Jeff Lisandro

Jeff Lisandro sice v rámci tohoto mistrovství zatím získal „pouze” jeden náramek a nejvýše se umístil na sedmnáctém místě, ale mnohými je považován za jednoho z nejlepších hráčů při hře o peníze. V rámci přípravy na letošní hlavní turnaj WSOP strávil několik měsíců i v Praze, a tak jsme využili příležitosti a popovídali si s ním o neustávajícím pokerovém boomu a zeptali se ho, proč se již nevěnuje sbírání vín. A samozřejmě ještě na mnoho dalšího.

Je poměrně překvapivé, že jste se naučil hrát poker již ve věku pěti let a dokonce Vás jej naučila hrát matka?

Všichni v naší rodině hráli poker - máma, táta, strýcové, dědeček i babička. Hráli mezi sebou alespoň jednou za víkend. Naučil jsem se hrát postupně, nejprve jsem se pohyboval okolo stolu a pak mě máma nechala sledovat, jaké karty má v ruce. Tím způsobem jsem začal postupně chápat, o co jde a jak se poker hraje. A skutečně v pěti, šesti letech jsem dobře rozuměl základům hry. O peníze jsem poprvé hrál, když mi bylo asi patnáct.

V současnosti jste profesionální hráč. Měl jste předtím nějaké zaměstnání?

Nikdy jsem nedělal nic jiného. Když jsem začínal, bylo v Austrálii pět profesionálních hráčů. Situace se výrazně změnila, dnes hraje profesionálně řekněme deset tisíc lidí.

Život profesionálního hráče či sázkaře si mnozí lidé představují jako krásnou celoživotní dovolenou, kdy se člověk nemusí o nic starat a užívá si blahobytu?

A je to právě naopak. Jde o těžký, často frustrující život plný stresu. Jste-li rekreační hráč a hrajete třeba i o velké peníze, máte vždy z čeho čerpat, protože máte jiný zdroj příjmu než hru. Když jste profesionální hráč, nemáte odkud brát, zbývá vám pouze hra. Samozřejmě můžete rozdělit vyhrané peníze a část investovat nebo je použít jinak. Stále však v případě řetězu proher čerpáte z minulých výher. To je přesně to, co dělám. Nikdy jsem ale nevydělal investicemi či v jiných zaměstnáních tolik, kolik jsem vyhrál v pokeru.

Takže kdybyste si mohl znovu vybrat, opět byste zvolil stejně?

Řekl bych to asi následovně. Řídil jsem například kasino v Rusku. Bylo to velmi náročné a i když jsem si tehdy vydělal opravdu hodně peněz, asi půl milionu dolarů ročně, stále bylo pro mě výnosnější hrát poker. Na psychickou náročnost jsem zvyklý, takže bych mohl říct, že jsem se vzdal velmi výhodné pozice v kasinu, abych se mohl naplno navrátit k hraní. V pokeru totiž lze limitovat podíl štěstí. Proto lze také poměrně dobře kontrolovat výhry a prohry. Pravdou je, že hraji o velké peníze, nicméně můj každoroční cíl se nemění - chci vyhrát milion a půl dolarů za rok. A během posledních devíti let jsem hrou nikdy nevydělal méně než milion, což je docela úspěch. Část vyhraných peněz jsem ovšem investoval do akcií a nemovitostí, protože jak jsem již naznačil, mohou přijít hubenější měsíce či roky.

Podle Vašich slov lze v pokeru omezit podíl štěstí a naopak zvýraznit podíl umu hráče. To je docela zajímavý názor, protože dnes probíhají snad ve všech koutech světa bouřlivé debaty o tom, zda jde o hazardní hru či sport a určující roli hraje právě podíl štěstí?

Podle mého názoru je to tak, že pokud rozebereme hru na jednotlivé kombinace, štěstí hraje roli až z osmdesáti procent, zatímco umění hráče zaujímá pouhých dvacet procent. Ovšem uvažujeme-li těchto dvacet procent v rámci deseti tisíc kombinací, stává se z pokeru hra, v níž hraje hlavní roli umění hráče.

Lidé, kteří nehrají poker, znají přinejmenším z filmů nezbytnost nastavení tak zvané pokerové tváře, v podstatě bez mimiky, za kterou se skrývá ono kýžené tajemství, které by každý protihráč rád odhalil. O Vás je známo, že často žvýkáte, abyste znemožnil ostatním číst z Vaší tváře?

Přesně tak. Osobně čtu v tvářích protihráčů a mohu říci, že sám získávám mnoho informací díky tomu, že pozoruji reakce a tváře ostatních. Všichni profesionálové pochopitelně dělají to samé. Některé náznaky, které dokáži rozpoznat na ostatních, mohou ostatní naopak vidět na mně. Opravdu nejsem tak naivní, že bych si myslel, že to není možné. Ono žvýkaní se o mně traduje již delší dobu, ale jeho důvod nespočívá pouze v tom, že bych chtěl něco skrývat. Díky němu však skutečně dokážu skrýt některé reakce mimiky a také mi pomáhá dýchat beze změny. A zdá se, že to funguje.

Tušíte, jak vznikla Vaše přezdívka „Iceman”?

Není to sněhulák, jak by si mohl někdo myslet. Souvisí se žvýkáním. Při přestávkách během hry jsem si v jednom kasinu chodil pro žvýkačky a tehdy byla populární značka Ice. Po čase barmanky, jakmile mě viděly, začaly říkat: Už jde Iceman.

Specializujete se na hraní o peníze. Jaký je podle Vás rozdíl mezi tímto způsobem hry a dnes stále populárnějším turnajovým pokerem?

Turnajový poker je opravdu velmi rozšířen a někteří hráči, kteří zaznamenají řekněme dva dobré výsledky, mohou být spokojeni a chvilkově si vydělat. V důsledku ovšem mohou skončit v rámci celého roku ve ztrátě. Na druhé straně mohou hráči se stejným výsledkem skončit i deset milionů v plusu. Hodně totiž záleží na finanční dotaci turnajů a na výši dokupování v jejich průběhu. Celkově si však myslím, že právě z tohoto důvodu je velmi nejisté být výhradně turnajovým hráčem, protože výhry jsou velmi nekonzistentní. A já se celý život snažím o to, abych si zajistil co nejstálejší příjem. Věřím, že při hře o peníze dokážu být konzistentní.

Je tedy turnajový poker více o uznání ze strany ostatních hráčů a veřejnosti?

Samozřejmě to lze nahlížet i tímto způsobem, ale znám i poměrně hodně uznávaných hráčů, kteří mají finanční problémy. Osobně se snažím kombinovat oba způsoby. Naštěstí jsem se umístil dobře v několika turnajích, což mi přineslo právě trochu onoho uznání, ale pokud bych se měl zaměřit pouze tímto směrem, asi bych sotva zaplatil účty za telefony, hotely a cestování, které jsou astronomické. Pouze hotely a doprava mě stojí tři sta tisíc dolarů ročně. Na to si právě vydělávám hraním o peníze.

Považujete se za cestovatele?

Pohybuji se po celém světě již přes patnáct let. Hrál jsem ve dvaceti různých zemích. Ze žádné z nich jsem neodjížděl v mínusu. A to jsem hrál v nejrůznějších zemích, například na Srí Lance, v Rusku nebo Turecku.

Jak jste se ocitl v České republice?

Má dcera je Češka a vzhledem k tomu, že je Česká republika v centru Evropy a do všech míst na tomto kontinentu odtud není daleko, je Praha ideálním místem k zastávce na cestě do Evropy i z Evropy.

V čem vidíte příčinu růstu zájmu o poker v posledních letech?

Růst je to opravdu fenomenální, posledních šest let se počet hráčů každoročně ztrojnásobuje. Dokážu si představit, že se tak strmý růst musí každou chvíli zastavit, ale zatím k tomu jednoduše nedochází. Všechny to baví a existuje mnoho rozličných typů hráčů - někteří hrají pro zábavu, jiní si tak vydělávají. Jde o každodenní výzvu a stále více lidí ji chce vyslyšet, hrát a být lepší než ostatní. A v neposlední řadě se snaží porazit i profesionální hráče.

Myslíte si, že klíčem k pokerovému boomu posledních let je Texas Hold’em?

S tím bych tak docela nesouhlasil, protože si myslím, že každá z variant této hry je svým způsobem přitažlivá. Dokonce i starosvětský rozdávaný poker, který se hrával ve starých westernech (a je také nejrozšířenější v českých hospodách a restauracích - pozn. red.). Byly to zajímavé scény - všichni věděli, že v určité chvíli někdo převrhne stůl a někdo bude zastřelen, ale už od okamžiku, kdy karetní scéna začala, všichni netrpělivě čekali, jak to skončí.

Jaký je Váš nejoblíbenější pokerový film?

Opravdu se mi líbil film Rounders. Mimochodem jsem v roce 1995 napsal vlastní scénář k filmu a předal jsem ho k nahlédnutí studiu v Los Angeles, ale nepřijali ho. Během posledních deseti let jsem napsal několik dalších věcí. Uvidíme, jestli se nějaká objeví na filmovém plátně.

Vzdalme se od světa pokeru. Jaké jsou Vaše další aktivity během běžného dne?

Hodně investuji do nemovitostí a také obchoduji na burze akcií. Musím říct, že si vedu docela dobře. Dále se věnuji sportovním sázkám. Vše se ohromně zjednodušilo s rozvojem internetu - investice, sázení i poker. Dnes je snadný přístup k ohromnému množství informací a jde jen o to, jak je kdo dokáže využít. Díky internetu se mohou hráči velmi rychle zlepšovat. Mně trvalo mnoho let, než jsem se dostal na úroveň, na které dnes hraji. Jsou však mladší hráči, kteří srovnatelný pokrok udělali během pouhých dvou let - právě díky internetu. Snažím se také trávit co nejvíce času s dcerou. Nejsem sice ženatý, ale mám zde v Čechách přítelkyni a jak jsem se už zmínil, mám s ní jedinou dceru.

Mluvíte tedy i česky?

Velmi málo. S dcerou i přítelkyní mluvíme anglicky, protože těch několik slov, která jsem pochytil, na konverzaci nestačí.

Narodil jste se v Austrálii, ale v současnosti bydlíte v Itálii. Kterou zemi považujete za domov?

Mám dům v italském Salernu, další mám v Praze a několik i v Austrálii. Posledních dvanáct let jsem každý rok strávil zčásti na třech kontinentech - čtyři měsíce v Austrálii, čtyři v Americe a čtyři v Evropě. Během posledních patnácti let jsem vlastně nikdy nezůstal na jednom místě delší dobu než tři, čtyři měsíce. Je to velmi náročné. Stále jsem v pohybu, přelétávám z místa na místo. Miloval jsem tento způsob života, když jsem začínal a poznával nová, krásná města. Přiznám se však, že po patnácti letech je to poněkud únavné.

Máte pravidelný denní program?

Vstávám v jedenáct hodin ráno, protože se hraje tak do čtyř hodin ráno. Každý den po probuzení cvičím, někdy více, někdy méně. Pak se jdu najíst -  říkám tomu sice snídaně, ale často jde o odpolední jídlo. Podívám se na pár věcí na internetu, obyčejně na akciový trh a na nemovitosti. Možná se to zdá zvláštní, ale už dlouho jsem se nikde na světě nesetkal s mizerným připojením, a to včetně Srí Lanky a Ruska. Vypadá to, že se svět technologií vyrovnává. Trochu hraji poker online. Každý den také sleduji sportovní programy a vybírám si, na co bych si mohl vsadit. Moje běžná sázka se pohybuje okolo pěti tisíc dolarů, což mimochodem není až tolik. Znám profesionální hráče, kteří si vsadí i půl milionu na jednu hru. V tomto ohledu je asi nejlepší systém na světě burza sázek betfair, protože běžný bookmaker vás nenechá vsadit příliš velké peníze, protože nechce riskovat.

Zmínil jste se o jídlu. Jaký je Váš vztah ke gastronomii? Považujete se za gurmána?

Snažím se jíst zdravě. Mám rád čerstvé saláty a nejím sladkosti. Sedím totiž dlouhou dobu za stolem bez možnosti pohybu, a tak se vždy snažím dávat si co nejméně tučná jídla. Miluji ryby na všechny způsoby - sushi, grilované a tak dále. V mase dávám přednost hovězímu před vepřovým. Českou kuchyni jsem samozřejmě ochutnal a musím říci, že jsou zde velmi chutná jídla, kupříkladu vepřo-knedlo-zelo a svíčková, ale podle mého názoru nepříliš zdravá, protože jsou příliš kalorická. Kdybych si měl vybrat, které kuchyni dávám přednost, řekl bych, že asi nejvíce mě oslovují jídla z jižního Středomoří, tedy ryby a čerstvé saláty. Koneckonců můj dědeček pocházel z Itálie a mám tam mnoho příbuzných, což možná vysvětluje mou náklonnost k tomuto stylu.

Existuje typická australská kuchyně?

Austrálie určitě není nejlepším místem ohledně vaření, ale používají se tam vynikající ingredience. Místní kuchaři nebývají příliš kreativní, ale to neznamená, že by se snad člověk nenajedl, protože suroviny jsou vždy skvělé a čerstvé.

K jídlu patří víno. Dopřejete si občas sklenku?

Samozřejmě. Můj absolutní favorit je Wolf Blass Black Label a v oblibě mám i italská vína, například Chianti. Vína z Bordeaux také stojí za to. A ještě si občas dám víno z Kalifornie. Obecně dávám přednost suchým červeným vínům, a to dokonce i ve spojení s rybou. Bílá vína nemusím a champagne mi nic neříká.

Jako hráč asi nepijete příliš často?

Víno si dám tak jednou, maximálně dvakrát týdně. Nikdy bych nepil při hře, ale po hře si při sklence ideálně odpočinu. Když skončí hra, myšlenky se mi honí hlavou jako o závod. Vracejí se mi nejrůznější kombinace, které jsem zahrál, a samozřejmě obzvláště těch několik, které jsem mohl zahrát jinak nebo kdy jsem špatně odhadl situaci. To se mi děje tak dvě hodiny po skončení hry. Když si v takovém případě dám sklenku červeného, dostaví se naprosto nepopsatelný pocit zklidnění.

Pijete i něco tvrdšího?

Piji výhradně dvě značky whisky, shodou okolností ty nejdražší - Johnnie Walker Blue Label a jednadvacetiletý Chivas. Obecně sice nemám vůbec rád drsné skotské whisky, ale tyto dvě jsou až překvapivě jemné a dávám si je s velkou chutí. Nikdy ovšem nepiji do té míry, že bych se opil. Jedna sklenka vína či whisky stačí. Po dvou sklenkách rozhodně nejsem ve stavu, že bych mohl hrát poker, ale po hře si někdy dopřeji i víc než jednu sklenku.

Máte v některém ze svých domů vinný sklep nebo sbírku vín?

Nemám a hned vám vysvětlím proč. Mám mladšího bratra. A v Sydney jsem míval sbírku raritních skotských whisky a bordeauxských vín, z nichž jsem mnohá ani neměl v úmyslu vypít. Byly v ní opravdové skvosty, mimo jiné i pár lahví Château Margaux. Jednou mě navštívil bratr, bylo mu tehdy devatenáct. Mimochodem nepil nikdy whisky ani víno, spíše pivo. Pobyl u mě tak tři měsíce a během té doby se mu podařilo v podstatě celou sbírku, včetně lahve, za kterou jsem dal nějakých 1100 dolarů, což bylo tehdy poměrně dost peněz, a schovával si ji pro zvláštní příležitost, zlikvidovat! Přišel jsem na to vlastně náhodou. Dorazil jsem domů a chtěl si otevřít láhev skotské a dát si sklenku. K mému překvapení už byla otevřená a zpola vypitá. A nejen to, místo whisky v ní byl nalitý čaj! Tak jsem pokračoval dál a všechny lahve skotské skončily stejně. Pokračoval jsem kontrolou sbírky vína a zjistil jsem, že dopadla také úplně stejně. Až na to, že ty nejlevnější lahve zůstaly kupodivu netknuté. Když přišel bratr domů, zeptal jsem se ho, co se stalo s whisky a s vínem. „Všechno jsem vypil," přiznal se. Nebyl jsem ani naštvaný, protože mi celá situace přišla komická. „Jen se chci zeptat, jestli si pamatuješ, jak které víno chutnalo. Stálo to alespoň za to"? Zajímal jsem se a v duchu doufal, že řekne něco v tom smyslu, že to bylo to nejlepší, co v životě pil. „Ne, na to jsem byl příliš opilý," byla jeho odpověď, která mě opravdu uzemnila. Ještě jsem několikrát založil novou sbírku, ale pokaždé, když jsem se vrátil z dovolené, skončilo to podobně, a tak jsem s těmito pokusy skončil nadobro.

Víno je dnes považováno za jednu z dobrých investic?

Podle mých znalostí chutnají velká červená vína obecně nejlépe po nějakých dvaceti letech. Věřím, že investice do vína se opravdu vyplatí. Přinejmenším ho můžete vypít! Jak jsem však řekl, moje sbírky vín nikdy neskončily příliš slavně, a tak si radši víno kupuji v době, kdy je v ideální kondici pro konzumaci.

Jaký máte vztah k doutníkům?

Miluji obecně kubánské doutníky a nejvíc ze všeho značku Cohiba. Samozřejmě znám i doutníky odjinud, z Dominikánské republiky, Hondurasu a tak dále, ale ty se kubánským podle mě nevyrovnají. Nejvíc jsem kouřil doutníky, když jsem pracoval v Rusku, kde jsou až neuvěřitelně laciné. Každý hráč v kasinu dostával černý kaviár, který byl vždy čerstvý a také neuvěřitelně levný. Pro nejlepší zákazníky jsem měl v humidoru široký výběr doutníků. Mám opravdu rád velké formáty doutníků. Lépe řečeno měl jsem rád, protože jsem už přestal kouřit. Ono je totiž těžké udržovat humidor ve funkčním stavu, když nejste třeba půl roku doma. A cestuje se s ním také problematicky. A tak jsem toho radši nechal.

Vraťme se závěrem ještě k cestování. Jaký je Váš názor na Las Vegas, město, které jedni vidí pomalu jako ráj a jiní naopak jako peklo na zemi?

Je to místo, které si můžete opravdu užít, pokud do něj přijedete ve správném rozpoložení mysli. Rozličný vzhled kasin a jejich nabídka jsou úžasné. Musíte být ovšem alespoň trochu naladěni na hru. Pak si můžete v pohodě užívat.

Text: Tomáš Tulinger

Foto: Jiří Bursík & Antonín Braný

Jeff Lisandro

* Perth, Austrálie

- profesionální hráč pokeru a investor

- specializuje se na CASH GAMES

Vyhrané peníze za umístění na turnajích: 2 683 517 $ (aktuálně 81. místo)

Pozice v žebříčku vyhraných peněz mezi italskými hráči: 1. místo

Pozice mezi Evropany v rámci WSOP: 7. místo

Rozhovor byl zveřejněn se souhlasem časopisu  Le Cigare et Vin Style, kde vyšel v originále.