Dan Bilzerian: Nejvíc jsem vyhrál asi $12.800.000 v session s bláznivým miliardářem

Graham Bensinger byl považován za zázračné dítě americké žurnalistiky. Již v osmé třídě si založil vlastní internetové rádio, nyní 31letý sportovní novinář se časem propracoval v jednu z největších hvězd svého odvětví a za rozhovor s proslulým boxerem Mike Tysonem získal i televizní cenu Emmy. Svou energii nyní Bensinger věnuje projektu „In Depth with Graham Bensinger“, ve kterém již po sedm sezón zpovídá hvězdy ze světa sportu a šoubyznysu.

Před jeho mikrofonem a objektivy kamer už se v minulosti vystřídali například Arnold Schwarzenneger, Wayne Gretzky, Pete Sampras, Muhammad Ali či Serena a Venus Williamsovy. V nejaktuálnější epizodě svého pořadu se Bensinger vydal do Města hříchu. Právě ve svém lasvegaském domově jej totiž přijal Dan Bilzerian.

„Král Instagramu“ (aktuálně 22,6M sledujících), magnet pozornosti. A také muž, jehož vyprávění by mělo zaujmout snad každého pokerového fanouška. Právě poker a session, které dost možná patří k těm nejdražším v historii, jsou jedním ze středobodů obsáhlého rozhovoru. Volný překlad části Danova povídání vám přinášíme níže, všechny klipy ze zajímavého interview naleznete zde.

Danovy pokerové začátky

Poker mě naučil hrát můj starší bratr. Bylo to asi tak v roce 2003, na vysokoškoláka jsem si vydělával docela dost peněz a brácha se mnou chtěl hrát heads-up, aby mě o nějaké z těch prostředků mohl připravit. Začal jsem hrát online a ve svém druhém roce na vejšce jsem o všechno přišel.

Někdy jsem přišel domů opilý; hrál jsem superagresivně a chtěl vyhrát každý pot, což v kombinaci s alkoholem nedělalo dobrotu. Všechno jsem tedy prohrál, musel jsem prodat tři ze svých zbraní a utržené prostředky jsem si vzal na herní loď do mezinárodních vod. Tam se mi podařilo z $50 udělat $10.000. Pořídil jsem si jednosměrnou letenku do Las Vegas, tři týdny jsem hrál v Bellagiu a vydělal si nějakých $187.000. Pak už jsem se nemusel ohlížet.

V tomhle bodě jsem si uvědomil, že už nikdy nechci být zase na mizině. Vydělal jsem si dost peněz, měl jsem nějaký polštář, který by můj pád utlumil a tak jsem začal hrát správně. Získal jsem si reputaci hráče, který hraje bláznivě, a tak jsem tomu uzpůsobil svou hru. Hodně lidí mě dorovnávalo, takže jsem začal hrát více tight, čekal jsem na dobrou handu a teprve pak sázel a dostal tak zaplaceno ve spotech, ve kterých by moc jiných lidí zaplaceno nedostalo.

Stejně tak i na online mě lidi měli popsaného v poznámkách jako naprostého maniaka a já to věděl, protože můj spolubydlící byl konzervativní Číňan, který občas hrál z mého účtu a říkal mi, že nemůže uvěřit tomu, kolik peněz skrze něj vyhrál. Nikdo před ním nikdy nesložil. Když jsem se tedy vrátil a začal hrát více konzervativně, podařilo se mi hodně vyhrát.

V pokeru je těžké starat se o své peníze. Můžete hráč skvěle a i tak prohrát. Peníze, které máte v bankrollu, nemáte úplně k dispozici, musíte je použít na to, abyste se do nějakých her vůbec dostali. Money management je velkou částí hry. Znám spoustu lidí, kteří dokázali s malou částkou hrát poměrně dlouhou dobu a znám hodně lidí, kteří měli desítky milionů dolarů a o všechno přišli, protože ten management nezvládli.

Přechod k high stakes pokeru, největší výhry a prohry

Nikdy jsem nechtěl být nejlepším hráčem, jen jsem chtěl hrát proti super bohatým lidem, kteří nebyli až tak dobří. Spousta z nich si přitom přála být považována za jedny z nejlepších hráčů, to mě ale nikdy nezajímalo. Vůbec. Bylo mi vlastně fuk i to, že mě považují za bohaté děcko se svěřeneckým fondem. Právě to mi pomohlo dostat se do opravdu dobrých her. Svěřenecké fondy jsem přitom všechny nechal svému bratrovi, ty peníze jsem nepotřeboval.

Nejvíc jsem vyhrál asi $12,8M, ale bylo to ze série tří her. Bylo to pěkně bláznivé a nikdy na to nezapomenu. Pamatuju si, že jsem před sebou měl $18M a hráli jsme NLHE heads-up s blindy $10.000/20.000, opravdu velkou hru. Miliardář naproti mně hrál jako maniak, kdykoli by řekl all-in, čelil bych rozhodnutí za osmnáct milionů dolarů. Byl to jeden z těch více stresujících okamžiků a asi mi během té session vypadlo pár vlasů.

Ať už totiž bylo v potu pět milionů, dva miliony či půl milionu, ten chlapík byl schopný jít na riveru all-in. Vždycky mě pokrýval; ať už jsem si dokoupil za jakékoli množství, vždycky před sebou měl víc.

Co se Danovi po takových session honí hlavou?

Jednou jsem prohrál $3,6M a ani mně to nevadilo, jindy jsem přišel o $500.000 a byl jsem neuvěřitelně naštvaný. Jde o stakes, na kterých se hraje. Když se účastním nějaké menší hry a celou noc jen prohrávám a prohrávám, tak jsem prostě naštvaný. Nebo prohrávám - a i to se mi stalo - a všechny peníze, které jsem prohrál, jsou v podstatě všechny peníze na stole a abych se dostal na své, tak bych vlastně musel vyřadit všechny soupeře. To je frustrující.

Snažím se nemyslet na to, že jsem prohrál dům, že mě připravili o Buggati, nemyslet na to, že jsou to skutečné peníze. Ten bláznivý miliardář se jednou rozhodnul, že se asi tak hodinu nebude koukat na své karty a bude prostě sázet a pak se rozhodnul, že bude sázet hmotné věci, jako Mercedes či Ferrari.

Emoce a štěstí

Radost z výhry je po čase slabší než smutek z prohry. Vyvíjí se to. Vzpomínám si, že na začátku byl ten pocit z výhry obrovský. Když jsem vyhrál nějaké peníze třeba na koleji, mohl jsem si za ně koupit například motorku nebo plazmovou televizi; skutečné věci, které mou radost zvyšovaly po násobcích. Po čase, když už mám většinu toho co bych chtěl, tak ať už vyhraju nebo prohraju třeba sto tisíc, můj život to nezmění. Už nejste tak šťastní z výhry a když prohrajete, tak nad tím mávnete rukou.

V pokeru musíte trochu tlumit své emoce, protože když vyhrate větší sumu peněz a vnitřně slavíte a následně některé ty prostředky zase prohrajete, může to ovlivnit vaši hru. Jednou z podstat pokeru je nedostat se na tilt. Musíte ze hry odstranit emoce; když prohráváte, nesmíte se na to ohlížet a když vyhráváte, nesmíte to vnitřně slavit. Myslím, že něco z toho se musí promítnout i do vašeho osobního života. Když totiž tak dlouho dusíte své emoce, je těžší být skutečně šťastný.

Pro příklad stačí přijít do kasina. Pokud někdo nahlas slaví a kříčí u toho, určitě vyhrál jen pár stovek dolarů. Zatímco jiný, který právě vyhrál padesát tisíc, sotva hned brvou. Snad se ani neusměje.

To je i můj případ. V mém osobním životě je laťka nastavena hodně vysoko. Pokud nemám ty nejhezčí věci, nejsem spokojený. Musím mít to nejlepší jídlo, nejlepší auta. Řekněme, že jste chlapík z Idaho a máte Mustanga. Pak si pořídíte horší auto a jste nešťastný, protože jste každý den jezdili v Mustangovi. Z počátku jste z něj měli radost, pak jste si na něj ale zvykli. Někdo jiný, kdo žádné auto nemá, však bude mít radost i z toho horšího. Jakmile se dostanete na nejvyšší level, jste na tom stejně jako ten, kdo míval Mustanga.

A tak dále, a tak dále. Další části rozhovoru se točí okolo šestimilionových hodů mincí, nejmenovaného hráče NBA, který během několika bezesných sessions dokázal prohrát $12M, zbraní, rodinných vztahů, politických názorů a dalších a dalších témat. Kdo chce, může vyrazit i na prohlídku Bilzerianova sídla. Pěknou podívanou.