Infův zápisník z EPT: Jak se tvoří online reportáže 2

V úvodní části našeho seriálu z prostředí prosincové pražské European Poker Tour jsme se ve vzpomínkách přesunuli do úvodního flightu regionální Eureky, abychom si nastínili, jakým způsobem vlastně vzniká živá textová reportáž, počínaje procesem získávání informací, až po konkrétní specifika takového festivalu. To znamená, že už byste měli mít základní představu, s jakými možnostmi redaktoři operují a co vše je zapotřebí k tomu, aby se z nevzhledné, zdánlivě chaotické a pro druhého člověka často takřka nečitelné změti poznámek na kusu papíru stal onen finální produkt, který předkládáme svým čtenářům. Stejně jako se v daném turnaji postupem času mění podmínky pro hráče u stolu, na jeho vývoj musí správně reagovat také přítomní novináři. Na scénu přichází řada nových proměnných, často ruku v ruce s nečekanými vedlejšími faktory a vy najednou zjišťujete, že možnosti, které jste měli v předchozích dnech, najednou už tak dobře nefungují. A co si budeme povídat, řešit "v přímém přenosu" nastalou složitou situaci, je občas vcelku fuška. Je to vůbec taková pěkná analogie k turnajovému pokeru, protože hraní a reportování toho mají společného více, než je na první pohled patrné. Ostatně, uvidíte sami.

Hned na úvod turnaje jsem se nevyhnul nepříjemnému novinářskému faux pas. Do flightu 1a nastoupil rekordní počet 68 českých hráčů, což nejvíce kvitovali všichni příznivci turnajového pokeru za monitory, fandové Ďáblů z New Jersey a konzultant PokerStars pro Českou a Slovenskou republiku Ondřej Drebota. Z mé pozice to byla samozřejmě jasná výhra, takže to byl souboj neskrývané radosti mezi mnou a Drebem. A protože mi v pubertě na stěně visel plakát s Brodeurem, tenhle rozstřel zřejmě patří mě. Že do druhé části turnaje hustým sítem prošla pouze třináctka Čechů, žádným velkým překvapením nebylo. Mluvit o něm ale rozhodně můžete ve chvíli, kdy se k vám pár chvil do ukončení dne dostane informace, že jako celkový chipleader chipleader do druhé části turnaje postoupil Tomáš Fára. Tedy chlapík, kterému jste v průběhu reportáže věnovali přesně nula příspěvků. Jasně, není možné si přiřadit obličej ke každému českému jménu a údaje o seatingu se vám do ruky často dostanou až ve chvíli, kdy je už velká část stolů rozpuštěna a hráči se nekontrolovatelně rozprchnou po sále, ale taková shoda okolností celkový dojem z reportáže přece jen trochu naruší. Vždy mě zajímalo, co si takový hráč myslí, když má před sebou telefon či jiné mobilní zařízení a zoufale scrolluje celým reportem ve snaze zjistit, jestli už o něm ten trouba z Pokermana konečně něco napsal. Tablet v Tomášových rukou samozřejmě nechyběl, jak jsem se později sám přesvědčil. Na takové myšlenky naštěstí v tom okamžiku nebyl příliš čas. O necelých dvanáct hodin později byl totiž na pořadu dne flight 1b a jestliže jsme doteď mluvili 475hlavém poli, tentokrát se čekala účast dobře nad tisícovku hráčů. A nebyl nikdo, kdo by po zkušenostech z minulého ročníku o takových prognózách pochyboval.

Následujícího poledne se hrálo všude, kde to kapacita kongresového sálu dovolila. A když říkám všude, tak to myslím doslova. Na to, že nemusí stačit ani kapacita hlavního prostoru, byli organizátoři předem připraveni, a tak se rychle zaplnily také dodatečné stoly ve foyer. Těžko říci, nakolik s tím souvisí obliba hráčů nastupovat do turnajů z late registrace, nicméně si nešlo nevšimnout, že i přes tak vysoký počet účastníků probíhala organizace naprosto plynulým způsobem a o nějakém zakopávání mezi stoly nebo o prodírání se valícími se davy v předsálí nemohla být řeč. Ve srovnání třeba s World Series of Poker vše působilo mnohem plynulejším dojmem. Na dlouho se ale jednalo o jedinou pozitivní zprávu. Když jste postaveni před podobnou situaci, jako první před vámi stojí úkol zmapovat si českou prezenci v turnaji, přičemž je nutné zvolit co možná nejefektivnější trasu sálem. Přestože jsem koridory volil vcelku obratně, cesta tam a zase nazpět kýžený efekt nepřinesla. Čti nenašel jsem nikoho. Mírně nesvůj jsem zamířil do předsálí, kde se naštěstí na ploše několika metrů čtverečních shlukla pětice našich, v čele s Michalem Mrakešem, přičemž právě on byl k mému štěstí zrovna ve 5betu, takže jsem mohl diazepam znovu strčit do kapsy a jít konečně napsat nějaký smysluplný příspěvek.

Zdaleka však nebylo vyhráno, protože když se pole začalo po několika desítkách minut přece jen postupně zaplňovat českými hráči, jejich kroky přirozeně většinou mířily do hlavního sálu, takže tuhle milou varianci na hide and seek jsem hrál další čtyři levely. Když jste z Pokernews.com a po sále společně s vámi rotují čtyři další kolegové, tuhle starost nemáte. Tahle je to ale znatelný zádrhel. Při psaní těchto řádků se mi vybavuje rozhovor s hollywoodskou herečkou Emily Blunt, která na svých zkušenostech z natáčení zábavného loňského blockbusteru Edge of Tommorow ještě přiživila pověst Toma Cruise jako člověka, jehož zapálení pro věc a nesmírná profesionalita je ve filmových studiích už proslulá. Během natáčení jedné ze scén, kdy se oba herci v parném dni museli pohybovat v těžkých bitevních oblecích po palubě výsadkové vesmírné lodě, se Blunt obrátila na potem zmáčeného Cruise se slovy: "Tohle je na hovno, co..." Tom se nadechnul a po dramatické odmlce s vážnou tváří prohlásil: "Je to výzva..."

Nicméně zpět k turnaji. Hráčské pole se od určité chvíle začalo rychle vylidňovat a počet nastoupivších Čechů se nakonec zastavil na více než třech desítkách, takže to po krizovém úvodu zase taková pohroma nebyla. Ale zatímco druhá polovina druhého z flightů probíhala v relativně poklidném tempu, za rohem už číhala jedna z, alespoň z pozice novináře, nejzlomovějších fází celého turnaje. Ono totiž to, jak dobře zvládnete úvod druhého hracího dne, má velký vliv na další průběh reportáže.

Protože mezi hracími dny zbývá čas pouze na přesun do hotelu, trochu spánku, alespoň částečné ranní uspokojení dalších základních lidských potřeb a když máte štěstí, tak vyřízení několika nutných e-mailů, k důkladné přípravě se i při nejlepších úmyslech málokdy dostanete. Přitom ve dni 2 takového turnaje dochází k pověstnému lámání chleba, kdy a) se přesně ví, kdo a s jakým stackem postoupil b) dochází k nárůstu sledovanosti (čtenáře buď začne zajímat, jak si povedou jejich kamarádi a známí, v seznamu postupujících si najdou oblíbeného hráče nebo už je prostě jen zajímá, jak se turnaj bude dále vyvíjet) a c) praská peněžní bublina. V Eurece platí, že kdokoliv přežije den 2, má nakročeno k nadějnému výsledku. Z toho všeho vyplývá, že se k takové reportáži musí přistupovat  maximální zodpovědností a snahou zachytit co možná nejvíce možných informací o každém ze sledovaných hráčů. Zcela nezbytná je tedy dokonalá znalost pole, k čemuž je jako první zapotřebí s přesnými údaji o seatingu vyhledat hráče, jejichž tváře neznáte. Pokud totiž někoho takového přesadí dříve, než se vám to povede, v poli ho až do konce dne jednoduše sami nenajdete. Do toho je nutné v úvodu dávat pozor na osudy těch, kteří do hry nastoupili na shortstacku, protože tam většinou logicky dochází k pohybu stacku nejdříve. A světe div se, ale oni mezitím hrají i ostatní.

A tady už se dostáváme k tomu, jak se rázem mění styl takové reportáže. Zatímco v úvodních flightech se stále ještě z větší části skládá z rukou, které vy sami odpozorujete, najednou je jich naprostá menšina. Souvisí to s faktem, že s vývojem turnaje už každá větší konfrontace nabývá na významu, což je nutné interpretovat i čtenářům. Pokud si tedy článek zpětně otevřete, uvidíte, že hlavní roli v něm hraje zapisování přímé řeči jednotlivých hráčů. Dobře to bylo vidět třeba na deep runu Antonína Dudy. Kdykoliv jsem se vrátil z novinářského stanoviště, Toníkův stack byl velikosti, o níž jsem ještě před pár minutami psal, na míle vzdálený. Do tak rozjetého vlaku už nenastoupíte, a tak se musíte chtě nechtě ptát samotného aktéra turnaje. Mojí velkou výhodou je zřejmě fakt, že se s většinou hráčů už dobře znám, takže zpravidla nemají problém mi požadovanou informaci svěřit. Zároveň k nim ale člověk musí mít určitý respekt a nepokoušet se o konverzaci v nevhodných momentech a za každou cenu, kdyby to mělo znamenat, že by to nějakým způsobem narušilo jejich soustředěnost. Reportáž by zkrátka měla být jen jakýmsi doplňkem turnaje a ne něčím, čemu by se měl hráč podřizovat. Tohle je podle mě jakési nepsané pravidlo etiky, které by měl novinář dodržovat. Konkrétně Toník je však naštěstí člověk velice sdílný a navíc ve většině případů cítíte, že i pro samotné hráče je European Poker Tour speciální událostí a zajímavosti z průběhu turnaje vám často rádi nadiktují. Ale nevím. Do takové fáze pokerové kariéry, kdy by někoho zajímaly moje ruce, jsem se nikdy nedostal. Co ale vím jistě, je to, že pokud bych takhle za někým chodil třeba během ČPT, už bychom kamarádi asi dlouho nebyli.

Z více než sedmnácti stovek účastníků se po uplynutí druhého dne stala devětapadesátka postupujících, mezi kterými se vyjímala také tři česká jména. Toník se vyšvihl dokonce do čela pole, postoupil také Ondřej Milaberský a nebyl jsem ušetřen back to back překvapení, když se v chipcountech objevilo jméno Davida Nováka, tedy jednoho z hrstky hráčů, jehož počínání zůstalo ten den neúmyslně pod rouškou tajemna. Byl to však nakonec on, kdo se stal českým hrdinou turnaje, když mu o dva dny později jen nejtěsnějším možným způsobem utekla účast mezi nejlepší osmičkou. Zpožděně bychom vám zároveň touto cestou chtěli poděkovat za váš ohromný zájem o tuhle prosincovou sérii reportáží. Už jen úvodní flighty Eureky se setkaly se srovnatelným zájmem, jako úvodní fáze Main Eventu EPT v době toho největšího boomu českého pokeru někdy v letech 2010, 2011. Za ty roky už dokážu poměrně přesně odhadnout čtenost každého článku, který se na našem webu objeví, ale kdybych tipoval v tomto případě, seknul bych se opravdu výrazně. A to je pro nás ta největší odměna.