Infův zápisník z EPT: Jak se tvoří online reportáže

Návrat do minulosti - první EPT v roce 2009

Pražská European Poker Tour pro mě bude mít vždy zvláštní atmosféru. Když jsem se na ni před pěti lety vypravil jako úplný redakční elév poprvé, nejednalo se jen o moji premiéru v rámci festivalu, ale, světe div se, také o moji vůbec první živou akci, které jsem kdy byl součástí, a to ať už jako novinář, a nebo z pozice hráče. Všechna ta ČPT, Unibet Masters a další tuzemské série, měly přijít až o pár měsíců později. Součástí Pokermana jsem byl tehdy necelý měsíc a měl za sebou pouze několik článků na web, takže mě čekal pořádný křest ohněm. Asi není třeba zdůrazňovat, že jsem si tehdy v Hiltonu připadal jako Alenka v Říši divů. A možná bych v té chvíli použil ještě silnější příměr. Poprvé jsem se osobně seznámil s ostatními členy redakce. Nepotkal jsem ale kolegu Jardu Tučka. V mých očích přede stál mnou legendární autor knihy Pokerové miliony. Podal jsem si ruku s Pavlem Novotným. Jo, TÍM Pavlem Novotným z televize a časopisů. Jarda Vajgl, Honza Blahynka, Tomáš Kvapil a další lidé, o kterých jsme do té doby jen četl na internetu a teď jsem po svém odchodu z progamingového světa dostal příležitost být společně s nimi přínosem pro novou - a pro mě nepopsatelně atraktivní - komunitu, plnou zajímavých osobností a příběhů.

A co teprve, když jsem se rozhlédnul kolem sebe. To nebyla zamotaná hlava, to byla pořádně utáhnutá dračí smyčka kolem překotného toku myšlenek a vjemů. Moment, kdy poprvé zaslechnete ten charakteristický zvuk žetonů, který se rozléhá obrovským kongresovým sálem, jen tak z paměti nevymažete. A pak samozřejmě to nejdůležitější. O poker jsem se v té době sice zajímal pouze nějakých osmnáct měsíců, ale v podstatě šlo o období úplné fascinace, kdy jsem celé dny trávil na zahraničních portálech, TwoPlusTwo, hledal pokerová videa na youtube nebo prostě jen vydržel několik hodin railovat nedělní turnaje na PokerStars. Když jsem tehdy pro náš web začal pracovat, musel jsem na ostatní působit tak trochu jako zjevení, protože jsem už tenkrát dokázal z patra vyslovit online nick téměř každého známějšího zahraničního hráče. Najednou jsem se mohl pohybovat přímo mezi nimi a o pár dní později jsem dostal možnost vyzpovídat Elkyho, Daria Minieriho, když ještě někoho zajímal, nebo třeba Johnnyho Loddena. Život nemohl být lepší.

Co si budeme povídat, tenhle svět pro mě už postupem času trochu zevšedněl. Třikrát jsem se vypravil do Las Vegas na World Series of Poker, takže nad většinou známých jmen už jen mávnu rukou, jsem možná jediný člověk v republice, který prohodil pár slov s Philem Iveym* a byl jsem u toho, když se Tomáš Junek stal prvním tuzemským držitelem zlatého náramku v historii. A vlastně u všeho důležitého, co český poker v posledních pěti letech potkalo. Ale očekávání, která s sebou tahle ikonická předvánoční akce přináší, nikdy výrazněji neopadla. A když je teď jedenáctidenní kolotoč znovu u konce, opět mohu říct, že jsem si festival královsky užil i letos.

Dost už ale bylo patosu, přejdeme k tomu, co by mělo být stěžejním tématem mého seriálu z EPT. Chtěl bych ho využít jako prostor, v němž vás provedu zákulisím toho, jak vlastně živé reportáže z akce takových rozměrů vznikají.

*V době, kdy nedával rozhovory vůbec nikomu, ho překvapivě nedal ani mně.

Hon za informacemi a atletická vložka

Závěrečné dva kalendářní měsíce roku jsou ve světě pokeru tradičně tím nejhektičtějším obdobím a letos to platilo snad ještě více, než kdy předtím. Úvod listopadu se nesl ve znamení finálové části Main Eventu WSOP, kterou jsem se letos rozhodl čtenářům zpestřit detailními profily jednotlivých November Ninerů, což se s blížícím se šestým listopadem zdálo stále více jako špatný nápad. Tohle období se totiž termínově krylo s další Českou Pokerovou Tour, a protože je třeba tvořit i další obsah a ostatní záležitosti, jež jsou pro chod portálu nezbytné, byla z toho, vzhledem k mému bláhovému plánu "co den, to profil", týden trvající panika a čtrnáctihodinové pracovní dny. Na řadu pak přišel Czech Poker Festival, následovaný ČPT Masters, takže bylo už sem tam nutné přechodit nějakou tu nemoc a za tvrdou práci nás univerzum patřičně odměnilo. Polovině naší redakce vystavila na začátku prosince stopku antibiotika, takže bylo jasné, že mě nejprve čeká čtyřdenní rozcvička na WPT v Corinthii, což vám velkou radost neudělá.

Do hotelu Hilton který je tradičním dějištěm pražské EPT už od jejího prvního vydání v roce 2008, jsem dorazil někdy v polovině dne 1a regionální Eureky, kdy mi mrtvolně bílý Tomáš Jíra předal redaktorskou štafetu, a já se po nezbytném seznámení se startovním polem a zjištění seatingu našich borců konečně pustil do kličkování mezi stoly. A tady přichází na řadu první výrazné specifikum takové reportáže. V případě Eureky a EPT je celý proces získávání informací a jejich následné interpretace do živé reportáže o poznání složitější a časově náročnější. Už jen zmíněného flightu 1a se zúčastnilo 475 unikátních hráčů, což se sice nemusí zdát jako nezvladatelné číslo, ale berte v úvahu, že Češi v takovém poli měli přibližně pouze sedminové zastoupení, a to se přitom jednalo o výrazně nadprůměrnou účast. A zdaleka nemáte vyhráno ani tehdy, když se vám v sále podaří nalézt hlouček stolů, u nichž můžete díky šikovnému postavení současně sledovat například pět Čechů. Nikdo vám totiž nezaručí, že se v rozumné době objeví v nějaké výraznější konfrontaci. Pak stojíte před volbou, zda ještě chvíli počkat nebo se přesunout do jiné části místnosti a doufat v lepší úlovky. A minuty mezitím rychle ubíhají. Ve stavech největší zoufalosti pak nezbývá nic jiného, než vsadit na jistotou a poklepat na rameno Vítku Peštovi nebo Tondovi Dudovi, kteří mají vždycky něco v zásobě. Když ani to nevyjde, jedná se naštěstí o tak zajímavou akci, že se dá tu a tam i dobře zaimprovizovat. V zásadě platí, že pokud se vám povede získat dobrý materiál krátce po příchodu do sálu, je lepší hned vyrazit k počítači a snížit tím časové rozestupy mezi jednotlivými příspěvky. Jindy se ale při odchodu nachomýtnete hned k dalším zajímavým akcím, takže máte text do zásoby a získáte tím pro další minuty větší klid. A vůbec nejlepší je, když vám akci nadiktují sami hráči, protože se zpravidla jedná o ty nejzajímavější kousky. Zkrátka, stejně jako za stoly je třeba mít "dobrý run". Stíháte ještě?

Obdržením kýžené informace se ale uzavírá jen úvodní část celého procesu. Druhá nevýhoda s tou první tak trochu souvisí. Pokud mapujete průběh turnaje třeba v Card Casinu Prague, máte vše jako na dlani. Vaše stanoviště je umístěno přímo v hracím sále, takže se zase tak moc nenachodíte a nehrozí třeba to, že vám unikne nějaká důležitá eliminace. Nebál bych se říci, že v Hiltonu vám v současnosti unikne drtivá většina - vzdálenost mezi sálem a novinářskou místností je totiž poměrně značná. Nebylo tomu ale vždy. Ještě před třemi lety se naše stanoviště nacházelo na vyvýšeném pódiu v kongresovém sále, leč s loňským představením televizního finálového stolu musel jít novinářský komfort stranou. Pro nás, pravé dělníky pokeru, tak zbylo místo kdesi v prvním patře hotelu, kde nám bylo vyhrazeno místo v konferenčních místnostech s honosnými názvy "Paříž" a "Londýn". Ani v jedné z těchto evropských metropolí jsem zatím nebyl, ale věřím tomu, že je to určitě lepší zážitek. V závislosti na tom, z jaké části sálu vybíháte, vás čeká ještě cesta minimálně polovinou foyer, výšlap po schodech, jedna ostrá doleva a pak ještě vcelku slušná rovinka. Samozřejmě svižným krokem, protože času není nazbyt. Někteří redaktoři dokonce v úvodu festivalu i popobíhají, ale tak vysoké prosincové prémie zase nedostávám. Pak už stačí jen dát příspěvek dohromady, zformátovat ho a umístit na web. To už je ta časově nejméně náročná fáze. A opakovat. 12 hodin, 11 dní v kuse.

Tohle byla ještě nicméně jedna z nejklidnějších fází festivalu. V příštím pokračování si řekneme, jak se co nejlépe vypořádat s tím, když se v jednom startovním dni sejde bezmála 1.300 hráčů. Nebo třeba to, jakou čteností jste nás překvapili.