někdo začal psát víc literárním nebo osobním stylem, byl za exota. Dneska je to vlastně naopak. Názor má každej, kdo má díru v prdeli a kdykoli chce, napíše to minimálně někam pod článek.

Tvoje pár týdnů staré video pro ihned.cz, v němž sis vzal na paškál Miloše Zemana a rok jeho působení ve funkci prezidenta, nedávno podrobila analýze jistá Aneta Štefánková z European Journalism Observatory.  V zásadě jí šlo o to, že server, který se profiluje jako web pro "elitu" tvým dílem sklouzl do vod "zjednodušování a bulvarizace médií za účelem oslovit větší skupinu publika." "Bulvarizuje se ihned.cz?" ptá se redaktorka. Takže, bulvarizuje?

Problém je, že slovo vulgarizace většinou používají lidé, kteří to slovo neumí definovat. Co se týče toho videa - podobné věci dělají londýnské Timesy a nikdo je z bulvarizace neobviňuje.

Která kauza z poslední doby tě nejvíce zaujala? Něco, o čem jsi psal, ale hlodá to v tobě tolik, že bys chtěl ještě něco vykřičet do světa?

Mě vytáčí každý den tolik věcí, že najít jedinou je nemožné.

Tebe ale živí/živilo nejenom psaní. Máš za sebou například moderování pořadu Unzipped na Radiu 1. O co přesně šlo?

Měli jsme s kolegyní Janou Kománkovou takový pořad, kde jsme představovali novou hudbu a hádali se přitom u toho. Bylo to fajn. Ostatně Radio 1 poslouchám od jeho založení a byla pro mě ohromná čest moct tam dělat moderátora a Dje.

Lidé si tě mohou pamatovat také jako moderátora talk show Pražení na TV Metropol. Jak tuhle zkušenost hodnotíš? Chtěl by ses v budoucnu zapojit do podobného projektu?

Bylo to skvělé. Mohl jsem mluvit s lidma a přitom museli oni chodit za mnou a já jen seděl na gauči ve studiu. Vrchol dokonalosti. Určitě něco podobného ještě chci zkusit. Bude to těžké, ale uvidíme.

Luděk Staněk a Jaromír Bosák v pořadu Pražení na TV Metropol

Kde se cítíš nejlépe - před televizní kamerou, za mikrofonem v rádiu nebo jen sám s klávesnicí a texťákem?

Všechno má svoje. Je fajn mluvit před kamerou s lidma a nemuset to pak přepisovat do textu Zároveň na texťáku je dobré, že z každého rozhovoru můžeš nakonec vyjít chytřejší, než opravdu jsi. Rádio mě baví, jen když v něm můžu s někým mluvit nebo pouštět hudbu, kterou si vyberu. 

Máš vlastně nějakou reálnou pracovní zkušenost mimo mediální sféru?

Jasně. Měl jsem mraky brigád - párkrát na stavbě jako mladej, prodával jsem noviny, v továrně na šampony lepil nálepky na plastový lahvičky… V Belgii jsem dělal  pár dní instalatéra. Bylo toho víc.

Aby byl člověk společensky, politicky a kulturně gramotný, jaké weby by měl na denní bázi sledovat?

Asi nejde ani tak o to jaké konkrétně, ale spíš jaký mix. Noviny byly dobré v tom, že ti dávaly průřez mnoha oblastmi lidské činnosti, zprávy z domova, ze zahraničí, ze sportu. Což se snažím dodržovat. Sleduju denně přes twitter zprávy z asi šesti světových webů - Guardian, Telegraph a Mail v Anglii, Spiegel v Německu, CNN v Americe, plus Salon, Gawker a další weby. Pár politických blogů. V Čechách z povahy své práce všechno, absolutně výborný je třeba Final Word, což je denní politicko-ekonomický blog Erika Besta v češtině a angličtině. Pak několik blogů o Arsenalu a pokerové portály, abych se udržoval v obraze. Jednou za čas pak projíždím fóra na témata, která mě zajímají.

Osud tomu chtěl, abys byl v pokerové komunitě až druhým nejznámějším novinářem. Jak vnímáš současnou mediální pozici Pavla Novotného a bulvární odvětví jako takové?

Já myslím, že to, co dokázal, je fascinující. Je na něm vidět, že to miluje a i když mám občas dojem, že mu dochází dech a měl by se trochu zastavit a věci promyslet, jemu to prostě takhle vyhovuje. Každopádně to umí a jeho pracovní nasazení je imponující. Jeho život bych nechtěl ani na minutu, ale zároveň mě fascinuje a závidím mu, jak to, co umí, dokáže dokonale využít...

Postrádali jste v první části povídání o pokerových tématech? Ve druhé si jich užijete až do sytosti - Luděk se rovzpomíná na prvopočátky svého komentování, poskytne detailní analýzu profesionality pánů Stapletona a Hartigana a dotkne se všech důležitých pokerových kauz, které médii v letošním roce proběhly. Mluvit se bude také o fotbale, módě a mnohém dalším.