Život Scottyho Nguyena - 1. díl

Takže Scotty, jak to všechno začalo?

Hele, před dvaceti lety by mě ani nenapadlo, že se stanu pokerovým hráčem. Když jsme jako děti vyrůstali ve Vietnamu, tak jsme vždy sledovali americké filmy. Znali jsme jen dvě místa - Las Vegas a Hollywood. Nic jiného jsme neznali, žádný New York nebo Kalifornie. Nevěděli jsme nic o Londýnu ani Paříži, to už na nás bylo moc.  

Jak jsme vyrůstali, tak každý říkal: "Chci jet do Las Vegas. Koukněte se na všechna ta světla!" Dali bychom cokoliv za to, vidět Las Vegas - město, které nikdy nespí. Dříve jsem žil v Kalifornii. Jednoho večera se nás sešlo šest kamarádů. Chtěli jsme spolu strávit páteční večer, jít, pít a tancovat. Všichni jsme u sebe měli šeky, každý zhruba 100 babek. Bylo na čase udělat něco šíleného.

V televizi jsme viděli Las Vegas a já jsem řekl: "Víte, že je to odsud jenom čtyři až pět hodin cesty? Proč tam prostě nezajedeme, máme přece peníze." Nakonec nás bylo šest. Neměli jsme s sebou žádné oblečení ani zavazadla, prostě jsme skočili do auta dřív, než jsme si to stačili rozmyslet. Chápeš, páteční noc, teenageři, auto plné benzínu na cestě do Vegas. Pak jsme vkročili do prvního kasína... Můj bože! Tak je to tady, baby, sen se stal skutečností. Ve Vietnamu jsme to sledovali v televizi a teď tu stojíme.

To víš, každý měl husí kůži, bylo to strašně vzrušující. Padaly hlášky jako: "Jdeme na to! Podívejte na všechny ty holky," a podobně. Takže jsme nakráčeli do kasína, všichni pod 21 let. V té době nám mohlo být přibližně 18, 19. Vyměnili jsme si peníze a začali nadšeně hrát. Další, co víme, bylo, že nám někdo zaklepal na ramena. Byla to ochranka. "Můžete nám ukázat řidičské průkazy? Ne, hoši, tady opravdu nemůžete hrát."

V tu dobu už nikdo z nás neměl peníze (velký smích). Když jsme vcházeli dovnitř, tak jsme měli celkem asi $1,000, ale teď jsme tam stáli a dohromady měli tak 40 babek. Proč nás nevyhodili před dvěma hodinami? Mohli jsme mít všechny ty peníze!" Stáli jsme smutní na parkovišti a přemýšleli, co dál. Co budeme dělat, když nemáme peníze? Ani jsme se nepodívali po městě. Jeďme domů, peníze na benzín ještě máme. Nasedli jsme do auta a obrátili se domů. Všichni byli strašně zklamaní.

Po půl hodině cesty jsem ostatním řekl: "No tak! Copak nevíte, co je naším snem? Náš sen je vidět Las Vegas, ne? Tohle bylo jenom první kasíno. Víte, kolik dalších jich tam je? Červená, zářivá světla, duhové neony, chápete? Pojďme si projet město, než odjedeme domů, bude to parádní." Mí přátelé řekli: "Sakra, máš pravdu, jedeme."

Projížděli jsme městem...OMG! Když jsme to všechno viděli, okamžitě jsme zapomněli na peníze. Ani jsme si na ně nevzpomněli. Všude byly ženský. Bylo to před dvaceti lety a všude byly prostitutky. Prostě jenom tak stály na ulici. Byly prostě na každém rohu, chápeš? Tenkrát to bylo totiž legální. Pane bože, podívejte na tohle, podívejte na tamto. Koukněte na to kasino, koukejte ty světla, koukejte na ty ženský! Začali jsme mít hrozný hlad. Pak jsme narazili na bufet, kde všechno jídlo stálo 99 centů. Harrah´s, jdeme tam. Zaparkovali jsme auto a šli se dovnitř najíst. Jedli jsme a opodál čistil nějaký kluk stoly. Vešli další dva a já jsem zaslechl, jak se spolu baví. Jeden z nich říká: "Podívej se, jak tu nestíháme, nemáme dost lidí."

Jen co to dořekl, zeptal jsem se "Promiňte, myslíte, že by mi tu dali práci?"

"Jo, určitě. Vždyť se tu kolem rozhlédni. Vidíš tu malou ženskou? To je manažerka. Promluv si s ní, ta ti práci dá." Tenkrát se o práci žádalo jinak. Museli jste si podat žádost, zaplatit určitý obnos peněz a čekat každé ráno několik hodin, než zavolají vaše jméno.

Já ale prostě jen přišel a zeptal se: "Promiňte, slečno, slyšel jsem, že byste mi mohla dát práci."

Tenkrát jsem neuměl moc dobře anglicky. Podívala se na mě a řekla: "Pojď za mnou." Vešel jsem do její kanceláře. Zatímco jsem vyplňoval smlouvu, tak se mě ptala na různé otázky. Když se zeptala na mé jméno, odpověděl jsem: "Thuan Ban Nguyen".

"Cože?"

“Thuan Ban Nguyen,” zopakoval jsem.

"Ne, ne, ne. Scotty Nguyen!"

Takhle vzniklo moje jméno.

To jako opravdu? Ona ti ho prostě vymyslela?

Přísahám bohu. "Ne, ne, ne... Scotty Nguyen. Odteď jste Scotty Nguyen."

(velký smích)

"Ano," řekl jsem jen.

Paráda.

Pak se na mě podívala a řekla: "Kdy můžete začít?" "Teď," odpověděl jsem. Prostě jsem nevěděl co říct, tak jsem řekl, že teď. Vysvětlila mi, že teď pracovat nemůžu. Měl jsem pomalované boty a džíny. "Potřebujete černé kalhoty a černé boty. Tričko tady máme. Až si tohle seženete, můžete zítra přijít do práce. Ať tu jste včas, začínáte zítra ráno."

Vyšel jsem ven a oznámil jsem tu novinu kamarádům. "Myslím, že budete muset odjet beze mě." Nevěřícně se na mě podívali. "Cože? Co tu, sakra, budeš dělat? Tady nejsi nikdo, nikoho tu neznáš."

Ale tak to prostě bylo. Tohle byl můj sen. Neměl jsem peníze. V kapse jsem měl 6 babek, to bylo všechno. Žádný oblek, kalhoty ani zavazadla. "Co budeš dělat? Musíš si zajet domů pro věci."

"Nemůžu, zítra musím do práce," řekl jsem jim. (opět velký smích)

Také jsem jim oznámil, že odteď jsem Scotty Nguyen. Ze všech lidí, co jsem znal, jsem byl první Vietnamec s americkým jménem. "Co? Jak jsi na tohle proboha přišel?" ptali se mě.

Když konečně odjeli, šel jsem zpátky do restaurace a objednal si kolu. Přemýšlel jsem. Po chvilce jsem si všiml jednoho chlapíka. Černé vlasy, stejně vysoký jako já, zhruba stejná váha a postava. Odvážil jsem se k němu přijít. "Promiňte, nejste Vietnamec?" Řekl, že je a já byl v tu chvíli strašně šťastný. Dal jsem se s ním do řeči. "Právě mě přijali a nikoho tu neznám. Myslíš, že bych mohl zůstat u tebe, dokud nedostanu svoji první výplatu? Budu pomáhat, platit jídlo, benzín a cokoliv bude potřeba." "Dobře, proč ne?" odpověděl. Do dneška jsme přátelé a já mu pomáhám. Když zaplatí pozdě hypotéku nebo za auto, tak mu dám peníze. Pokud něco potřebuje, půjčím mu na to. Ale nikdy nechci ani cent zpátky. To proto, že si vždycky vzpomenu na ten den.

Takhle to ale se mnou bylo všude. Třeba na Tchaj-wanu, kde jsem byl jako vietnamský uprchlík. Neměl jsem vůbec nic. Neuměl jsem řeč a neměl nikoho, kdo by mě vyhlížel.

Když se dostaneš na Tchaj-wan, tak tě zavřou do tábora, obklopí tě vojáky a policisty a ti tě hlídají, víš? Cokoliv ti dají, musíš sníst, cokoliv ti oblečou, musíš nosit - nemáš na výběr. Nemůžeš říct, že se ti to nelíbí. Byl jsem tam půl roku. Bylo nás tam sedm set, všichni uprchlíci. Jednoho dne jsem oznámil kamarádům, se kterými jsem utekl z Vietnamu, a bratrovi, že se chystám utéci. Chtěl jsem dostat to, po čem jsem toužil. Řekl jsem jim, že jednou budu ve velkém městě. Samozřejmě se mi smáli. Druhý den mě tam už neviděli…

Jak se ti podařilo dostat se ven?

Prostě jsem přelezl zeď, baby! (smích)

Vážně?

Byli jsme uprchlíci, ne nebezpeční lidé. Není to tak, že by tě vyloženě drželi jako vězně. Bylo jim to jedno. Ale nikdo z nás se neodvážil udělat něco takového. Já jsem přelezl zeď, dostal se na nádraží a tam čekal na autobus. Když přijel, ptali se mě: "Kam jedeš?" Já jsem jen ukázal před sebe na všechna ta světla a budovy v dálce. "Penghu," řekli a já si koupil lístek. Za hodinu jsem byl na místě. Stál jsem sám na ulici, neuměl jsem ani slovo čínsky. Chvíli jsem bloumal po ulicích, až jsem narazil na supermarket. Prodávali tam pivo, těstoviny, mléko a spoustu dalších věcí. Vešel jsem dovnitř a zamířil si to k ženě a muži, kteří seděli za pultem. Domlouval jsem se pomocí rukou. Paní za pultem se na mě podívala a ukázala na kluka, který skládal basy s pivem do regálů. Mám práci! Jenom tak! Podívala se na toho kluka, něco mu řekla a on přišel za ní. Mluvil anglicky. Jediné slovo, které jsem uměl, bylo "jméno". Když mluvil, tak jsem tohle slovo zaslechl a řekl jsem, že jsem Thuan Ban Nguyen. "Cože? Fan Nguyen Suyen?" Takže mi prostě dali nové jméno! Všude, kde jsem byl, jsem měl jiné jméno. Vzali mě hned na místě…

Paní řekla, že to přes ulici je jejich dům. Byl to obrovský dům, přímo přes ulici. Vzala mě do čtvrtého patra a ukázala mi můj pokoj. Měl jsem tam postel, všechno. Pak ukázala na hodiny. "Zítra od osmi pracujeme. Ty a já."

Za necelých šest měsíců jsem mluvil čínsky tak, jako bych se tam narodil...