Sam "SamSquid" Grafton: Střet generací

Kdo je Sam Grafton?

Sam "SamSquid" Grafton je dalším výrazným produktem britské pokerové školy. Do povědomí komunity se zapsal v roce 2012, kdy nejprve získal bezmála $190.000 za třetí příčku v jednom z $2k NL Hold'em eventů konaných v rámci PokerStars Spring Championship of Online Poker a na tento výsledek o několik měsíců později navázal titulem na Grosvenor UK Poker Tour London, kde si přilepšil o $163.953. Hodnota jeho celkových turnajových výher v online turnajích aktuálně činí $2.492.232, přičemž výše jeho čistého profitu v jednotlivých hernách nabízí rovněž zajímavá čísla:

• PokerStars $455.613
• Full Tilt Poker $204.196
• Party Poker $70.570

V reakci na rozhovor Joe Hachema, který vznikl v průběhu letošní Aussie Millions, toho už bylo napsáno i vyřčeno mnoho. Daniel Negreanu a Phil Galfond, dvě osobnosti, jejichž názory mají vždy velkou váhu, na toto téma reagovali velice obsáhle a vznikla také celá řada dalších článků, které byly inspirovány Hachemovými názory. Zdá se, že se lidé upřímně obávají, zda má současná skupina elitních profesionálů schopnost inspirovat budoucí generace pokerových hráčů, řeší jejich chování za živými i online stoly a straší je budoucí vývoj pokeru v případě, že se kultura současné komunity nezmění. I já přispěju svojí troškou do mlýna.

Hachem, Negreanu - a v menší míře také Galfond - se shodli na tom, že profesionálové ze staré školy, kteří účinkovali v pořadech typu High Stakes Poker či ve starých přenosech turnajů WPT z dob pokerového boomu, byli pro diváky atraktivnější, než generace, jež následovala. S tímto bych si dovolil nesouhlasit. Myslím si totiž, že mnoho návyků (ne-li všechny), pro které jsou v současné době internetoví hráči tolik shazováni, jsou převzaty od těch největších osobností Hachemovy a Negreanovy generace. Chování celé této generace je totiž utvořeno přesně na základě vystupování, které převzali od těch nejúspěšnějších osobností éry pokerového "boomu".

Vzpomeňme si třeba na Phila Iveyho, jak ve své černé mikině s kapucí v roce 2005 pouze s Q-high rebluffoval Paula Jacksona na Monte Carlo Million. Nebyla snad jeho odvaha, kontrola hry a dokonce jeho absolutní klid to, co nám zvedalo tepovou frekvenci do vysokých hodnot? Stejně jako mladí internetoví hráči, kteří se ho snaží napodobit, s pokerem začal ve velmi brzkém věku. Všichni vědí, že navštěvoval kasina s padělaným dokladem totožnosti a kvůli svým dlouhým session dostal přezdívku "No Home Jerome". Tyhle staré přenosy z turnajů WSOP neobohatil nějakým zajímavým životním příběhem - jak by také mohl, když předcházející roky strávil zdokonalováním své hry? Iveyho téměř klášterní oddanost hře je důležitou součástí jeho odkazu pro budoucí generace. Navíc, černá mikina s kapucí, kterou Ivey nosil v Monte Carlu, spolu s přítomností Phila "The Unabomber" Laaka, byla základním stavebním kamenem jejich budoucí - nyní již klesající -  popularity za pokerovými stoly. I v současné době ale hráči stále přebírají některé prvky Iveyho hry. Řada předních mladých profesionálů se snaží napodobovat jeho charakteristický pronikavý pohled, jenž byl dlouhou dobu kritizován jako zastaralé divadélko, aby tak vyvedli z míry své soupeře a získali nějaké informace.

Phil Hellmuth také vykazuje několik znaků, které jsou údajně výmyslem internetové generace. Stejně jako oni začal s pokerem ve velice brzkém věku a byl vnímán jako namyšlený mladík. U stolu často probíral strategii (což podle Hachema do pokeru vnesli internetoví hráči) a dokonce zašel tak daleko, že své znalosti začal využívat jako prostředek pro verbální útoky vůči slabším hráčům. Nebo například takový Chris "Jesus" Ferguson, jenž nyní v komunitě platí za vyvrhela. I on býval kdysi miláčkem veřejnosti a nikdo si nedovolil kritizovat jeho klidné a analytické chování. Místo toho byl za svůj přístup chválen. Široké veřejnosti totiž ukazoval, že poker vyžaduje koncentraci a důkladné přemýšlení, díky čemuž lze být považován za určitý druh sportu.

Co se snažím říci je to, že pokerové hvězdy minulé dekády neměly nějaké výrazné schopnosti, které by dnešní generaci chyběly nebo byly výrazněji prodejné a atraktivní pro veřejnost. Všechno je to o tom, jak je jejich chování prezentováno médii. Z Hellmutha se stal hrdina díky jeho nezměrné soutěživosti, obrovskému talentu a občasné nevrlosti - nezní vám to trochu jako Vanessa Selbst? Phil Ivey byl u stolů až zastrašujícím způsobem robotický a udivoval nesmírně konzistentními výsledky - není takový přece Mike "Timex" McDonald? Máme Kyla Juliuse, Tima Adamse, Jaka Codyho, Melanie Weisner. To všechno jsou obrovské osobnosti a pokud je tak nevnímá veřejnost, je to chyba pokerových médií a marketingových oddělení velkých heren, a ne samotných hráčů. Nastala zvláštní situace, kdy je předním hráčům a novým talentům vnucován jakýsi model chování, po kterém údajně veřejnost touží. Hráči by přitom spíše měli být sami sebou a úkolem médií a marketingových oddělení je poté najít na nich to zajímavé. Možná je to jen tím, že současní pokeroví novináři potřebují více času, peněz a zdrojů, aby se tohle mohlo uskutečnit, ale možné to je. Zdá se, že se PokerStars v poslední době pokouší nějakým způsobem sblížit základnu profesionálů a podniknout zdánlivě jednodušší krok v podobě zaplacení šestimístné sumy Rodgeru Federerovi (Nadalovi w/e), aby si zahrál pár medializovaných SNG turnajů. To je podle mého názoru chyba, protože ten nápad s největší pravděpodobností vyšel z hlavy marketingového pracovníka, jenž se nikdy nedotkl balíčku karet. Hvězdnou auru Federera do pokeru nelze přenést, lidi to jednoduše tolik neuchvátí. Na kurtu je to bůh, ale za pokerovými stoly není o nic více pozoruhodný, než Antonio Esfandiari pobíhající s raketou v ruce.

Potřebujeme inovace ve způsobu, jakým je poker prezentován a investice do lidí, kteří to dělají. Dobrým modelem by mohla být videa, která představují členy PokerStars Team Online. Média musí jít za hráči a pokusit se vykreslit jejich život co možná nejkomplexnějším způsobem. Ne jen to, jak hrají desítky z UTG. Kristy Arnett a Sarah Grant odvádí pro Pokernews skvělou práci, stejně jako Marco Valerio se svými rozhovory z prostor Ria během World Series of Poker, ale stejně pokrývají jen velmi malou část toho, co se v průběhu léta na WSOP děje. Rio v té době doslova překypuje příběhy a velkými osobnostmi, ale vy jako pokeroví fanoušci se dozvíte jen zlomek. Pravda je taková, že se skoro nedozvíte ani to, kolik má váš kamarád žetonů v posledních 18 lidech $5k eventu, ne tak ještě větší podrobnosti.

High Stakes Poker je mnohými považován za určitou předlohu toho, jak by měl vypadat poker v televizi a já přiznávám, že je jednou z věcí, která mě dostala k pokeru. Skvělé na něm bylo to, že zde účinkovala skupina lidí - mnozí z nich se navzájem dobře znali - a kamery sledovaly jejich přirozené chování. Co se snažím říci je to, že televizní společnosti samy identifikovaly, co je na hráčích unikátního z individuálního hlediska i z pohledu celé skupiny a předložily to veřejnosti. Současný televizní model, například "The Big Game" a "The Shark Cage" dělá přesně opak. Odepře pokerovým profesionálům jejich přirozené chování a snaží se poker přeměnit na glorifikovanou kvízovou show.

Každému, kdo se pohybuje ve světě moderního pokeru, je jasné, že současní přední profesionálové mohou být pro veřejnost stejně inspirující, jako generace před nimi. Mě osobně inspirují světoví šampioni jako Pius a Greg, inspirují mě polští, ruští, francouzští a litevští online hráči, kteří se stejně jako já snaží v pokeru prosadit a inspiruje mě, když zjistím, že se za online nickem schovává nějaká milá osoba. Poker mě inspiruje. Jsme stejně pozoruhodný soubor lidí jako v jiných sportech. Pokud spolu bude spolupracovat pokerová komunita i průmysl a budeme naslouchat zkušenostem či zážitkům těch druhých, může poker kvést tak, jak se nám o tom ani nesnilo