Exkluzivní rozhovor s Leonem Tsoukernikem, majitelem kasina King's

Vy jste z King´s za relativně krátkou dobu udělal respektovanou značku. Jaké máte s kasinem další plány?

Problém je, že tenhle kasinový byznys je choulostivý v tom, že do něj musíte neustále dodávat energii. Aby tam byla přítomná. My prodáváme pouze energii, pocit. To, že se lidi u nás cítí dobře, že se tam chtějí scházet. Lidi chodí za lidma. Pokud tuhle kritickou masu překročíte, musíte ji pak za každou cenu udržet. A ta masa nás pak někam žene. My jdeme tam, kam chtějí naši zákazníci. Nemáme cíl, ale uvidíme, kam dojdeme. Chceme, aby byli hráči v pohodě, aby se u nás scházeli. To je klíčové.

Co byla největší lekce, kterou vám budování King´s dalo?

Já už postavil jedno kasino před devíti lety, to mi bylo nějakých osmadvacet let. Já jsem stavěl kasino, protože jsem hráč a chtěl jsem hrát pro sebe. Zavřel jsem starožitnictví a běžel do kasina. Teď tam trávím taky hodně času, ale procenta jsou na mé straně.

Je něco, co vás na kasinovém byznysu nebaví?

Byl jsem v České republice jedním z nejlepších starožitníků. Zvali mě na ambasády, tím, že mluvím mnoha jazyky, tak jsem mohl komunikovat bez problémů. Pohyboval jsem se mezi kulturními lidmi. Dneska, když někomu podám ruku a řeknu, že jsem majitel kasina, lidi jsou opatrní a trochu se zarazí. A hned vidíte, jak si říkají „nevíme, je to mafie, je to divný...“. Já mám pořád podíl v galerii se starožitnostmi v New Yorku. Když tam jedu a řeknu někomu, že jsem majitel starožitnictví, automaticky si myslí, že jsem nějaký vetešník. Ale když tam někomu řeknu, že jsem majitelem kasina, je to jako bych byl součástí showbyznysu. Podívej se tady kolem sebe - Monte Carlo. Showbyznys všude kolem. Ale u nás zničily ten byznys nekulturní herny, které zaplavily trh a se kterými přišla spousta sociálních problémů a lidem to prostě není příjemné. Kasinový byznys v Čechách je neoblíbený a já doufám, že se to co nejdříve změní. Hazard by měl být regulovaný a nemělo by ho být moc. Podle mě do kasina byste měli vyrazit na výlet, vnímat to tak. Mít hernu v baráku je nesmysl. Třeba u nás na Rozvadově místní můžou do kasina přijít, mají všechno zadarmo, ale nesmí hrát. Pokud chtějí hrát, ať jedou do Mariánských lázní nebo Prahy. Nechceme, aby byl v Rozvadově nějaký sociální problém.

To je systém, který jste okoukal někde v zahraničí?

Ano, tenhle systém platí v Atlantic City.

Říkal jste to sám - byl jste respektovaný starožitník, stýkáte se s mnoha lidmi, jste přítel Karla Gotta... jak snášíte ten přerod do kasinového magnáta?

Snažím se udržovat vztahy, co jsem měl. Ale lidi ze starožitnického byznysu většinou na kasina moc nejsou. Ono je to těžké. Hráčská komunita je dost uzavřená směrem ven. Mezi sebou hráči komunikují normálně a otevřeně, ale vzhledem k vnějšímu světu už méně. Takže se samozřejmě pohybuju hlavně v hráčské komunitě. My na Rozvadově máme nějakých 80 tisíc registrací, 10 tisíc hráčů nám projde kasinem každý měsíc a to jsou lidé, se kterými se stýkám hodně.

Máte pořád přátele?

Snažím se je udržet, ale většinou se chovám spíš diplomaticky.

Jak dlouho vás to bude ještě bavit?

Mě to baví pořád strašně. Je mi 38, jsem v nejlepším věku a vůbec nepřemýšlím o tom, že bych toho nechal. Já miluju hru. I kdybych kasino prodal, stejně bych skončil se svýma penězma někde v kasinu konkurence. Což je zbytečný. Mě to pořád baví hrozně. Ten svět hráčů - spousta z nich má problémy. S rodinou, s dluhama, sami se sebou. Vejdou do kasina a jsou z nich jiní lidé.

Pojďme zpět ke King´s - už jste ho etabloval v Německu. Chcete z něj udělat evropskou značku?

Když se na to dneska podíváte, jen 25 procent zákazníků máme ze spádové oblasti. Ale hodně lidí je ze zbytku Evropy - Irsko, Polsko, hodně lidí jezdí z Rakouska nebo Švýcarska. Nějakých 40 procent dělají Němci, ale často to ani nepoznáte.

Když jste King´s roztlačoval, proslulo kasino obrovskými overlays v turnajích. Bolí vás to platit takhle velké overlays?

Vůbec. Mě to nebolelo ani nebolí. Víte, to se stalo takhle. Někdy v roce 2008 jsem udělal party, páté výročí kasina a byla to strašně nákladná akce. Nějakých 250 tisíc Eur to tehdy stálo. Hráli tam nejrůznější skupiny, z Itálie přijeli Ricchi e Poveri a tak. A za rok na to jsem seděl a říkám si - tak jo, neudělám party, udělám party pokerových hráčů. Dám tam garanci 50 tisíc na turnaj, udělám to desetkrát, v polovině možná ulítnu. A samozřejmě jsem ulítnul - protože to není jen na garancích, ale i na jídle, personálu atd. No a já si po několika týdnech řekl: „sakra, já tu strategii teď nemůžu opustit“. Protože kdybych to zrušil, udělá to někdo jiný a ode mě dostane připravenou věc, protože nějaké hráče to přivedlo a tak. Takže první rok a půl jsme měli overlaye skoro pořád, pak se to ustálilo, protože se změnila i struktura turnajů. Začali jsme dělat turnaje na míru, podle toho, co si myslíme, že se kolem děje.

Byl jste z toho nervózní?

Vůbec. Já to pořád bral jako investici. Ale hlavně k tomu nesmíte přistupovat takhle. To je jako ve sportu, prostě se rozjedete a nesmíte povolit. O tom je tenhle byznys. A možná i jiné. Spousta lidí v tomhle byznysu si myslí, že si pořídí budovu, nahází tam stroje, najme personál a může odjet na dovolenou. Tak to není. Já jsem 400 hodin měsíčně v kasinu. A pozdravím každého hráče, ať je velký nebo malý. Na hráči je nejdůležitější ne to, kolik má peněz, ale to, že přišel hrát ke mně do kasina.