Antonio Esfandiari: Kdy už pouze život pokerového hráče přestává stačit

Často se sám sebe ptám, čím to je, že tolik času strávím cestováním? Co mi na turnajovém okruhu přijde tak atraktivní?

Někteří by řekli, že je to kvůli finanční equity a expected value - jiný by si zase mysleli, že mě baví cestování a poznávání nových míst. Podle mě za tím ale stojí touha po uznání. Pokeroví hráči mají extrémně soutěživou povahu a VŠICHNI chtějí, aby jejich soupeři uznávali jejich hru. Všichni chceme tituly. Všichni chceme být vidět. A všichni chceme sponzorské smlouvy.

Z ničeho nic jsem si uvědomil, že jsem cestováním a honbou za opojným pocitem, který se dostaví po vítězství turnaje, strávil už deset let. Ano, když vyhrajete turnaj, je to pocit, jako žádný jiný. Stojí ale ta dočasná euforie za oběť v podobě neustálého cestování? Odpověď se bude patrně lišit člověk od člověka. Já mohu mluvit pouze za sebe a říci, že z toho začínám být už trochu unavený. Vzdal jsem se byť i sebemenší šance na normální život. Je totiž nemožné utvořit si nějakou "rutinu". Nikdy nemohu cvičit jógu třeba třicet dní v kuse. Nemohu se zapsat do kuchařského kurzu (to je něco, co chci dělat už od dětství - popravdě, skoro nikdo třeba neví, že jsem absolvoval školení na kuchařské škole v San Franciscu, protože jsem se v budoucnu chtěl pohybovat v restauračním byznysu). Je pro mě nemožné, abych se cvičením dostal do formy, v jaké bych si přál být. Prostě existuje spousta věcí, které jsou kvůli cestování vyloučeny.

Abych to uvedl na pravou mírou - jsem velice šťastný člověk a v průběhu posledních deseti let jsem podnikl jednu velkou cestu, ze které jsem si užil každičkou minutu. Jednou ale v životě dojdete do bodu, kdy se musíte postavit sám sobě čelem. Myšlenka, že bych se měl dalších deset let honit za tituly, už ve mně nevyvolává pocit štěstí. Jednou nastane chvíle, kdy musíte začít říkat také "ne". Musíte upřednostnit štěstí před slávou.

Po svém triumfu na One Drop, jenž mě katapultoval na první místo žebříčku hráčů s největšími celkovými turnajovými výhrami (mimochodem, myslím si, že si tuhle pozici nezasloužím, protože to byl jeden turnaj, kde jsem porazil jen 47 hráčů), byla ta touha po dalších vítězstvích nejsilnější. Byl jsem v něčem nejlepší na světě a chtěl jsem, aby to tak také zůstalo. Z pozice pokerového hráče mohu říci, že je skvělý pocit být v něčem nejlepší . Proč to nepřiznat na plnou pusu. Miloval jsem to a miluju to i teď. Dospěl jsem ale do bodu, kdy mi dělá větší radost vědomí, že se v životě někam posouvám.

První místo v žebříčku je skvělá věc, ale vyrovná se alespoň vzdáleně narození potomka? Nebojte, žádný ještě na cestě není, ale rozhodně je to v plánu. Jsem ochoten první příčce v nějakém pokerovém žebříčku obětovat čas strávený se svojí rodinou? Určitě existuje nějaká zlatá střední cesta, ale TENHLE svůj konkrétní způsob života musím změnit.

S kufrem v ruce nemůžete žít věčně. A to jsem si teď uvědomil. Už je to sice pár let zpět, ale výhra One Dropu mě donutila zařadit na ten nejvyšší rychlostní stupeň, protože jsem tím získal obrovskou touhu vítězit. Zrovna včera jsem udělal něco, k čemu jsem se odhodlal pravděpodobně poprvé v životě. Zrušil jsem cestu na Floridu, kde se v Hard Rocku hrál turnaj s pětimilionovou garancí. Za posledních deset let si nevybavuji, že bych tohle někdy udělal. Byl jsem o víkendu na výletu s přáteli a když jsem se vrátil domů, nikam se mi nechtělo. Poslední věc, kterou jsem v té chvíli chtěl udělat, bylo nasednout do letadla a plahočit se na další pokerový turnaj. Hlasy v hlavě mi sice našeptávaly garance 5 milionů bla bla bla, ale vždy si prostě najdete nějaký argument, proč se konkrétního eventu zúčastnit. V nějakém bodě musíte říct ne.

Zajímavé je, že kdybych si nepromluvil s Danielem Negreanem, pravděpodobně bych odletěl. Řekl mi, že se rozhodl v roce 2014 méně cestovat a pak byl v těch volných chvílích mnohem šťastnější. Uvnitř jsem to cítil úplně stejně. Rozdíl mezi Danielem a mnou byl ale ten, že to u něj nebyly jen plané řeči. Na Floridu se opravdu nechystal. Tahle konverzace mě inspirovala a já let zrušil. Když jsem se konečně rozhodl a vše odpískal, byl to strašně povzbuzující pocit. Cítil jsem se neskutečně svobodně. Nebyl jsem už jakýmsi rukojmím své kariéry.

Než se nadějete, všichni časem zestárnete. A potom už budete jen starší a starší a starší. Pamatuji si, že jsem si jako teenager říkal, že takhle starý nikdy nebudu. Přál bych si, abych se za tím klukem mohl vrátit a promluvit si s ním, protože jsem teď blíže čtyřicítce, než třicítce! NO DOPRDELE. Strašnou spoustu let jsem tvrdě dřel. Asi je čase se začít více soustředit na věci, které mi přinášejí radost. Je na čase upustit od té neustálé honby za tituly. Neznamená to, že už nebudu cestovat za pokerem, jen to prostě omezím. Rozhodně už nikdy nikam nepojedu, pokud se na to nebudu cítit.

Užívejte si každou oblast svého života co nejvíce to jen půjde. Je vaše kariéra tím, co chcete dělat celý život? Jste šťastní ve svém vztahu? Jste v dostatečné fyzické kondici? Ať už se jedná o cokoliv, PŘESTAŇTE ZTRÁCET ČAS A ZAČNĚTE JEDNAT. Než se nadějete, budete v osmdesáti ležet na smrtelné posteli a litovat něčeho, co jste neudělali. A to je něco, co nechci, aby se mi někdy stalo, přátelé.