Zamavosti ze světa pokerového stakingu

V letošní prestižní anketě Power 20 největšího pokerového magazínu Bluff se mezi dvacítkou nejmocnějších lidí v pokerovém byznysu objevila i jména Eric Haber a Cliff Josephy. Toto duo pokerových profesionálů se do výběru dostalo proto, že stojí za velmi úspěšnou „stájí profesionálních hráčů“, která působí v oblasti pokerového stakingu.

Co je to pokerový staking

Staking neboli backing je v podstatě investiční činnost, při níž investor (staker resp. backer) investuje do hráče (stakehorse resp. backee) tím, že mu platí buy-iny do turnajů. Za tuto investici mu náleží v případě úspěchu hráče určité procento z výhry. V rámci nejběžnějšího turnajového backingu získává investor 50 procent z výhry, v případě že hráčovi zaplatí plný buy-in (při 50 procentní investici do buy-inu má obvykle investor 25 procent z výhry). Stakingová ujednání mohou mít samozřejmě různé podmínky, neboť všechno vždy záleží na konkrétním vztahu backer vs. backee. Při krátkodobých ujednáních (short-term staking dealech) dochází obvykle k procentnímu navýšení na straně investora (např. 60-70 %). Typický turnajový backing deal bývá označen jako 50/50 with makeup – termín makeup (často také cake ) se týká modelu ujednání, v němž se vrací investorovi ještě před rozdělením zisku náklady na buy-iny. Například, dohoda o backingu může platit v rámci 12 turnajů s buy-inem 10.000 dolarů, čili v tom případě je make up částka $120.000 – v případě tedy, že hráč bude brát $240.000 jako první peníze až v 11. turnaji, rozdělí si backer a backee pouze zbylou částku $120.000, neboť uvedený make up v hodnotě 120.000 náleží investorovi.

V rámci jednoho turnaje se často jedná i o investice do několika hráčů – například investorské duo Josephy/Haber mělo vloni v rámci ME WSOP ve hře údajně mnoho desítek hráčů.

Staking a pokerová etika

V souvislosti s pokerovým backingem bývá často přetřásána otázka, zda nejsou takové dohody neetické nebo dokonce na hranici legality. Jde totiž o to, že často mohou investoři čili backers hrát ve stejném turnaji jako jejich koně resp. stakehorses. Potom samozřejmě může viset ve vzduchu případná soft hra nebo dokonce collusion. K této problematice se onehdy vyjádřil například Erick Lindgren, který již mnohokrát hrál turnaj, v němž dotoval své stakehorses (např. Josh Arieha, Gavina Smitha nebo Billa Edlera), takto: „Klidně projdu detektorem lži – mě totiž můžete věřit, že mě při turnaji vůbec nezajímá, jak si třeba u mého stolu vedou mí koně. Ta investice s nimi již byla dokončena, já se o ně nestarám a nemíním třeba vůči nim nějak přizpůsobovat svou hru. Mám zájem je porazit, stejně jako ostatní hráče, takže je možné říci, že jdu po jejich žetonech úplně normálně, jako kdybych je vůbec neznal. Mně je to jedno, protože já chci vždy získat žetony od každého hráče.“

Lindgrenova slova se sice hezky poslouchají, ale jak tvrdí v této souvislosti třeba Casey Kastle, je těžko uvěřitelné, že by obecně byli backers tak imunní vůči zohledňování svého byznysu. Kastle v této souvislosti přímo říká: „Někdo mi klidně může tvrdit, že hraje stejnou hru u stolu i proti svým koňům, ale já tomu prostě nevěřím, protože to není vůbec jednoduché. Já bych zkrátka backing nikdy neprovozoval právě z důvodu pokerové etiky, protože já se snažím hrát vždycky absolutně férově.“ Stejný případ jako Castle je například Barry Greenstein, který neprovozuje backing právě z etických důvodů. Greenstein v souvislosti s backingem říká ještě dokonce následující: „Jestliže není někdo schopný vydělat si pokerem na buy-in, tak bych ho ohodnotil jako neschopného hráče – pak ale nevidím důvod, proč bych někoho takového měl stakovat…“.

Staking jako výnosný byznys nebo naopak

Staking ovšem navzdory tomu co říká Greenstein bude v turnajích existovat, neboť stále budou existovat na tento byznys naladění hráči-investoři, kteří mají svoji podnikatelskou filozofii. Ti se k celé problematice staví jako „dostihoví sázkaři“, kteří zkrátka sázejí na ty svoje koně. Někdy se může jednat opravdu o výnosný byznys, zvlášť když máte štěstí a šťastnou ruku při výběru koní.

Takové štěstí měli například Erik Seidel s Johnem Juandou, když v roce 2005 dotovali Mikea Matusowa v Main Eventu WSOP – jejich kůň se jim odvděčil konečným 9. místem, které bylo tehdy ohodnoceno rovným miliónem.

Seidelovi a Juandovi se tedy při stakingu dařilo podobně jako Billymu Baxterovi, jenž osm let předtím dotoval pozdějšího šampióna Stu Ungara, jenž získal také milión.

Dalším příkladem úspěšného backingu může být byznys, který udělal v roce 2004 Erick Lindgren s Josem Ariehem – Arieh skončil v Main Eventu na čtvrtém místě a vydělal tedy částku 2.500.000 dolarů.

Na britských ostrovech je proslulým a úspěšným backerem především bývalý dostihový bookie Neil Channing, který měl například do roku 2008 ve své stáji 15 špičkových hráčů (byli mezi nimi mj. Dave Colclough, Praz Bansi, Surinder Sunar, Sunny Chattha, Jeff Kimber a další). Channing byl například dvakrát velmi úspěšný při backingu Jamese Akenheada. V roce 2008 unikl Akenheadovi v Las Vegas o vlas náramek v turnaji $1,5k NLHE a Channing z toho jako backer vytěžil více než 260.000 dolarů. Ještě úspěšnější byl potom Channing s tímto koněm v roce 2009 v rámci ME WSOP – Akenhead mu tehdy díky devátému místu vydělal 315.900 dolarů. Skvělou zkušenost udělal Channing také s dalším koněm, jímž byl v roce 2008 Marty Smyth – Smyth vyhrál v Las Vegas světový šampionát WSOP v PLO, což Channingovi zase vyneslo částku 190.000 dolarů. Současný v rekord v jednotlivém úspěšném backingu drží duo profesionálů Cliff Josephy&Eric Haber, kterým kůň -šampión jménem Joe Cada vydělal předloni částku 4.250.000 dolarů.

Pokerový backing nemusí být ale často výnosnou záležitostí, spíše naopak. O tom ví své třeba Ted Forrest, mezi jehož koně patřila například jména jako Cyndy Violette nebo Layne Flack. Forrest přímo k backingu říká: „Já jsem až na několik výjimek moc šťastnou ruku při výběru hráčských koní neměl a v podstatě jsem na backingu hodně prodělal. Vlastně co já vím, tak znám jen pár profesionálů, kterým se backing někdy výrazně podařil – byl to například Phil Ivey nebo Daniel Negreanu. V podstatě si ale myslím, že těch šťastných investorů moc není, čili že backing je většinou prodělečnou záležitostí.“ Ted Forrest prý zkrátka nemá při backingu štěstí a v podstatě by uvítal, kdyby byl zakázán, neboť k němu i navzdory špatným zkušenostem jako hráč stále inklinuje. Backing ale samozřejmě, jak říká třeba Billy Baxter, nejde zakázat, neboť ho nikdo nemůže mít pod kontrolou a tudíž se s ním budeme setkávat na velkých turnajích stále častěji.