Profesní deformace

Poker je krásná hra. Hra, která si myslím každého z nás dokáže novými kartami v ruce, rozdáním boardu a hrou protihráčů, ať už mile, či nemile překvapit a pobavit, a každý z ní má jiné zážitky.

Toto je jeden z mých běžných herních dnů:

Jelikož byl všední den a já musel jít do práce vydělávat peníze na hraní, vstal jsem brzo, okolo osmé hodiny. Včerejší grind se nevyvedl, ze všech turnajů jsem vypadl v první hodině, na bublině nebo hned v nízko dolarově hodnocených ITM pozicích. Žádná hitparáda o které bych musel psát domů a nic co by mi dovolilo za vyhrané peníze skončit s denodenní dřinou. Zapínat turnaj ve dvě ráno s myšlenkou, že za chvíli vstávám a měl bych jít spát, asi nebude dobrá startovní, a už vůbec ne výherní, kombinace. No co, společenská konvence mě tedy znovu donutila jít ráno do práce a než se stanu pokerovým profesionálem tak se tomu musím podřídit.

Přišel sem do kanceláře přesně v devět a začala další nudná osmi a půl hodinovka plná povídání si s lidmi které nemám rád a kteří jenom prohlubují mou touhu vrátit se domů za anonymní pokerové stoly kde je vypnutý chat jediný prostředek komunikace mezi národy. Každou hodinu, přesně 5 minut před jejím koncem, jsem si naštěstí mohl odběhnout na rychlou cigaretu, kávu, nebo povinnou návštěvu toalet. Vše v synchronizaci s turnajovými hodinami celosvětově největší herny Pokerstars. Pokerový um a návyk je třeba trénovat i když spíme, natož tak přes den kdy se tomu jako aspirující PokerPro máme čas věnovat. Není nic příjemného když se o slovo hlásí uprostřed dvaceti rozehraných turnajů močový měchýř, nebo jiná část těla omezující klidné hraní. Vytrénovat všechny tělesné pochody a potřeby na posledních 5 minut hodiny a je o starost méně.

Práce dnes naštěstí utíkala rychle a už jsem vyhlížel z okna odpoledne a brzký návrat domů ke hraní. Ze snění mě vytrhl mobil a na druhé straně babička, že bych se za ní taky po letech mohl zastavit ať se podívá jak jí vnouček roste. No co, mám už jenom jednu babičku, je třeba se jí věnovat. Na místě sem byl přesně v šest a rodinný heads-up mohl začít. Káva a žolíky, její oblíbená kombinace. Mně to nikdy se 108-mi kartami nešlo, vím že se dvěma esy stejné barvy se hrát nemá a tudíž je to celé unfair a podvod. Nemluvě o náhradě jakékoliv karty vysmátým jokerem. Když sem asi potřetí prohrál s vyloženou královskou postupkou proti jakési malé postupce a pár trojicím, hra mě přestávala bavit. Babča navíc plynule přecházela v bezlimitní Omahu, kterou sem radši nikdy nehrál, a já si nedokázal spočítat kolik outů mi to v balíčku zůstává. Výherní čárky se proto na její straně leader boardu jen kupily a já šel otráven po 55-ti minutách a splnění návštěvní povinnosti o dům dál. Ale domů jsem ještě nemohl, uvědomil sem si, že je dnes středa, a proto máme každotýdenní sraz v místní restauraci na přátelské pokerové pub game.

Konzumní sál tu máme veliký a náš stůl v rohu už byl připraven. Sešli sme se ve čtyřech, a po pár úvodních zdvořilostních panácích mohla hra začít. Když mám lehce upito, jde mi cash game nejlíp. Jsem sice turnajový hráč, ale nikdy se nebráním možnosti vyhrát na kamarádech pár stokorun v jakékoliv hře či sidebetu. Podnik se díky blízkým vysokoškolským kolejím utěšeně plnil, my si drželi herní rytmus a hladinku alkoholu, vedle u stolu sedělo 5 použitelných skoro doktorek nebo právniček (možná to byly politoložky, těžce se pozná rozdíl) a vše nasvědčovalo povedenému večeru. Večeru, kdy mi ani moc nevadí, že nejsem zavřený doma u spousty online stolů a nerozbíjím další myš z připravené zásoby. Ani sem se nenadál a díky dobré zábavě s přáteli, několika side betům o slečny které nás odmítaly, se noc začala přibližovat druhé polovině. To už se nám, díky pivu vhodně kombinovaným s různobarevným alkoholem, v lokále líbilo cokoliv co chodilo, dýchalo a pod tričkem mělo aspoň náznak příslušnosti k opačnému pohlaví. Nejsem Dick Palovič, který o holkách jen mluví a rozdává kolem sebe rozumy, je třeba o každou sukni bojovat a snažit se. Zvládali jsme naráz hrát, čumět po holkách a ještě mít trapné prupovídky o hře, handách a penězích. Mně se dařilo, měl jsem vypito méně než mí 3 kumpáni a jejich peníze se jistě přesouvaly do místa kde je jim nejlíp, mé peněženky. Tam se ale dlouho neohřály, hned se měnily v další piva a panáky pro nás, a hlavně v alkohol různé formy pro zbýbající slečny v hospodě, kterým číšník ani nestačil naše četné objednávky doručovat. Potřeboval jsem snížit jejich rozpoznávací schopnosti a sebevědomí, aby se začaly věnovat i nám, karetním přeborníkům, jen sporadicky navštěvujícím posilovnu. Jedna slečna, které jsem si všimnul již dříve, na naši snahu reagovala, smála se na mě a celkově vypadala že by si dala říct. Přijala dokonce mé pozvání ke stolu, kde sem jí vysvětlil co hrajeme a že může vypít co chce, dnes je to zvaný. Byla pokrem nepolíbená a se zaujetím naši hru sledovala. Já jí vnucoval své rozumy a vše bylo na dobré cestě k dalšímu hernímu zářezu na pažbě života.

Zrovna jsme zvýšili blindy na 10/20 korun a já se proto musel na hru soustředit víc, než na vedle sedící potenciální partnerku. Že sem si v 0:55 musel jít na toaletu ublinknout mi asi taky na kráse nepřidalo, ale slečna se u stolu pořád snažila o konverzaci. Samozřejmě již méně mluvila se mnou.

Jak mám vypito víc, přestávám na karty vidět, plete se mi postupka s barvou a je lehké se mnou hrát. Pomalu střízlivějící kumpáni znali mé slabiny a lehce jich využili. Po chvilce jsem neměl v peněžence ani korunu a na baru sekeru, za kterou by si vícečlenná rodina mohla užívat několik dní v cizině. Neviděl sem už skoro ani na slečnu vedle sebe a navíc mi v hlavě začala hlodat pochybnost jestli nemám jít i dnes do práce. Půjčil sem si moji stokorunu od kamaráda a hned volal taxíka. Z posledních sil sem si domluvil zaplacení útraty na další den a polofunkčním zrakem šel radši na čerstvý vzduch zahanben vyhlížet odvoz domů. Ani sem zbaběle nedal slečně možnost jet se mnou.

Teď mě samozřejmě bolí hlava jak střep, přesně si nepamatuju detaily noci a moc sem toho nenaspal. Dopadlo to jako vždy když piju, hraju karban a neznám míru. Je mi zle. Do toho mi v práci, kde asi umřu, přijde od kamaráda SMS, že ta slečna kterou sem jim tam v noci nechal, byla velice co se pokru týče učenlivá. Zvládla mu potom ještě rozdat dva suckouty. Mně to je jedno, já jsem mrtvej a nepoužitelnej. O co se taky snažit když jediné vitamíny co používám jsou citrony k tequille a mám problém doběhnout na tramvaj.

Zbývá mi už jen naděje na výhru v online pokru. Jedině na PokerStars, kde je nejvíc Rusů, kteří mě stejně většinou svou náhodnou hrou porazí. Jedině tam, kde je největší hráčská základna a nemají na mě live tells jako chytře střízlivějící kamarádi v hospodě. Ať žije anonymita a pětiminutové pauzy. Už nebudu pít a zle mi bude jenom z koukání do obrazovky a z proher co mi herna připraví. Jak říká na jakýkoliv problém můj nejlepší kamarád: Stand and fight!

Chci vydělávat moc peněz za málo práce. Chci vydělávat moc peněz za trochu investovaného času. Chci být PokerPro a žít svůj sen!

Za týden si to vše ale určitě s chutí zopakujeme, já upadnu do herní a alkoholové deprese, a nezbyde mi, stejně jako většině snílků chodit do práce a o nějakém zkvalitnění svého pokrového života jen přemýšlet. Ještě že mi zůstane krásný pocit, že díky pokru živím ze svých výplat několik ruských rodin za Uralem a zlepšuji jim těžký život.

Děkuju jestli jste dočetli až do konce a naviděnou u pokrových stolů.