Foto: Redakce

Po nějaké době jsem tady zpátky se svým blogem. Opět jsem navštívil pražský Showdown Poker Club, který sídlí na Chodově. A tentokrát jsem si vybral páteční turnaj Super Friday. Byl to poslední únorový pátek, takže nějaké rivery od té doby už zničily pár pokerových snů, ale redakční práce nečeká a k psaní blogu jsem se dostal až teď.

Do Prahy jsem se vydal tentokrát i s ubytováním, abych mohl vyzkoušet plzeňský mok, který v Showdownu čepují.

V prostorách Showdownu se na tento den chystala také nová cashovka s pracovním názvem Šťastňáci a smolaři, ve které si při různých handách, například když vyhrajete pot s K-4 nebo 7-2, vytáhnete kartu, která obsahuje buď pozitivní, nebo negativní akci.

Mohli jste dostat od každého stolu 200 korun, nebo zaplatit každému nějaký ten peníz, případně vás mohli ostatní hráči od stolu vysadit a vy jste museli potupně dál čekat na waiting listu. Chvíli po mém příjezdu a prvních objednávkách na baru se začal marketingový guru Showdownu Marek hroutit pod čím dál větším počtem omluvenek do připravované cash game.

Opět se potvrdilo, že pokeroví hráči nepatří mezi nejspolehlivější partu lidí na širém světě. Nakonec se povedlo dát stůl dohromady a jak jsem průběžně celý večer přihlížel, případně slyšel podle halekání a hlasitého smíchu, při prvním vydání této zajímavé cash game bylo zábavy až dost.

Ale to předbíháme. Po doplnění vitamínu B, který mi po cestě autem do Prahy a po srážce s moderní technikou při check-inu na hotelu opravdu chyběl, jsem naskočil do pravidelného pátečního pokerového klání za stoly Showdown Poker Clubu, nesoucího vcelku výstižný název Super Friday.

Ano, pořadatelé měli pravdu, byl to super strávený páteční večer. Buy-in činil 700 + 100 Kč a hrálo se o garanci 100 000 korun. Nálada u stolu byla od začátku bojovná, ale příjemná.

Objevil jsem nějaké staré známé tváře, dokonce i tváře, které mi sice byly povědomé, ale bylo třeba nějakého společného úsilí, abychom se dobrali k tomu, za jakými pokerovými stoly jsme se to v minulosti potkávali.

Seděl jsem na seatu číslo 4, což se ukázalo jako zajímavé místo, protože fluktuace mých sousedů po levé ruce byla vskutku nevídaná. Na místě, kde stála židle seatu 5, bylo zřejmě v minulosti nějaké keltské pohřebiště, nebo se tam stala opravdu zlá a nepěkná věc.

S hráči, kteří si na toto prokleté místo postupně sedali, jsme se v průběhu času už blíže neseznamovali, protože to na tu chvilku ani nemělo cenu. Střídali se totiž jako sochy na orloji před zraky japonských turistů.

Došlo to tak daleko, že ostatní hráči veseleji dorovnávali all-iny nešťastníků sedících přímo proti dealerovi, protože frajer na pětce to prostě nemohl vytočit.

Na tomto veselém stolečku jsem bez nějakých větších výkyvů vydržel až do konce late regu a se slušným stackem bohužel následně započal svůj turistický výlet po krásách pokerových stolů a placení velkých povinných sázek.

Ano, zase ve smůle. Ihned po prvním přesazení jsem šel na velký blind, po pár hrách se náš stůl rozpadl a já zase putoval pokerovou planinou Showdown Poker Clubu přímo na další big blind. Na posledním stole se můj stack jen vytrvale menšil, než jsem s párem dam narazil do setu trojek legendy Showdownu, paní Heleny.

Z turnaje jsem byl tedy vyprovázen kolem 20. místa. Chvilku jsem okukoval kasinový Ultimate Texas Hold’em, jehož pravidla mi byla vždy cizí, a ani tentokrát jsem se nepřiblížil k tomu, abych je pochopil.

Usedl jsem tedy na cash game 10/30, kde byl po většinu večera plný stůl a hrálo se zdravě agresivně. Nenechte se mást relativně nízkými blindy. Poty byly tučné a hráči kreativní.

Navíc se v mnou nezjištěných intervalech hrály PLO double board bomb poty, kterých jsem se s dovolením neúčastnil, protože jsem líný na počty i v NLH, natož počítat PLO kombinace na dvou boardech, ale podle odezvy u spolustolovníků je to i v Showdownu oblíbená kratochvíle.

Naším stolem se táhla ještě jedna červená nit, tedy vlastně červeno-bílá. U stolu byla přesila fanoušků pražské Slavie, kteří nevynechali jedinou příležitost ke konfrontaci s, tuším, jediným sparťanem u stolu.

Já jako fanoušek největší hříčky přírody, tedy Slovanu Liberec, zamyslete se nad tím, že se klub z historicky německého města jmenuje zrovna Slovan, jsem vůbec nikoho nezajímal, takže fotbalové štengrování šlo mimo mě.

Vydržel jsem cca do třetí ranní a poté jsem spokojeně s někým z divokého východu za volantem Uberu vyrazil na hotel. Do Showdownu se určitě zase vypravím a když budete hodní, možná o tom i znovu napíšu.