Poker jako zaměstnání: je to maraton, ne sprint

Nedávno jsem na 2+2 zahlédl tvrzení jednoho úspěšného HUSNG rega:

"Zaměstnání profesionálního pokerového hráče s sebou nese neuvěřitelně stresující životní styl; je sedavé, asociální a nezdravé. Jsou chvíle, kdy to nesnáším, ale jinak miluji tu svobodu a peníze. Je to pořád mnohem lepší, než všechny ostatní možnosti."

Několik diskutujících k přispěvku okamžitě přilepilo obligátní "+1", což mě donutilo k zamyšlení: je zajímavé, že většina do pokeru skutečně zapálených lidí souhlasí s obsahem o pár řádek výše uvedeného citátu. Zřejmě jde o potvrzení jejich vlastních, osobních zkušeností. Nakonec, proč ne? Proč by se mělo na hraní něčeho, co je ve své podstatě počítačovou hrou, nahlížet jakkoli jinak?

Pokusím se vás zde přesvědčit, že to tak nemusí být. Přijmout zmiňovaný citát za denní chléb pokerové hry a za její základní realitu je obrovskou, zásadní chybou.

Nemůžete se socializovat přes internet, vyskočit z postele jen proto, abyste se znovu, den co den, přilepili ke dvěma monitorům, nemůžete se nestarat o jídelníček a cvičení a jenom čekat, že se za pět let budete válet v bankovkách. Není to realistický scénář. Co víc, právě toto je důvod, proč je na světě jenom velmi málo dlouhodobě úspěšných grinderů.

Mám o tom naprosto jasný obrázek - protože jsem býval to samé v bledě modrém.

Když jsem se vykašlal na školu, abych mohl více soustředění věnovat pokeru, uvědomil jsem si, že ztrácím kontakt s mými přáteli mimo poker, většina z nich mé kroky buď nechápala, nebo neschvalovala. Svůj volný čas jsem téměř systematicky vkládal do grindu, přemýšlení o grindu, promýšlení strategií, etc.. Stačilo jen několik málo let, aby se z pokeru, mého hobby, vyvinul styl života, kterému jsem podřizoval naprosto všechno.

Obecné schema: Hráč konečně ochutnává úspěch -> začíná vydělávat slušné peníze -> přijímá myšlenku, že za to vše vděčí svému sedavému, nezdravému a stresujícímu životnímu stylu.

Není schopen si uvědomit, že jeho úspěch i peníze se dostavily i přes jeho špatný životný styl, ne kvůli němu. Netuší, že by všechno mohlo fungovat lépe - vždyť vydělává peníze, o kterých se mu nikdy nesnilo...

Tím, že se neustále žene za dalším dollarem a žije svůj život jako jednu nekončící session, riskuje, že se jednoho krásného dne probudí se zjištěním, že už ho poker vlastně vůbec nebaví. A co potom? Jak se z individua, které si sezením v trenkách před obrazovkou ročně vydělá dvě mega, znovu stane skutečný člověk?

Průměrný hráč je dnes schopnější, než kdy předtím. Když konečně vylezete vaši osmitisícovku, začnete si myslet, že "už to máte," a kvůli špatným návykům polevíte, hra vás dožene, to si pište. Najednou vám bude úspěch, kterého jste si plnými doušky užívali ještě před několika málo měsíci, v uších znít jen jako rajská hudba. Místo něj na dveře klepou dlouhé break even měsíce, přechody na nižší levely, údiv nad vším, co se pokazilo. A hlavně kdy a kde. Nezanedbatelný počet regulárů, kteří nedávno hráli tři-, pětistovkové turnaje, teď nemůžou hrát ani stodesítky. Mluvím o hráčích s parádními Sharkscope grafy, které často zabíhaly hodně hluboko do sedmiciferných částek.

V dnešním kontextu jsou absolutně bezvýznamní. Stále se někde potloukají, bez síly se ve velkém vrátit, bez odvahy odejít. Smutné.

Jak do této pasti nespadnout?

Jak zůstat namotivován? Jak se udržet na trati?

Zhruba jeden a půl roku dozadu jsem se dostal do zvláštní situace. Uvědomil jsem si, že ačkoli mi hraní vydělává velmi solidní peníze, nejsem šťastný. Cítil jsem, že mi něco důležitého chybí. Už jsem nebyl Greg Tiller, který rád hraje poker. Byl jsem Greg Tiller, pokerový hráč; 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Tehdy mi bylo šestadvacet a na mou mysl se draly velmi nepříjemné otázky...

Je tohle to, co od života chci? Mohl bych teď uvažovat o vážném vztahu? O rodině? Je vůbec možné mezi pokerem a skutečným životem nastolit rovnováhu?

Uvědomil jsem si, že chci poker hrát i nadále. Jen mu už podruhé nepředám otěže svého života. Bylo třeba naučit se separovat hru od života, ve hře se stále zlepšovat a život prostě žít. Bylo třeba přijít na způsob, jak snížit počet hodin u stolu a hru radikálně zefektivnit.

Začal jsem provádět bambilion drobností s jediným cílem: vylepšit svůj stávající přístup. Do deníčku jsem si vždy podrobně zaznamenal vše, co jsem ten či onen den dělal, abych se dopátral, jaké vzorce chování vedou k neúspěchu a jaké vedou opačným směrem. Během tohoto dlouhotrvajícího procesu padly některé nápady na úrodnou půdu, většina z nich ale nefungovala. Nakonec jsem došel k závěru, že jedna z věcí, které na "pokerovém životě" lákají spoustu hráčů - absence jasného plánu a každodenních povinností - často hraje velmi důležitou roli v příbězích o pokerových pádech a neúspěších...

Rozhodl jsem se tedy vzít vše do vlastních rukou. Na pomoc jsem si povolal Jareda Tendlera, duševního kouče. Postupem času se ukázalo, že šlo o jednu z nejlepších investic v mém dosavadním životě vůbec. Nejdůležitější věcí, kterou jsem se od Jareda naučil, byl pro mne koncept "duševního svalu".

Líbí se mi tento příměr: Jdete-li do posilovny zvedat váhu, tak se nejprve rozcvičíte a rozehřejete. Až pak je čas na tvrdou dřinu, která vám vyřídí svaly a po které se vyčerpaní vracíte domů. Další den nebo dva pak dáte tělu příležitost se zregenerovat, zesílit. Když se pak znovu objevíte v posilovně, vše vám najednou přijde o něco snazší než minule.

Jared chtěl, ať si duševní sval představím přesně takto - jako něco, co potřebuje před samotným výkonem rozehřát, uvolnit, a co si po výkonu žádá čas na odpočinek a regeneraci. Není jednoduše možné každý den fungovat naplno - přesně tak, jako není možné každý den chodit na bench press. Nepotkáte hráče, kteří grindí denodenně, po několik let, a jsou stále úspěšní - to se prostě nestává. Pokud chcete, aby vaše kariéra přežila první rok, dva, potřebujete plán.

Rozhodl jsem se rozbít můj dosavadní týdenní plán. Měsíc je dlouhá doba, mějte to na paměti. Stanovit si měsíční cíle je důležité, stejně důležité jsou ale i cíle krátkodobé, méně result oriented.

Předkládám vám plán mého pracovního týdne. Já sám jej chápu jako časové schema duševního sportovce, které mi pomáhá udržet si náskok nad soupeři.

Pondělí

Můj volný den. V pondělky se počítači obloukem vyhýbám, dostávám se z minulého týdne. Věnuji se jiným činnostem a na poker téměř vůbec nemyslím. Nebojte se oněch "jiných činností," není nutné celý den promeditovat, zajít si na pivo s kamarády je naprosto přijatelné - a vlastně to i vřele doporučuji.

Úterý

Můj první den zpět na grindu. V úterý se starám o pracovní záležitosti (coaching, e-maily), prohlédnu si videa, něco prostuduji... Stanovím si týdenní objem, pro ilustraci třeba 250 her, a odehraju z něj deset, patnáct procent. Jde o den zahřívací, takže hraju většinou pouze jeden stůl, plně soustředěn na herní rozhodnutí. Bylo by koneckonců přehnané očekávat, že si po dvou volných dnech zase sednu do křesla a pohodlně rozjedu tři stoly na nejvyšších stakes. Chci svůj mentální sval uvolnit, abych mu další dny mohl dát co proto.

Středa

Stále ještě nejedu na plný výkon, část dne opět studuji nebo učím. Je mi jasné, že ne každý čtenář tohoto článku je profesionální hráč, nebo dokonce kouč. Těmto lidem doporučuji využít čas k vyřízení běžných starostí a povinností (papírování, telefonátů...) - tak, aby další dny mohly být už jen o pokeru. Za úterý se snažím odehrát 15-20% týdenního objemu. Obvykle na dvou stolech.

Čtvrtek – Neděle

Mé nejproduktivnější dny. Od čtvrtka do neděle si každý den kladu za cíl odehrát 20-25% týdenní kvóty.

Vtip mého týdenního plánu je v tom, že když se mi každý den podaří odehrát 100% stanovené "denní dávky," tak mám hotovo už v sobotu, a neděli mám volnou - hezká zdravá krátkodobá motivace. Nejdůležitějším přínosem takového rozvrhu je však jeho flexibilita: pokud kdykoli během týdne cítím, že nehraju A-game, nebo že bych potřeboval delší přestávku, než obvykle, můžu se pokusit odehrát alespoň denní minimum. Na neděli mi tak zůstane 15-20% her.

Díky takovému pracovnímu plánu teď ostatní ví, na čem jsou. Mé přítelkyni se to líbí, protože teď ví, že jsou dny, kdy budu mít mnohem méně práce než obvykle. Netrápí mě plánování, klidně si zajdu na večeři s rodinou, která se koná za dva týdny - v minulosti by mě neustále pronásledovala otázka: "Ale co když bude právě tehdy fakt parádní akce?"

Logicky nedoporučuji, abyste několik předcházejících odstavců jen slepě kopírovali; můj plán je šitý přesně na míru, je optimalizován pro mou specializaci - HUSNG, a promítají se do něj mé osobní potřeby. Na každý pád však věřím, že jakýkoli pokerový hráč může (a měl by) postupem času objevit takovou verzi "rozvrhu hodin," která mu bude plně vyhovovat. Řekl bych, že jde o jedno z nejvíce EV+ rozhodnutí, které můžete vykonat.

Základní myšlenka takového plánu je zjevná. Zahřejete se, tvrdě pracujete, odpočíváte. A znova. Čas, který si vyhradíte na nepokerové aktivity vám dodá odvahu se socializovat, žít aktivní život. A zabrání vyhoření. Budete již vědět, že dny bez pokeru jsou stejně důležité, jako dny na grindu, protože abyste se vrátili silnější, je třeba dát do pořádku tělo i mysl. A konečně, krátkodobé cíle bez peněžní motivace vám dovolí odpoutat se od toho, jak dobře či špatně se vám v daný okamžik daří.

Jednotlivé dny se od sebe pochopitelně liší. Mnohdy dost podstatně. V době, kdy jsem ještě mohl hrát na PokerStars, ubíhaly některé dny jako voda - býval jsem hotov za čtyři, čtyři a půl hodiny - protože o akci nebyla nouze. Když se mi náhodou povedlo skončit tak brzy, další hraní jsem si preventivně zakázal. V případě, že je po většinu týdne solidní akce - daří se mi a můžu všechno hodně rychle splnit - od toho už raději dávám ruce pryč. Pokušení nahrát si stovku turnajů "do zásoby," může být veliké, ale pamatujte si – počet týdně odehraných turnajů jste si nestanovili bezdůvodně. Jde o odhad množství her, jaké zvládnete odehrát v nejlepší možné kondici.

Množství času stráveného nepřerušeným hraním se od hráče ke hráči liší. Osobně dokážu tři a půl až čtyři hodiny fungovat na vysoké úrovni, ale pak si musím odpočinout. Po návratu odehraju ještě další dvě. Jen vzácně se stane, že ze sebe vymáčknu dvě čtyřhodinové směny. Nechci se flákat, ale snažím se přemýšlet v dlouhodobém měřítku: pokud to tento týden přepísknu, přežiju to, ale ono si to časem svou daň vybere...

Pokoušet se během měsíce zdvojnásobit počet odehraných turnajů (nebo hrát sedmihodinové sessions), neznamená "sebrat se a konečně grindit." Je to sebevražda. Třemi slovy: nemáte mentální sval. A tady je zakopaný pes - proto je tak málo "true stories" o dlouhodobém úspěchu: mnoho grinderů si místo postupného zesílení mentální svaly naprosto odrovná.

Klíč je v důslednosti: živit se pokerem je maraton, ne sprint.

Je přirozené snažit se dosáhnout úspěchu do možná nejrychleji. Ale lidi málo těší rutina, plnění plánu, které ústí v pravidelné a vyrovnané týdenní výsledky. Ne ve formě finanční (týden by byla velmi zkreslená jednotka úspěchu, množství vyhraných dolarů), nýbrž ve formě realisticky zadaných a splněných cílů. Vyšlapejte si cestu vzhůru postupně a buďte ke svým zlepšením opatrní a realističtí. Odds, že budete noví livb112, hovoří spíše proti vám, ale neporovnávejte se s ostatními. Porovnávejte se s nejlepší myslitelnou verzí sebe sama a snažte se jí stát.

Nechci, aby vám z toho všeho vyšlo, že mám perfektně nalinkovaný a velmi konkrétní pokerový plán na příštích pět let. Jsem otevřený všemu, co přijde. Pokeroví hráči (alespoň ti, kteří chtějí přežít), se musí umět adaptovat. Bolestivě o tom dal vědět Černý pátek; pokerové prostředí se neustále mění, někdy velmi nečekaně a zbrkle - a já jsem připraven měnit se s ním. Před pěti měsíci bych například ani nezavadil o hyperturba. Od té doby jsem tvrdě makal, pročetl téměř vše, co jsem považoval za podstatné, prostudoval jsem všechna mersennearyho videa. Nyní značnou část mého turnajového koláče tvoří právě hyperturba.

Skvělá věc na konceptu plánu, jehož črtu jsem se vám snažil předložit, je, že každý jej může vyzkoušet - hned teď - a velmi brzy dosáhnout solidních výsledků. Je až pobuřující, že v záplavě všeho tréninkového materiálu téměř nikde není zmíňěno právě toto. Dle mého názoru jde o největší slabinu průměrného hráče, která zaručuje, že ze sebe nedostane to nejlepší. Průměrný regulár je lepší a lepší, ale tyto špatné návyky jsou stále hluboce zakořeněny. Nehledě na strategický pokrok průměru pokerové populace, její největší část stále podléhá tomuto výsměchu životnímu stylu. Nedovolte, aby se to stalo i vám.

Hodně štěstí,

HokieGreg