Barry Greenstein zpovídá Phila Iveyho: Že u stolů nemluvím? To je součást strategie

• První část: Jak se udržet v mentální kondici?

Barry Greenstein: Myslím, že jednou z velmi důležitých vlastností inteligentních osob je zájem o učení se nových věcí. A to je něco, co tobě nikdy nechybělo.

Phil Ivey: Udržování zájmu, chuť se vzdělávat a učit se nové věci vždy byly velkou součástí mého života. Problémem ale je, že když se o něco začnu zajímat, tak se do toho opravdu ponořím. Když si například zapnu nějakou videohru, musím si nastavit budík, jinak ji totiž budu hrát celý den. Můj život je teď o rovnováze, snažím se žít vyrovnaně, ale to vyžaduje určitou disciplínu. Když se například rozhodnu jít hrát golf, vezmu si na to dny volna.

BG: Když jsi s golfem začínal naposledy, vstával jsi celý rok v 6:30.

PI: No, první rok v golfu jsem prohrál milion a půl.

Převrácená podpora od dědečka

PI (už opět o pokeru): Bývalo to pro mě tak intenzivní. Chtěl jsem vyhrát tak moc, že jsem věnoval pozornost každému jednotlivému detailu a všemu, co se ve hře dělo. Opravdu tvrdě jsem se snažil soustředit. A až ve fázi, kdy už jsem se nesnažil tak naplno, mi došlo, jak moc jsem se snažil.

BG: Ano, pracoval jsi opravdu tvrdě.

PI: Ne, snažil se. Přímo u stolů; dával jsem pozor, byl duchapřítomný, snažil se zvítězit, měl jsem ten drive. Takových lidí zase tolik neuvidíš.

BG: To je pravda. Vždyť lidé si povídali o stare (zírání) Phila Iveyho a věděli, jak intenzivně to prožíváš.

PI: Hodně věcí jsem považoval za samozřejmé, jako porozumění lidským energiím nebo řeči těl. Já to prostě věděl intuitivně.

BG: Prakticky v čemkoli, v čem ses rozhodl stát dobrým, ses dobrým i stal. Tvůj tatínek byl boxer, takže jsi v sobě měl tu nezdolatelnou houževnatost. Ale na druhou stranu, tvůj dědeček Bud byl velmi uznávanou osobou...

PI (s úsměvem): Ano, byl to prezident NAACP (National Association for the Advancement of Colored People, v roce 1909 založená lidskoprávní organizace zaměřující se na obranu práv Afroameričanů) v Union County, byl policejním důstojníkem, seděl v loterijní komisi.

BG: Když nad tím přemýšlím, vždycky jsem se na tebe koukal tak, že v sobě máš onu odolnost z tatínkovy strany a také tu empatickou schopnost pochopit lidi z maminčiny strany, skrze dědečka. To z tebe udělalo perfektní osobnost pro to, aby ses stal dobrým pokerovým hráčem.

PI: Můj táta mi říkával: „Nečůrej mi na obličej a neříkej, že prší.“ Měl nějaké dobré ready, dobře věděl, kdy mu lžu. Možná to tedy mám po tátovi.

BG: Ale kredit bych určitě dal i tvému dědovi, protože se do lidí dokázal vcítit.

PI: Ano, ano, můj dědeček se do lidí opravdu dokázal vcítit, a taky věděl, když ho někdo tahá za nos. Všichni byli proti tomu, abych hrál poker. Celá moje rodina. Poker se dostal do televize, až když mi bylo nějakých 24, 25 let. Samozřejmě tam tedy býval už dřív, ale ještě nešlo o nic vážného. Všichni tedy byli proti mému hraní a měli mi k tomu co říct. Jediný, kdo byl pro, byl můj dědeček, protože byl dost chytrý na to, aby řekl: „Kdybych ti to zakázal, tak vím, že to tím spíš uděláš. Takže tě prostě raději budu podporovat.“ Tak ten byl jediný. Ale ve skutečnosti to pro mě bylo dobře, protože čím víc lidí mi říkalo, že to nedokážu, tím víc jsem jim chtěl ukázat, jak se mýlí. Bylo to skoro tak, že to musím udělat.

Radost z vyhraných turnajů? Neznám

PI: Když nastoupím do turnaje a vyhraju ho, na konci cítím takovou úlevu. Nikdy jsem vlastně nezažil radost.

BG: Souhlasím. Souhlasím na 100 %, protože očekáváš vítězství. Částí toho všeho je, že to vítězství očekáváš.

PI: Nedávno jsem vyhrál Short Deck turnaj v Soči ($50k Short Deck event během Millions Sochi SHRS za $856.050), docela dlouhou dobu jsem předtím nehrál. Přes FaceTime jsem si zavolal s přítelkyní, ten okamžik s ní jsem si užil. Vědomě jsem učinil rozhodnutí, že si to užiji. A to je velkou součástí mého růstu, protože já už nechci být tím, komu nikdy nic nestačí. K tomu už se nechci vracet; už nechci hrát šestnáct hodin denně a neprožívat u toho radost ze hry, mít všechna ta velká očekávání a když pak skutečně vyhraji, tak cítit jenom úlevu.

BG: Tak to prostě je.

PI: Je, ale můžete to změnit. Například: po mém vítězství jsem se přes FaceTime bavil s mně blízkými lidmi, probírali jsme to a já se začal cítit dobře. Myslím, že to ve mně probudilo radost, protože jsem tu radost pronásledoval.

Co by Phil řekl svému mladšímu já?

PI: Řekl bych mu, že komu je mnoho dáno, od toho se mnohé očekává. A aby se probral. Čas je cenný a existuje spousta dobrých věcí, které by mohl dělat. Oproti některým věcem, které tehdy dělal, by toho v životě udělal mnoho lepšího a pozitivnějšího. Ale i přes všechno řečené bych vůbec nic neměnil.

BG: Myslím, že lidé rozumějí tomu, že Phil má opravdu dobrý smysl pro humor a je zábavným společníkem a přítelem...

PI: Barry, sedím tady.

BG: ...ale v pokerových situacích býval velmi rezervovaný. Jako by úmyslně schovával svou osobnost. Jediní, kteří znali opravdového Phila, byli jeho blízcí přátelé - a pro ně byl zcela odlišnou osobou, než na veřejnosti. Hodně lidí štvalo, že jsi tak tichý, že se jim neukážeš.

PI: Těm lidem už ale nedošlo, že tohle bylo součástí mé strategie. Když se chráníš a nějak moc nemluvíš, nutíš se ostatní cítit nepříjemně. A když se cítí nepříjemně, hrají hůř.

BG: To mi připomnělo, jak jsi se poprvé dostal do November Nine. Řekl jsi: „Chystám se rozpoutat něco, co nikdy předtím neviděli. Mluvení.“ Ale nakonec jsi to neudělal.

PI: Ale přemýšlel jsem o tom.

BG: Ale měli vidět tu úplně obrácenou stranu, Phila Iveyho s trash talkem.

PI: Mám to v sobě, jen to příliš... Buď musím toho člověka mít opravdu rád, nebo ho naopak opravdu, opravdu nemít rád.

BG: Dobrá, se mnou jsi to tak udělal, zkusím se zamyslet, do které kategorie patřím já.

Greenstein & Ivey: Druhá část rozhovoru

Táhneme za jeden provaz. Nová facebooková stránka Pokerman CZ / SK světem pokeru provede všechny české i slovenské fanoušky.